Literatura

Tajemství Tibetu - Sedm tibetských textů a Základy tibetské mystiky

Někde uprostřed tohoto pomyslného spektra vychází jako 10. svazek vydavatelské řady Přímá stezka nakladatelství Canopus další díl sebraných spisů. samorostlého českého jógína a mystika Květoslava Minaříka, jehož dílo bylo mezi přívrženci východních filosofií donedávna hojně šířeno pouze v samizdatových opisech. Minaříkovo Tajemství Tibetu I. Sedm tibetských textů má podtitul Psychologická, mravní a mystická studie s použitím knihy Tibetská jóga a tajná učení od W. Y. Evans-Wentze.

Jak vyplývá z podnázvu, Minařík „použil“ několika stěžejních textů (resp. jejich částí) tibetské buddhistické školy Kagjüpa, které ve 20. a 30. letech našeho století ve spolupráci se sikkimským lamou Kazi Dawa Samdupem poprvé přeložil do angličtiny a interpretoval Walter Yeeling Evans-Wentz. (Překlad tibetských textů z angličtiny do češtiny pořídil Stanislav Kulovaný.)

Na rozdíl od Evanse-Wentze, jehož komentáře zasazují příslušné texty do kulturně- historicko-filosofického rámce doby jejich vzniku a fungování v tradiční tibetské společnosti, Minařík nevěnuje téměř žádnou pozornost ani faktografickým údajům ani přesné terminologii. Soustřeďuje se na výklad svých osobních praktických zkušeností s jógou, meditací a dalšími východními systémy duchovních cvičení, na jejichž základě se snaží vlastním způsobem interpretovat smysl tibetských textů a jejich duchovní poselství Západu. Důsledkem jsou pak příliš obecné formulace a někdy i mylné vývody. V souladu s nezájmem o „teorii“ a důrazem na „praxi“ Minařík volně míchá sanskrtské a tibetské termíny různých filosofických systémů a příležitostně je konfrontuje s křesťanstvím: Klade důraz na psychologizující výklad textů, čímž vytváří terminologický konglomerát, který v sobě nezapře vliv slovníku českých theosofů a unitářů, čerpajícího z indické filosofie.Vydání této publikace lze tedy spíše hodnotit jako příspěvek k mapování českého filosofického a duchovního bádání ovlivněného východním myšlením, jak se formovalo kolem vůdčích osobností s charismatem gurua typu Františka Drtikola, Květoslava Minaříka či Eduarda Tomáše, než ho považovat za legitimní zprostředkování tibetského buddhismu či mahájány.

Vzhledem k tomu, že český překlad tibetských textů a Minaříkovy komentáře existovaly dávno před rokem 1994, kam je zasazuje copyright, postrádám ediční poznámku o době a okolnostech jejich vzniku a o tom, zda jsou ponechány v původní podobě, nebo zda prošly nějakými edičními úpravami apod. Pro nezasvěceného čtenáře by jistě nebyla na škodu ani biografická zmínka o autorovi.

Zcela jiný přístup k výběru a prezentaci podobně zaměřeného titulu zvolilo nakladatelství Pragma, jež před několika měsíci nabídlo čtenářům dnes již klasické dílo Lamy Anágáriky Góvindy Základy tibetské mystiky podle esoterických nauk Velké mantry Óm mani padmé húm v překladu Libuše Pávkové.

I tento překlad vznikl původně pro samizdat a jen díky shodě příznivých okolností si našel normální cestu ke čtenářům.

Anágárika Góvinda není sice Tibeťan, patří však k prvním představitelům západní civilizace, kteří se začali věnovat studiu tibetského buddhismu „zevnitř“, tzn. podřídili se tradičnímu systému studia u tibetských autorit, byli přijati a postupně se stali přirozenými články v řetězci uchovávání a předávání duchovních učení. Mnohaleté studium jazyků (tibetštiny, sanskrtu, pálijštiny), historie, buddhismu, textů i duchovní praxe a dosažení titulu lama, vyjadřujícího vysokou hodnost v hierarchii tibetského duchovenstva, opravňuje Anágáriku Góvindu podat autentický výklad živého buddhismu, tak jak se dochoval v tibetském prostředí.

Obsáhlý výklad systému buddhistické filosofie, jógy a esoterických nauk včetně tantrismu, nauky o mantrách, psychických energiích apod. je postaven na široké znalosti pramenů a podložen odkazy na literaturu. Na rozdíl od Minaříka, který své výklady podává skrze osobní zkušenost, Anágárika Góvinda svou osobnost potlačuje. Předkládá nám přehledný, kultivovaný výklad v objektivním tónu, vycházející z přesné terminologie včetně originálních termínů v tibetštině a sanskrtu, resp. pálíjštině, uváděných v závorkách.

Překladu Góvindova textu se ujala a zdařile se s ním vyrovnala Libuše Pávková, jíž nechybí orientace v problematice buddhismu ani znalost tibetského jazyka a smysl pro autenticitu. Kniha je doplněna řadou diagramů a tabulek, poznámkami a seznamem literatury. České vydání je navíc rozšířeno o abecední slovníček tibetských slov v transliterované podobě a s přepisem výslovnosti. I v této knize však bohužel schází alespoň malá poznámka o autorovi.

Na cestě za poznáním nauky buddhismu a tibetské buddhistické tradice se tedy objevují první výsledky úsilí českých nakladatelství. Už teď se můžeme těšit na další tituly.

Tato recenze byla převzata z časopisu Dotek č. 2/1995.