Články

Dalajlama navštívil počtvrté Prahu

Rozdává lidem štěstí a dobrou náladu - tak se alespoň dívají na Jeho Svatost 14. tibetského dalajlamu lidé, kteří se s ním chtějí osobně setkat. „Ani ho nemusím slyšet, stačí, když ho uvidím,“ říkají nehledě na to, zda jsou křesťané, buddhisté, či ateisté. Dalajlama přijel do Prahy již počtvrté a měl zde svou druhou veřejnou přednášku. Česká republika je v tom trochu výjimečná. Do ostatních zemí jezdí tibetský duchovní vůdce mnohem méně.

Stále rozesmátý

Před pražskou sportovní halou Broumovka stojí davy lidí, čekají tu už od poledne, přestože dalajlamova přednáška začíná až v šest hodin večer. Už podél cesty drží mnozí z nich v ruce nápis koupím lístky. Okolo páté hodiny už je zde zhruba dva tisíce lidí. Dovnitř se jich však vejde pouze třináct set. „Hrozně bych chtěla vidět dalajlamu. Ale když se mi to nepovede, tak se to asi má nemá stát,“ říká v buddhistickém duchu asi třicetiletá maminka s dítětem v kočárku. Nemohla s dítětem čekat v takovém vedru. Fronta byla příliš dlouhá. Nakonec se však i jí podaří jeden lístek získat.

Po chvíli se dav pod přísnou kontrolou ochranky začne hrnout do haly. Ta se zaplní až k prasknutí, přesto před dveřmi zůstává stále velká skupina lidí. „Když uděláte špalír, dalajlama projde mezi vámi. Alespoň ho uvidíte,“ křičí mezi ně muž s ochranky.

V sále mezitím hraje kapela Zuzany Navarové. Po skončení koncertu se ještě drobně upraví pódium, pro Dalajlamu asistenti přinesou ohromné rudé křeslo. A pak už celý sál s třinácti sty lidmi vstává a tleská. Přichází dalajlama ve své tradiční červenožluté mnišské róbě.

„Poprvé jsem tady byl těsně poté, co jste získali svobodu. Po počátečním nadšení přijde teprve pořádná práce. Ale mám pocit, že v České republice to dopadne dobře, že z ní bude prosperující a harmonická společnost,“ říká na úvod nejvyšší duchovní vůdce Tibetu. Dalajlama musel kvůli čínské okupaci ze své rodné země odejít již v roce 1959. Nyní žije v indickém městě Dharamsala, kde také sídlí exilová tibetská vláda. Své útočiště tu našly desetitisíce Tibeťanů.

K České republice má dalajlama opravdu blízko. Hlavní příčinou je Václav Havel. Byl totiž prvním prezidentem, který tibetského duchovního vůdce oficiálně přijal. Sešel se s ním jen několik měsíců po svém jmenování do funkce a od té doby jsou velkými přáteli. „Teprve poté ho pozval například francouzský prezident Francois Mitterrand,“ popisuje Ľubomír Sklenka ze sdružení Lungta, toto uskupení také organizovalo přednášku, pořádá také různé akce za osvobození Tibetu, šíří kulturu této asijské země. Dalajlama byl v České republice za posledních deset let již čtyřikrát, v sousedních zemích zhruba tak dvakrát.

Sportovní hala plná posluchačů je nejprve potemnělá. Hned na začátku přednášky se ale rozsvěcí a rozzáří se i dalajlama: „tahle je to lepší. Vidím vaše obličeje a nemám pocit, že mluvím do temné díry.“ Pak chvilku bezmocně přihlíží, jak mu organizátoři štelují mikrofon, nakonec jim pomůže a od plic se té situaci zachechtá. Celý sál s ním. Jeho smích je příliš nakažlivý.

Duchovní rozvoj přijde

Dalajlama mluví o soucítění. O tom, že to není ani soucit k někomu bezmocnému, ani cit, který máme k přátelům. „Je to postoj, který je laskavý k všem. Bez ohledu na to, zda je považujeme za přátele či nepřátele,“ říká a neustále se přitom ohlíží na buddhistického mnicha, který sedí těsně vedle něj a kontroluje jeho angličtinu, ten ale pokaždé jen souhlasně kývne.

Svou řeč vždy doplňuje různými historkami z jeho života. „Nedávno jsem byl v Americe u jednoho velmi bohatého člověka. Má nádherný dům, spoustu peněz, nic mu nechybí. Protože jsem ale zvědavý, tak jsem se mu při čištění zubů podíval do skříňky v koupelně nad umyvadlem. Byly tam prášky na uklidnění,“ tímto příběhem uvádí dalajlama další část své přednášky.

Bohatství totiž podle něj neznamená duchovní spokojenost. Materiální a duchovní rozvoj spolu nejdou ruku v ruce. Ale po určité době prudkého materiálního vzestupu se lidé zase zpět obrací právě k duchovním hodnotám. Jinak to podle něj není možné.

Klid duše či láska se také podle tibetského duchovního naprosto bezprostředně podepisuje na zdravotním stavu. Čím člověk pozitivněji myslí a prožívá, tím je mu lépe i fyzicky. „To si nemyslím jenom já, už to říkají i vědci,“ směje se dalajlama.

„Jeho Svatost se při svých přednáškách nechává inspirovat bezprostřední situací. Dopředu má připravenou jenom jakousi kostru,“ popisuje Sklenka. Podobně jako nyní ovšem mluvil i na přednášce před dvěmi lety. Do pražské Paegas Arény tenkrát přišlo okolo sedmi tisíc lidí.

Na konci přednášky ještě zbývá chvilka na dotazy z publika. U otázky - co nosíte v té červené tašce - se dalajlama rozchechtá a začne vytahovat jednu věc za druhou. Když vyndá pouzdro s kartáčkem, předvádí jak si s ním čistí zuby. Směje se přitom na celé kolo a všech třináct set posluchačů se k němu přidává.

„Je to pro mě obrovské potěšení se s ním setkat. Kudy chodí, tam rozdává dobrou náladu. Dokáže lidi spontánně rozesmát,“ popisuje jedna z posluchaček Martina Dufková, která se skupinou přátel již dlouhou dobu věnuje buddhistické meditaci. A opravdu, na konci přednášky jsou všechny tváře od ucha k uchu, všichni jsou spokojení.

Úplný závěr pak ještě patří požehnání asi deset lidí jde na pódium, každý podá dalajlamovi bílou šálu, ten ji od nich vezme, přiloží si ji k čelu a vrátí jim jí zpět na krk. Mohl přijít každý z návštěvníků, který si sebou přinesl tento bílý šál. „Je to něco jako podání ruky na západě. Tento rituál se ale dělá pouze při zvláštních příležitostech. Dal by se připodobnit ke křesťanskému požehnání,“ popisuje Sklenka.

Po požehnání Dalajlama nasedá do své rudé limuzíny a přesně v okamžiku, kdy se za ním zaklapnou dveře, se spustí strašný liják. I přesto se všichni na sebe usmívají, mají radost.

článek je převzat časopisu Respekt č. 28 - 8. července 2002