|
Velký dům, v něm prosvětlená meditační místnost. Vůně tyčinek, oltářík, svíčka... a pocit, který
lze jen stěží definovat, protože vyvěrá ze všeho kolem a vkrádá se do mého těla. Jsem
přesvědčena. že své okouzlení mluvením ztratím. Ale přišla jsem, abych se ptala. Přede mnou
sedí Honza Komrska. vedoucí meditačního centra Karma Thegsum Čhöling, a mně nezbývá
než se ptát...
Jak dlouho vedeš v Praze meditační skupinu a co je náplni vašich schůzek?
„Skupina existuje od září minulého roku. Spolu s mou ženou Helenou jsme v srpnu dostali v
norském lesním centru Šerab ling od ctihodné Khandro rinpočhe požehnání pro založení
meditačního centra Karma Thegsum Čhöling. Zdá se, že v Praze jsou velice příhodné
podmínky pro vznik silné meditační a studijní skupiny. Je zde spousta lidí, kteří mají
intelektuální sklony i schopnosti a kritický, nedogmatický přístup. Je tedy přirozené otevřít
zde kromě pravidelných meditačních setkání také možnost k hlubšímu studiu. Vzhledem k
momentální situaci v Čechách, kdy publikace z oblasti buddhismu jsou překládány převážně
lidmi, kteří se s Buddhovým učením plně neztotožňují či dharmu nepraktikují, je to jakási
služba první pomoci. Zveme také několikrát do roka do Čech lamy a mistry tibetského
buddhismu, ať už to jsou Tibeťané nebo lidé ze Západu. Máme dobrý kontakt také s
buddhistickými centry v jiných zemích, v Polsku, Německu, Skandinávii, Itálii a Francii. Tam
všude je aktivita dharmy daleko silnější než u nás.“
Vím o tobě, že jsi se po mnoho let věnoval zenové praxi. Proč jsi zen opustil a ponořil se
do tibetskému buddhismu?
„Dodnes pociťuji zenového mistra Seung Sahna jako svého mistra. Přechod od zenu k
tibetskému buddhismu nebyl přechodem do cizí oblasti, byla tu stále kontinuita. Koneckonců
i v zenu si člověk může za nějaký ten rok vybudovat pěkné ¸zenové‘ předsudky a koncepty, a
ty jsem si právě díky ¸tibetskému‘ pohledu na věc mohl lépe uvědomit. K přechodu mne
inspiroval pohled na fotografii J.S. 16. karmapy, hlavy linie Karma Kamcchang, ale pobídkou
byl také nedostatek pravidelného kontaktu s kvalifikovanými mistry a učiteli, který pokládám
v našich podmínkách za nezbytný. J.S. dalajlama přímo říká, že je lepší se dharmou
nezabývat, než ji komolit. Je-li meditační skupina ponechána dlouhodobě sama sobě
napospas, znamená to většinou přinejmenším stagnaci. Přijetí cesty vadžrajány či zenu je
záležitostí naturelu adepta, je to o odlišnosti energií a přístupů. V zenu je zdůrazňována
jednota, prázdno, nic... A hlavní metodou, řečeno velmi zjednodušenë, je rozbíjení
jakýchkoliv konceptů. Tak se člověk vrací k počátku, k nule, prvotnímu bodu, před myšlení.
Vadžrajána zdůrazňuje spíš aspekt dynamiky energie, bohatství života, a je tedy přirozenou
cestou pro kreativní a aktivní typy. S emocemi a myšlenkami jakéhokoliv druhu se zde
pracuje jako se surovinou, potenciálem. Koncepty se zde nemusejí nutně rozbíjet jako v zenu,
ale posouvají se do jiné roviny, která umožňuje konfrontaci s naším běžným, zažitým
vnímáním. Tibetský buddhismus je mezi ostatními proudy zvláštní tím, že v sobě dokáže
sloučit neuvěřitelné věci. Například obrovská pestrost a vitalita se tu pojí s čirou prostotou, a
formální důkladnost a přesnost se značnou flexibilitou a otevřeností.“
Začátečník, který se rozhodne přijmout dharmu do svého života, přijímá jako první
„buddhistické útočišté“. Co to znamená?
„Nyní jsme shodou okolností dostali po internetu výklad J.S. 17. karmapy o útočišti. Říká se
zde, že žádné vnější, formální útočiště neexistuje, můžeme o něm mluvit pouze v souvislosti
s životním postojem člověka. Útočiště člověk přijal tehdy, když ze svého soucítění
nevylučuje žádnou živou bytost, když bere s veškerou úctou a oddaností dharmu jako
podstatnou součást svého života a když směřuje k tomu, aby mohl naplňovat Buddhovo učení
v každém okamžiku svého života. Útočiště jsme tedy přijali tehdy, když jsme si jisti, že
dharma, cesta, kterou jsme zvolili, má absolutní smysl a není pouze jednou mezi mnoha
jinými alternativami.“
Setkala jsem se s názorem a zkušeností, že někteří mistři, kteří do Čech přijíždějí,
poskytují „útočiště“ na požádání a takřka na ulici. Nesnižuje se tím hodnota tohoto
aktu?
„To nechci posuzovat. Ale zdá se, že kupříkladu ctihodná Khandro Rinpočhe, která je
ztělesněním ryzí Dharmy, nesdílí tento liberální pohled. Pokaždé, když uděluje útočiště - i v
případě velké skupiny - se ptá a zjišťuje, zda je každý jednotlivý člověk připraven,a má-li
přijetí útočiště v tuto chvíli pro něj skutečně smysl. Ještě jsem nezažil, že by někoho odmítla,
ale díky tomuto testování nastává moment, kdy si lidé uvědomují o co jde, že to není okamžik
jako každý jiný.“
Útočiště se v životě přijímá jednou, nebo vícekrát?
„Útočištěm člověk získává ochranu a symbolicky otevírá předpoklad k budoucímu
osvobození sebe i všech ostatních bytostí. Přijímáme jej až do okamžiku plného probuzení.
Všechny meditace k němu vždy znovu odkazují, je připomínáno na začátku všech rituálů,
veškeré praxe. V podstatě je však věcí vnitřního rozhodnutí, které obvykle neztrácí svou
platnost.“
Co může nám, Čechům, nebo vůbec lidem se západním způsobem myšlení, buddhismus
dát? Můžeme jej vůbec skrze naší kulturu a potažmo i náš historický vývoj pochopit?
„Buddhismus není způsobem myšlení nebo kulturou, a tudíž jeho pochopení není ničím
takovým podmíněno. Je to učení o podstatě mysli, a tato mysl je společná všem bytostem.
Přístup k dharmě je tedy spíše věcí osobní zralosti každého člověka.“
Někdy se hovoří o tom, že buddhismus, který byl přinesen do Ameriky a do Evropy, je
přizpůsoben západnímu myšlení. Co to znamená?
„Děje se tak, ale závisí to vždy na osobním přístupu mistra. V tibetské tradici měl každý
rinpočhe svou vlastní školu či linii a vlastní způsob výuky, a dodnes tomu tak je. Přes
veškerou preciznost v předávání dharmy tu existuje značná pluralita. Podmínkou je však
vždy přímý přenos a odkaz od autorizovaného mistra, realizované bytosti. Většina lamů, kteří
odešli na Západ, přišla brzy na to, že je třeba se na chápání a způsob myšlení lidí na Západě
naladit. To první otevření nastalo zřejmě tehdy když Trungpa Rinpočhe přijel v 60. letech do
Spojených států. Žil tu s hipíkama, kouřil s nimi marjánku atd. A přitom to byl opravdu velký
bódhisattva, nesobecká bytost s velkým srdcem, která měla skutečně co dát. Oni to také tak
vnímali a přijímali. Tradiční tibetské způsoby by zřejmé zůstaly spoustě lidí na Západě cizí a
ztížily by předávání Dharmy.“
Padlo zde slovo „marjánka“. Jak se obecné staví buddhismus ke konzumaci drog?
„To byl typický příklad přístupu, ne konkrétní metody. Tibetští mistři se vyjadřuji k tomuto
problému vcelku jednoznačně. Nepotřebujeme drogy v jakékoliv podobě, vedou k úniku a
přinášejí mnohá úskalí. Jedním z nich je to, že člověk nedokáže prožitek, získaný
prostřednictvím drogy, úplně integrovat do svého života, a jeho vědomí tak ztrácí
konzistenci. Ztráta konzistence znamená rozklad ega a tím také možnosti s něčím vůbec
pracovat, něco transcendovat. Cesta buddhismu je jiná. Nejde zde o prožitky, ale o absolutní
svobodu, která není rozptýlením, poskakováním po různých sférách existence, ale
soustředěním a bdělou přítomností, nedopuštěním jakéhokoliv jinde. Argumenty pro užívání
drog jsou stále sofistikovanější a duchovnější, ale na jejich dně můžeme vnímat rozklad a
neochotu ke skutečné účasti. Podle mistrů vadžrajány je dokonce i tabák vstupenkou do
nejnižších, paranoidních sfér bytí.“
Do jaké míry je důležité přesné dodržování rituálů a možnost mistrova osobitého
přístupu?
„Dharma má spoustu úrovní a obrovskou hloubku. Mohu zůstat na povrchu a být
¸víkendovým buddhistou‘, a nebo jít dál a pochopit, že to není pouze záležitostí Tibetu, nebo
jakéhokoliv rituálu, ale že je to ryze bytostná a čistě vnitřní věc. Když se oprostíme od
předsudků ohledně formy, tak nastane okamžik propojení se vším a se všemi. Přestávají platit
jakékoliv bariéry. V základní invokaci linie guruů se říká: Prosím, inspirujte mne, abych se
osvobodil od formálního meditování. To ale pochopitelné neznamená, že si máme meditaci
jakkoliv přizpůsobovat vlastním sklonům a vkusu.“
Co je Phowa?
„Phowa je jednou z šesti jóg Náropových, které patří k tajné části nauk. Ne proto, že by se
tam děly věci, jež by lidé neměli vědět, ale je dobré, když si tento ¸okamžik‘ zachová svěžest
a zůstane tajemstvím do poslední chvíle. Obecně se dá říci, že to je nauka o transformaci
vědomí, která souvisí s uměním vystoupit z vlastního těla v té správné chvíli do té správné
oblasti, což se může hodit každému z nás především v okamžiku smrti.“
Četla jsem, že v současné době probíhá jakýsi „spor o karmapu“. Existují karmapové
dva. Vysvětli mi prosím, kdo to karmapa je a jaké k tomuto jevu zaujímáš stanovisko?
„Karmapa je podle tradičního podání tím, kdo přichází ve stopách Buddhových, aby
demonstroval možnost plné realizace jeho učení. Máme štěstí, že žijeme v době, kdy aspekt
stavu nejvyššího osvícení může najít svou lidskou podobu, a nynější karmapa je ryzím
ztělesněním tohoto nejvyššího buddhovství. Projevuje se to tak, že spousta lidí, kteří se s ním
setkají nebo ho spatří, byť jen na fotografii, dokáží skrze něj pocítit hluboké stavy radosti,
spontánnosti a soucítění, jinými slovy, probudit v sobě základní možnosti každé lidské
bytosti. Současný l7. karmapa Orgjän Thinlä, 17. v řadě inkarnací, byl nalezen podle
predikčního dopisu 16. karmapy a na základě vizí J.S. dalajlamy, a intronizován v tibetském
Cchurphu. Fakt, že je tu někdo další, kdo aspiruje na titul karmapy, bych nerad komentoval
bez uvedení širších souvislostí, jinak je to jen matoucí informace a záminka ke sporům.
Každý člověk je ve své podstatě buddhou, takže ideální by bylo, kdyby lidé dokázali karmapu
- tento nejvyšší princip - vidět v každém, koho potkávají. Obecně se má však za to, a na tom
se obě strany shodují, že na trůnu karmapy nemohou sedět dva. Tu situaci není třeba nějak
řešit, protože život sám ukáže, a pravý karmapa se jistě projeví. Častá odpověď mistrů na
takovou otázku zní: Nerozptyluj se zbytečně a hleď si své praxe. Pak všechny problémy zmizí
a pravý karmapa se objeví.“
Blíží se 40. výročí okupace Tibetu, připravujete nějaký rituál, nebo nějakou akci, která
by Tibet podpořila?
„Naštěstí je tu několik skupin a organizací, které se podporou Tibetu zabývají. Některé se
angažují čistě v politické rovině, jiné pomáhají v humanitární oblasti. My bychom rádi
vytvořili základy pro podporu jednotlivých klášterů či mnichů, kteří potřebují v Indii nebo v
Tibetu pomoc. Bylo již založeno Občanské sdružení ¸Stoosm‘, které se nyní bude zabývat
sbíráním prostředků. Na březen je plánována celá řada akcí. Stoosmička nyní organizuje
rituál vysypávání pískové mandaly v novém komunikačním středisku ve Školské ulici na
Praze 1. Přijedou tři tibetští mniši, kteří budou po pět dní vytvářet z barevných písků mandalu
- zřejmě aspektu Zelené táry, ochránkyně Tibetu. Jako každá meditace, má i rituál mandaly
dvě fáze: fázi utváření a fázi rozpouštění. Znamená to, že mandala bude po svém dokončení
odsvěcena a zničena. Tvoření mandaly bude doprovázeno proslulými rituálními zpěvy tradice
Gjüto, při kterých každý mnich používá souzvuku tří simultánních hlasů. Dny na podporu
Tibetu potrvají od prvního do jedenáctého března a jejich program je tentokrát bohatý.“
Za rozhovor děkuje Pavlína Brzáková
Tento článek je převzat z časopisu Dotek, 3/1999
[
01.03.1999
zdroj: Dotek autor: Pavlína Brzáková ]
|
