Literatura

Maháparinibbána sutta (Buddhovy rozpravy svazek 4)

Jako čtvrtý svazek v řadě původních buddhistických textů vychází nyní i v českém překladu jedna z nejznámějších částí pálijského kánonu - Velká rozprava o úplném vyhasnutí (Mahá -parinibbána-sutta). Tato rozprava, šestnáctá ve sbírce Dígha-nikája (nikoli 31., jak je nesprávně uvedeno v Předmluvě), zaujímá zvláštní místo mezi ostatními texty Koše rozprav (Sutta-pitaka). Jednak je vůbec nejdelší rozpravou pálijského kánonu, a svou formou dějového líčení se odlišuje od ostatních rozprav které se většinou odehrávají v rozmezí několika málo minut.

Rozprava začíná tradičním „Takto jsem slyšel“, což jsou slova Buddhova pobočníka Ánandy jenž tento text, spolu s dalšími texty, recitoval na prvním sněmu po Buddhově smrti konaném v Rádžagaze. Při četbě musíme mít stále na paměti, že se jedná o poněkud stylizované vyprávění o skutečných událostech, a ne o nějaké literární dlo. Účelem této rozpravy, jakož i všech ostatních, má být poučení, nikoli estetický zážitek (i když ani ten nemusí při četbě zcela chybět). Ánanda zde tedy líčí nejdůležitější události posledního roku Buddhova života i to, co následovalo bezprostředně po jeho smrti. Faktografické údaje o tom, kde se Buddha zdržoval a s kým se setkal, jsou prokládány nejdůležitějšími ponaučeními, která zazněla z Buddhových úst na sklonku jeho učitelské kariéry. Mnohá z těchto ponaučení lze nalézt i na jiných místech v kánonu, ale dvě z nich jsou obzvláště aktuální právě dnes, více než 2500 let po Buddhově parinibbáně.

Situace je dnes taková, že západním zájemcům o buddhismus je nabízeno nedozírné množství „duchovních nauk“, které se alespoň svým jménem nějak hlásí k Buddhovi (který se přitom jistě hrůzou obrací v nibbáně...). Lidé si tudíž oprávněně kladou otázku: „Co konkrétně, v této změti různých názoru a myšlenek, je původním Buddhovým, učením?“ (Tuto otázku si samozřejmě kladou pouze ti, pro které je Buddhovo učení věcí hlubokého osobního zájmu; povrchní zájemci, kteří si jen krátí dlouhou chvíli, si něčím takovým přirozeně nebudou komplikovat život.) Jak máme tedy vyřešit tento problém? Na str. 93 nám k tomu Buddha poskytuje návod; říká, že máme danou nauku poměřovat se suttami (Buddhovými rozpravami) a srovnávat ji s vinajou (morálními zásadami mnišské disciplíny). Budou-li se jejich obecné principy shodovat, můžeme to s důvěrou přijmout jako Dhammu, Buddhovo pravé učení. Nebudou-li se však shodovat, je nutné danou nauku zamítnout.

V dnešní době je v módě prohlašovat, že všechny náboženské směry učí v podstatě témuž, včetně Buddhova učení. Sám Buddha však v této rozpravě říká něco jiného; totiž že pouze v té nauce, kde je praktikována ušlechtilá osmičlenná stezka, lze nalézt jedince, kteří nastoupili cestu k úplnému ukončení strasti, či ji dovedli až k vítěznému završení (str. 130). Pak dodává, že tato kritéria splňuje pouze jeho nauka; nauky jiných, ať vedou kamkoli, nevedou k Buddhovu cíli, jímž je vyhasnutí pocitu jáství a tím i veškerého utrpení.

Český překlad rozpravy bych hodnotil jako zdařilý; až na pár gramatických chyb, které žádné knize na kráse příliš nepřidají. Jediná věcná chyba, kterou jsem v knize objevil, se vyskytuje na str. 86, ve výčtu 37 „věcí přispívajících k probuzení“ (bódhipakkhijá-dhammá,), jež tvoří jádro Buddhova učení. Buddha zde zmiňuje „pět schopností“ (paňč'indrijáni) a „pět sil“ (paňča baláni). Ty jsou na mnoha místech v kánonu definovány jako tatáž pětice duševních faktorů: důvěra, energie, bdělost, soustředění a moudrost. Rozdíl spočívá jen v míře rozvinutí těchto schopností, kdy se z nich stávají síly toho, kdo postupuje na Buddhově stezce. Uvedený překlad termínu paňč'indrijáni, totiž „pět smyslů“, a připojená poznámka vnášejí do věci zmatek a nelze je nijak ospravedlnit v kontextu rozprav pálijského kánonu.

Zbývá mi už jen lítostivý povzdech nad tím, že velmi podrobný rejstřík na konci knihy bohužel přesně neodpovídá jejímu stránkování, ale věřím, že to žádného vážného zájemce neodradí od studia této pozoruhodné rozpravy. Doufejme jen, že ji budou brzy následovat překlady dalších textů z pálijského kánonu, jenž v sobě skrývá skutečné poklady lidské moudrosti.

Tato recenze byla převzata z časopisu Dotek č. 1/1996.