Literatura

České vydání Bódhičarjávatáry

Pod názvem Uvedení na cestu k probuzení vydalo v loňském roce nakladatelství DharmaGaia dlouho očekávaný český překlad Šántidévovy Bódhičarjávatáry. Tento text vznikl asi před třinácti sty lety v Indii a byl záhy přenesen do Tibetu, kde se stal jedním z nejčastěji citovaných a komentovaných popisů praxe mahájánového buddismu. Protože byla studována, praktikována a předávána v nepřerušené linii až do dnešního dne, není ceněna jen jako velké klasické literární dílo, ale také jako inspirace pro tisíce praktikujících buddhistů i laiků. Český překlad stejně jako většina evropských překladů vzchází nikoli z tibetštiny, ale ze sanskrtského originálu. Vyniká mimo jiné i tím, že ho vypracoval praktikující buddhista, šrílanský mnich českého původu bhikku Dhammadípa.

Přeložit Bódhičarjávatáru jistě nebyl snadný úkol. I když byla napsána v prostředí mnišské univerzity, nejde o strohý filosofický traktát - přes svou systematičnost a obsahovou úplnost zůstává Bódhičarjávatára také krásnou básní a niternou kontemplací, kterou Šántidéva složil „pro vlastní rozjímání“, byť s předpokladem, že může inspirovat další lidi, kteří by rádi dali svému žití hlubší smysl. Na rozdíl od čistě lyrické básně je při překládání Bódhičarjávatáry nutno držet se striktně smyslu původních formulací, neboť i malé zkreslení může v tomto případě vést k mylnému chápání udílených instrukcí. Překladatel je proto neustále nucen dbát na významovou přesnost, aniž by ztrácel ze zřetele jednoduchost, zvukomalebnost a poetičnost, což v praxi představuje často neřešitelné dilema. Českému překladu proto nelze mít příliš za zlé, že ve většině případů dává přesnost významové přesnosti před estetickým dojmem, i když některé kvalitní anglické překlady tohoto díla dokazují, že je možno oba aspekty textu vyvážit ještě trochu lépe. Občasný dojem jazykové chudosti českého překladu je však možno omluvit tím, že překladatel se dlouho pohyboval mimo české jazykové prostředí a jak sám píše, překládal „bez reference k existujícím českým překladům buddhistické literatury“. Celkově se však úkolu zhostil uspokojivě a díky velice pečlivým korekturám orientalisty Jiřího Holby a dalších odborníků převyšuje výsledná kvalita textu standard, který je na českém trhu u buddhistické literatury obvyklý.

Základním tématem Bódhičarjávatáry je bódhičitta, česky překládaná jako „probuzená mysl“. Co se pod tímto sanskrtským termínem skrývá? Velice zhruba řečeno označuje vůli směřovat k osvícení pro dobro všech bytostí a zároveň i přímý vhled do povahy skutečnosti, přičemž z textu postupně vyplývá, že oba aspekty od sebe nejsou odděleny, ale navzájem se doplňují a posilují.

Na začátku Šántidéva oslavuje přednosti bódhičitty a nabádá sebe i ostatní, aby ji uplatňovali v praxi. Vědom si však toho, že pouhá chvála nemusí být dostatečně motivující, upozorňuje i na nežádoucí následky promarnění života neprospěšným konáním, jehož výsledkem jsou stavy prodchnuté utrpením. Šántidévovy dlouhé a barvité popisy trýzní pekelných stavů mohou při povrchním čtení vyznět jako morbidní či moralizující. Je proto dobré neztrácet ze zřetele, že buddhistickému přístupu jsou cizí morální odsudky či představa věčného zatracení. Pekelné stavy, jakkoli hrozivé, nepřicházejí jako trest nějaké vnější síly, jsou pomíjivé jako vše ostatní a činy které k nim vedou nejsou negativní proto, že by byly morálně zavrženíhodné. Buddhismus jen důrazně poukazuje na to, že sobecké a agresivní jednání přirozeně vyúsťuje v utrpení, tak jako soucitné a laskavé činy přirozeně vedou ke štěstí. Nepřítomnost morálního odsudku se jasně odráží v poslední kapitole, kde Šántidéva vyjadřuje přání, aby silou všeho dobra vzniklého složením Bódhičarjávatáry byly vysvobozeny všechny bytosti, v první řadě však ty, jež „prožívají duševní a tělesná muka“ a „nacházejí se v peklech všech sfér jevů“.

V jednotlivých oddílech pak Šántidéva postupně uvádí řadu konkrétních instrukcí k tomu, jak bódhičittu probudit a vykročit tak na cestu bódhisattvů; jak jí chránit poté, co již byla probuzena, a jak ji dále prohlubovat. Výcvik v bódhičittě spočívá v rozvíjení ušlechtilých aktivit, například etické disciplíny, trpělivosti, píle a meditace. Ty samy o sobě nemohou vést ke kýženému výsledku bez rozvoje rozlišující moudrosti, která praktikujícího vede k poznání absolutní pravdy nezabarvené extrémními náhledy. Ačkoliv devátá kapitola, zabývající se právě tímto tématem, může odrazovat svou složitostí, není možné tento aspekt textu zcela pomíjet, neboť moudrost prázdné povahy jevů nejenže vrhá světlo na celou cestu k osvícení, ale je na ní přímo nezbytná. Nakonec je to právě nedostatek správného poznání a pochopení, který nás vede k nesprávným reakcím a negativnímu jednání, jehož následky Šántidéva tak živě popisuje. Bez této moudrosti navíc vždy hrozí nebezpečí, že člověk ulpí na pěstění ctností a na pocitu vlastní čistoty, aniž zcela odstraní jemnější formy sobectví, jež pak může kdykoli nabýt své původní síly.

Čtenář Bódhičarjavatáry, který se odhodlá i ke čtení této kapitoly má naštěstí k dispozici nejen úvod Paula Williamse definující základní pojmy mahájánového buddhismu, ale také komentář Jiřího Holby vysvětlující podrobněji jednotlivé verše včetně deváté kapitoly týkající se moudrosti. Orientaci v textu usnadňují také překladatelovy mezititulky, upřesňující význam jednotlivých slok.

Pro hlubší pochopení textu a jeho významu pro každodenní život by bylo velice prospěšné, kdyby se v budoucnu podařilo přeložit některý z kvalitních prakticky zaměřených komentářů Bódhičarjávatáry, například velice čtivý a přístupný komentář Jeho Svatosti dalajlamy, přeložený do angličtiny překladatelskou skupinou Padmakara.

Tato recenze byla převzata z časopisu Tibetské listy č. 13-15 - podzim - zima 2001.