Český tisk

Cesta smrti

Mučení, nucené sterilizace a potraty, týrání dětí. to je dnešní Tibet. Útěk je šancí. Jediná cesta však vede přes Himálaj a domorodci jí říkají cesta smrti. Od pravdy nejsou daleko.

Před půlstoletím vpadli do Tibetu pod záštitou „přátelské pomoci“ čínští pomoci. jejich úkolem však bylo vraždit, plundrovat a zastrašovat. Čínská vláda se zejména soustředila na zničení tibetské kultury a postupnou likvidaci místního obyvatelstva. Začalo zatýkání, věznění a mučení, které pokračuje až dodnes...

Tibetské politické vězeňkyně jsou z osmdesáti procent mnišky. Celkový počet není znám, ale jen ve vězení Guccha je jich kolem tří set. Na odsouzené čeká fyzické a psychické týrání, nucené práce, ideologická „převýchova“. Ženy podstupují stejně brutální výslechy jako muži. Chybí základní hygienické a lékařské zaopatření. Vězeňská strava je špinavá - často plná fekálií a mrtvého hmyzu.

Gjalcchän Čhöccho byla poprvé uvězněna v osmnácti letech. Důvodem k odsouzení byla její účast na demonstraci za osvobození Tibetu. Okamžitě po zatčení ji začali vyslýchat. „Svlékli mě donaha, posadili na židli a svázali ruce za záda. Bili mě vším, co jim přišlo pod ruku - železnými a dřevěnými tyčemi, elektrické pruty, mokrými provazy. První týden nám vůbec nedávali vodu, zato jsme ale dostávaly hnijící a přesolené jídlo, které se nedalo pozřít. Některé dívky už byly šílené hladem a žízní.“

Před třemi lety zavedli Číňané nové mučící techniky, které nezanechávají na těle viditelné stopy: vystavují odsouzené extrémním teplotám, brání jim v jakémkoliv pohybu a mučí je elektrickými šoky. jen za rok 1998 zahynuly na následky týrání ve věznicích čtyři ženy ve věku jednadvaceti až šestadvaceti let. Gjaccchän, která byla vězněna celkem třikrát, měla štěstí: dožila se propuštění a v roce 1991 se jí podařilo utéci z Tibetu do Indie. V exilu dnes organizuje pomoc pro tibetské vězně.

Kulturní genocida

Útěk z Tibetu volí tamní obyvatelé často kvůli svým dětem. Rodiče v něm vidí jedinou možnost, jak je zachránit, poskytnout jim vzdělání a obyčejnou lidskou důstojnost. Tibetské děti totiž mohou absolvovat pouze základní školu, a to za drahé poplatky. nesmí se ale učit rodný jazyk (i děti předškolního věku se baví čínsky) a o kulturních tradicích svého národa nevědí skoro nic. Po vyučování musí tibetská drobotina svým učitelům prát a uklízet. Za každou maličkost je čekají kruté tresty. „Jednou učitel vyvolal mého kamaráda Gelega a chtěl, aby mu odvyprávěl životopis Mao Ce-tunga. Geleg to neuměl. Učitel smíchal písek, střepy a vodu a nechal ho na tom hodinu klečet. Geleg měl kolena rozřezaná až na kost. Dostal infekci a jednu nohu mu museli nad kolenem amputovat,“ vzpomíná dvanáctiletá Jangdzom, kterou otec „propašoval“ za hranice Tibetu a dostal ji na svobodu. Svoboda - to je Indie, kde žije silná tibetská komunita, a především tibetský duchovní vůdce, čtrnáctý dalajlama. Cesta do Indie, popřípadě do Nepálu je však jediná - znamená to přežít úmornou a velmi nebezpečnou túru přes Himálaj. je peklem na zemi, které zahubilo již tisíce dětí i dospělých. nejenže je přechod Himálaje nepředstavitelně fyzicky náročný, ale běžencům navíc na každém kroku hrozí kulka od čínských vojáků. řada lidí na svém útěku podlehla také záduše, dehydrataci a četným zraněním, nebo umrzla. Mnohým však toto riziko stojí za to ...

Reportáž z „cesty smrti“

Manuel Bauer je švýcarský fotograf, který se jako první na světě rozhodl,že se této cesty smrti zúčastní. Jeho reportáž a fotografie zaznamenávají jednadvacetidenní pouť z Lhasy do indické Dharamsaly, na niž se vypravil s třiačtyřicetiletým Kalzangem a jeho šestiletou dcerkou Jangdol. Její matka a babička musely zůstat v Tibetu. Léta strádání jim nedaly nejmenší šanci náročnou cestu zvládnout.

Kalzang se rozhodl svou dceru odvést do Indie právě kvůli vzdělání. Doufal, že bude moci navštěvovat jednu z tibetských škol v severní Indii. Věděl, jak je cesta nebezpečná - přes sto tisíc Tibeťanů už tudy svou vlast opouštělo, ale tisíce na ní zahynuly. Pro úspěch byly podle něj nejdůležitější boty. „Dobré boty jsou nezbytné, aby nám neomrzly nohy. Kdyby se to stalo, museli by nám je na konci cesty amputovat.“

Fotograf vzpomíná na poslední okamžiky před cestou: „Kalzang musel přesvědčit čínské úředníky, že jdeme na ‚výlet‘ k posvátnému jezeru Manásaróvar. Já jsem předstíral, že jsem starožitník, který přišel za obchody. Kontakt s cizinci je totiž v Tibetu přísné zakázán. Pro jistotu jsem tedy s sebou nosil sušenou hlavu jaka divokého, takže mé přestrojení bylo dokonalé. Nakonec Kalzang a Jangdol cestovní povolení získali - stálo mě spoustu peněz a hlavně piv pro čínského úředníka. Sbalil jsem svůj stan, spacák a kempinkový vařič. Kalzang s dcerkou si vzali jen pár věcí a čhuwy, tradiční tibetské vlněné kabáty.

Lhasu opustili v náklaďáku. Odjezdu předcházelo srdceryvné loučení. Rodina se dlouze objímala, protože věděla, že se možné už nikdy nesetká. Pozdě v noci trojice dorazila do Žikace. Dál nemohli pokračovat kvůli sněhové bouři. Jangdol s otcem trávili dny čekání na lepší počasí v nedalekém chámu. Modlili se, aby cestu přežili, Jediný kontakt Manuela Bauera s Kalzangem spočíval v tom, že si nechávali znamení vyrytá do prachu před hotelem, kde se fotograf ubytoval.

„Sedmý den jsme se svezli do Dingri, což měla být naše poslední zastávka před dlouhým pochodem před Himálaj. Autostopem jsme se dostali z města na rozlehlou plošinu, ale dál jsme pokračovali pěšky. Z dálky jsme museli vypadat jako malé černé tečky směřující k horám. Vojenský džíp nás mohl každou chvíli sebrat - pokud by si z nás vojáci neudělali cvičné terče. Takže když se něco pohnulo nebo jsme něco zaslechli, zalehli jsme k zemi. Pochodovali jsme celý den. Přecházeli jsme přes zamrzlé řeky a led nám praskal pod nohama. Nakonec jsme došli do vesnice Mugčhung na úpatí hor. Zdejší starosta byl přátelský, ale puntičkář. Jel si do Dingri ověřit naše cestovní povolení. Zažili jsme noc plnou úzkosti a strachu, tady mohla naše pouť skončit“, líčí fotograf. Druhý den ráno naštěstí stali svá povolení zpět a mohli pokračovat. „Kvůli silnému větru jsme šli těsně za sebou, aby se nestačily zamést stopy ve sněhu. V noci jsme dorazili ke kamenným stěnám, které byly postaveny jako ochrana před vichřicí. Tam jsme se rozhodli přenocovat. Všichni tři jsme se tísnili v mém stanu určeném pro jednu osobu. V těchto výškách je nutné pít alespoň pět litrů vody denně, aby nedošlo k dehydrataci. Naše plastikové láhve na vodu však byly plné ledu a vařič kvůli nedostatku kyslíku nefungoval. Byl jsme zoufalý. Myslel jsem, že se připojíme k nějaké větší skupině uprchlíků, jenže jsme nikoho nepotkali. Tak jsme šli ve třech, přivázáni k sobě, abychom přežili...“

Desátý den na cestě začala krize. Jangdol byla promrzlá a nemohla jít dál, takže ji Kalzang nesl na zádech. Tvář měla pomazanou lojem z jaka, který ji měl chránit před mrazem, a obrovské sluneční brýle ji dělali ještě menší, než ve skutečnosti byla. Její síla a odvaha byly obdivuhodné. Mráz a nadmořská výška dělaly své. Výsledkem byly omrzlé nohy a problémy s krevním oběhem. „Museli jsme dělat časté zastávky, abychom se neudusili. Vzduch řídl a sníh nám sahal až po pás. Věděli jsme, že mnoho uprchlíků zde zemřelo na zadušení prachovými částečkami“, vzpomíná fotograf.

Žíznivý, hladoví a promrzlí na kost se dostali do výšky 5716 metrů v průsmyku Nangpa-la.Toto místo tvoří hranici mezi Tibetem a Nepálem. Kalzang poděkoval bohům, sundal si svůj bílý šál khatag a položil jej na kamenný oltář. Sestup byl kvůli strmým svahům a později i dešti čím dál obtížnější. Jangdol náhle upadla a padala dolů - naštěstí se zachytila o ledový hřeben. Zvrtla si kotník, ale odmítla, aby ji otec nesl. Omámeni vyčerpáním a dehydratací jsme došli do malému chléva, kde jsme se uložili k spánku. Následující den nás čekalo plížení kolem nepálských pohraničních hlídek a potřebovali jsme si odpočinout. „Krčili jsme se za útesy a modlili, aby nás nechytili. Měli jsme štěstí - kdyby přišli na nás, poslali by nás zpět. Příštích šestnáct hodin jsme putovali k nepálské turistické zastávce Namčhe. V místním chrámu se Jangdol mohla vykoupat a mnišky jí vybraly blechy. Kotník ji pořád ještě bolel, a tak Kalzang rozhodl, že budeme pokračovat helikoptérou. Když jsme dojeli na miniletiště za městem, zjistili jsme, že let byl z technických důvodů odložen. Posadili jsme se do letištní restaurace. Kalzang si koupil láhev whisky a odešel nahoru do svého pokoje. Vzpomněl jsem si, že nikdy nepije alkohol, a uvědomil jsem si, že se muselo stát něco strašného. Šel jsem za ním a našel ho, jak si prohlíží zčernalý palec u nohy. Musel si umrzlý prst uříznout, aby nedošlo k infekci. Whisky mu sloužila jako dezinfekce. Když bylo po všem a já jej vzal do náruče, po tváři mu stékaly kapky potu a slz...“

Trojici ze nakonec podařilo odletět do Káthmándú. V této nepálské metropoli se Kalzang a Jangdol prohlásili za uprchlíky, aby dostali pasy. Ročně se podaří získat pasy maximálně čtyřem tisícům uprchlíkům - ostatní jsou deportování zpět. Tři dny a noci pak s dalšími třiceti běženci strávili v autobusech na cestě do Dillí. Tam byli otec s dcerou v přijímacím středisku tibetských uprchlíků zaregistrováni a dostali peníze na cestu do Dharamsaly. Sen se stal skutečností: v Dharamsale se společně s dalšími běženci zúčastnili audience u dalajlamy. „Když otevřel dveře, většina přitomných se rozplakala. Dalajlama je privítal s úsměvem, s každým promlouvil a zeptal se na situaci v Tibetu...“

„O tři dny později byla Jangdol zapsána do tibetské školy a Kalzang se rozhodl vrátit ke své ženě do Tibetu. nemohl však Indii opustit kvůli svému zranění. Tehdy jsem si uvědomil, že Jangdol svou matku opravdu už nikdy neuvidí a že ani přechod přes Himálaj není tak strašný jako odloučení od rodiny rozbité ideologií...“

Tento článek je převzat z časopisu Elle, únor 1999