Literatura

Potěšme se pohledem do virtuálního světa Tibetu, jaký už nikdy nebude

Vezmeme-li do rukou obrazovou publikaci Vzpomínka na Tibet, kterou společně vydaly pražské nakladatelství Práh a norský, v Oslu sídlící Ústav srovnávacího výzkumu lidské kultury, kvalitní tisk jejích reprodukcí by nás mohl vést k dojmu, že jde o soudobou reportáž z dalekých krajů. Je tomu ale jinak. Fotografie zde sice díky moderním technologiím prohlédly a přes propast času prokázaly svou reportážní působivost (i když barevné tóny a způsob obrazového komponování přece jen prozrazují dřívější datum vzniku), ale na technických aspektech tu až tolik nesejde: Vzpomínka na Tibet je totiž především dokumentem o zemi, která už neexistuje.

Na konci padesátých let, několik let poté, co v zemi sněhů pobývali čeští filmaři Vladimír Sís a Josef Vaniš, se totiž dala do pohybu armáda tibetského Velkého souseda a smetla svérázný, duchovností prodchnutý svět, jehož hloubka, délka i šířka sehrávají dodnes významnou úlohu ve spirituálním životě planety. V knize ještě není nic o následném zničení více než tří tisíc tibetských klášterů, o věznění a mučení, o demografických změnách ve prospěch chanské populace, o nucených sterilizacích tibetských žen, o tuhém policejním režimu.

Vzpomínka na Tibet vznikla díky norskému tibetologovi Peru Kvaernemu. Mezinárodně publikované práce Síse a Vaniše, které v roce 1954 v Tibetu nasbírali, zná už téměř čtyřicet let. Šťastná shoda okolností umožnila, abychom si díky jeho péči - Kvaerne napsal předmluvu a spolupracoval při výběru fotografií - mohli znovu prohlédnout Vanišovy snímky v nových historických souvislostech. V knize se setkáme s fotografiemi jindy a jinde už publikovanými, ale toto vydání bylo příležitostí znovu projít archiv a pokusit se vzpomínku na Tibet evokovat ještě jednou, trochu jinak. Součástí knihy o 216 fotografiích, z toho 113 barevných, je i text tibetologa a sinologa Josefa Kolmaše o výpravách, které kdy do Tibetu dorazily, nazvaný Ve šlépejích objevitelů Tibetu.

Potěšme se tedy pohledem do virtuálního světa Tibetu, jaký byl a už nikdy nebude. Na fotografiích klášterních komplexů a městské zástavby nejsou vidět baráky z betonu a vlnitého plechu, které dnes záměrně obklopují původní stylové stavby. Některé módní či kadeřnické kreace už z himálajské náhorní plošiny vymizely a pověstný smích a veselí obyčejných tibetských lidí dnes ve sdělovacích prostředcích střídají záběry z demonstrací a uzavřené, posmutnělé výrazy chodců v ulicích. Jen tibetské děti jsou stejně krásné a také nomádi v širých stepích jsou pro novodobou moc nerouzlousknutelným oříškem a pro ostatní zase nadějí do budoucna.

Naše vnitřní pocity strádání pod nadvládou zaprodanců cizí moci a volání po pomoci zvenku a shůry vystřídal otupělý nezájem o cizí utrpení. Vzpomínka na Tibet je mementem a působivou otázkou pro vlastní svědomí.

Tato recenze byla převzata z MF Dnes 3. 1. 1998.