Aktuálně

Tibetský pančhenlama: 25 let poté

28. ledna, před dvaceti pěti lety, zemřel ve věku padesáti jednoho roku tibetský 10. pančhenlama. Mezi Tibeťany je obecně rozšířený názor, že 14. dalajlama a 10. pančhenlama jsou sluncem a měsícem v tibetské buddhistické hierarchii. Jsou středem tibetské buddhistické kultury, který k sobě přitahuje miliony ne-Tibeťanů.

Význam 10. pančhenlamy pro tibetský lid tkvěl v tom, že v jeho krátkém životě se odráží politická tragédie a duchovní vítězství Tibetu. Otázka, s níž se potýkají tibetští duchovní vůdci také dnes, přetrvává – jakým způsobem může tibetský buddhismus žít bok po boku se systémem, který ve své touze po absolutní nadvládě nestrpí žádného soupeře.

Pančhenlama sice pracoval uvnitř čínského komunistického vedení, ale zároveň byl jeho nejhlasitějším kritikem. To, jakým způsobem to prováděl, je příběhem odvahy, osobní tragédie a toho, jak by Tibet mohl přínosně koexistovat s moderní Čínou bez ztráty buddhistického ducha.

Mnoho let po neúspěšném povstání v roce 1959, které přimělo dalajlamu a kolem 87 tisíc Tibeťanů k útěku do Indie, nahlíželi Tibeťané na pančhenlamu poměrně negativně. V té době se do Indie přemístila téměř celá tibetská buddhistická církev, tibetská obdoba papeže, kardinálů, biskupů a duchovenstva. Negativní nahlížení Tibeťanů na pančhenlamu souviselo s tím, že byl lamou, který zůstal v Tibetu, což evokovalo, že podporoval čínskou komunistickou stranu. Ale pro Tibeťany žijící mimo Tibet i v Tibetu bylo neznámou skutečností to, že v roce 1962 předložil dvaceti čtyřletý pančhenlama čínským vedoucím představitelům, včetně Mao Ce-tunga, svou petici o 70 000 znacích, dokument, který představuje nejpodrobnější a vyčerpávající tibetskou kritiku povahy čínské vlády v Tibetu. Jasper Becker ve své knize Hunger Ghosts: China´s Secret Famine (Hladoví duchové: Tajný hladomor v Číně) říká: „Tibetský druhý nejvyšší duchovní představitel byl blízko tomu, aby obvinil čínskou komunistickou stranu z pokusu o genocidu.“ Ve své obžalobě pančhenlama popsal hladomor, který neměl v historii Tibetu obdoby, a hladovění, které devastovalo Tibet. Zdokumentoval svévolné zatýkání a věznění tisíců Tibeťanů při jakémkoliv podezření ze zapojení do ozbrojeného povstání. Ve své petici pančhenlama říká, že tibetský buddhismus, který tvoří základ tibetské kultury, byl na pokraji zániku kvůli nenapravitelným škodám způsobeným na klášterním vzdělávacím systému, jež nepřetržitě oživoval a udržoval tibetskou buddhistickou kulturu. Tibetské obyvatelstvo bylo decimováno. Pančhenlama řekl, že tibetský jazyk bojoval o přežití či o zachování významného postavení v rámci vzdělávacího systému, jemuž vládl čínský jazyk.

Mao Ce-tung nazval pančhenlamovu zprávu „otráveným šípem“ vystřeleným na čínskou komunistickou stranu tibetskými feudálními pány. Velký kormidelník označil tibetského duchovního vůdce za „třídního nepřítele“. Mladý lama byl veřejně odsuzován, vystaven kritickým bojovým schůzím. Ve vězení strávil čtrnáct let. Ale tibetský duchovní vůdce nebyl zlomen. Během čtrnácti let, kdy byl nezvěstný, mnoho lidí v Tibetu nevědělo, zda je naživu nebo po smrti. Tyto pochyby byly rozptýleny, když 26. února 1978 oznámila Xinhua (pozn. překl. Sin-chua), oficiální tisková agentura, že se zúčastnil Všečínské politické poradní konference v Pekingu. V roce 1980 byl pančhenlama opět dosazen do funkce místopředsedy Národního lidového kongresu, neboli čínského parlamentu.

Roky veřejného ponižování a věznění na samotce neoslabily jeho kritický pohled na čínskou politiku v Tibetu a ani mu neubraly na energii. Tím, že pančhenlama dostal novou relativní svobodu a byl rehabilitován, vrhl se zpět do boje. Když mluvil ke shromáždění Tibeťanů ve Lhase během svátku Mönlam (Velké modlení) v roce 1985, řekl: „Jeho Svatost dalajlama a já jsme duchovními přáteli. Nemáme mezi sebou žádné neshody. Někteří lidé se snaží mezi námi vyvolat rozpory. To se jim ale nepodaří.“ 9. ledna 1989 navštívil pančhenlama Žikace, druhé největší město Tibetu a tradiční sídlo pančhenlamů, aby posvětil nově zrekonstruované mauzoleum 5. až 9. pančhenlamy v jeho hlavním klášteře Tašilhünpo. 24. ledna řekl mnichům a obyvatelům Žikace, že čínská vláda v Tibetu přinesla tibetskému lidu více zkázy než užitku.

Pančhenlama přežil svou petici o 70 000 znacích, ale toto zhodnocení čínské vlády v Tibetu ho stálo život. 28. ledna, pět dní po vyslovení této ostré kritiky čínské vlády, byl pančhenlama nalezen mrtvý ve svém klášteře. Po jeho smrti následovalo drama dvou pančhenlamů, jednoho uznaného dalajlamou, a druhého ustanoveného Pekingem. Tento příběh vypráví v poutavých detailech kniha Isabel Hilton, The Search for the Panchen Lama (Hledání pančhenlamy).

V květnu 1995 uznal dalajlama šestiletého tibetského chlapce Gendün Čhökji Ňimu za pravé převtělení 10. pančhenlamy. Čína poslala chlapce a jeho rodinu do Pekingu. Od té doby nikdo neví, kde se pravý tibetský pančhenlama nachází, v jakém je duševním a tělesném stavu a jak probíhá jeho vzdělávání. V listopadu téhož roku dosadil Peking jako svého pančhenlamu Gjalcchän Norbua, jiného šestiletého chlapce. Žije také v Pekingu, neboť mniši jeho kláštera, Tašilhünpa, jsou k pekingskému kandidátovi natolik nepřátelsky naladěni, že mu nedovolí bydlet a studovat na území jeho vlastního kláštera. Péče Pekingu o vlastního pančhenlamu je snahou o získání nejvyšší ceny – kontrolovat rozpoznání 15. dalajlamy. Zda Gjalcchän Norbu zůstane pouhou loutkou v očividné manipulaci s jeho duchovní vážeností, se ukáže při zkoušce jeho charakteru a oddanosti duchovnímu dědictví v následujících letech.

Ale výjimečný odkaz 10. pančhenlamy může být tou radou, kterou dal khänpo Džigme Pchüncchogovi, charismatickému buddhistickému vůdci, jenž se nadchl pro obnovu tibetského buddhismu v období relativní svobody a liberalizace v době Tengovy (pozn. překl. Teng Siao-pching, u moci v letech 1977-87) vlády v Číně. Chtěl v Tibetu založit klášter, v němž by se vyučovaly duchovní nauky všech čtyř škol tibetského buddhismu. Pančhenlama povzbuzoval khänpo Džigme Pchüncchoga v jeho snažení a radil mu nazvat jeho školu poustevnou, aby obešel vládní zákaz zakládání nových klášterů. Khänpo Džigme Pchüncchog založil Buddhistickou akademii Serthar v roce 1980 v údolí Larung v převážně tibetským etnikem obývané oblasti Kandze v provincii S´-čchuan. Brzy na akademii začali proudit studenti nejen z celého Tibetu, ale i z Tchaj-wanu, Singapuru, Hongkongu, Malajsie a samotné (pozn. překl. čínské) pevniny. V roce 2001, když nevstřícné provinční autority přikázaly srovnat se zemí příbytky mnichů a mnišek a vyhostit všechny, kteří nebyli místními občany, měla akademie na deset tisíc studentů, z nichž bylo kolem tisíce z pevninské Číny. Buddhistická akademie Serthar přežila zkázu a nyní má ještě větší počet studentů a ještě více studentů z pevninské Číny. To je pravděpodobně pozdní pančhenlamův odkaz a svého druhu vítězství duchovního Tibetu nad materialistickou Čínou.

Autor je ředitelem Institutu tibetské politologie, výzkumného centra Centrální tibetské administrativy (pozn. překl. tibetské exilové vlády) se sídlem v indické Dharamsale.

Huffington Post (čtvrtek 30. ledna 2014), autor: Thubtän Samphel

přeloženo z anglického originálu (zdroj: Phayul, překlad: Lhamo)