Aktuálně

Populace v tibetských městech vzroste během 15 let o 30 %

V lednu 2015 se konala čínská vládní konference zaměřující se na urbanismus. Čína při této příležitosti oznámila své rozhodnutí zvýšit počet čínských obyvatel v tibetských městech o 30 % do roku 2020 – to znamená, že by místní populace vzrostla přibližně o 280 000 nových čínských imigrantů, což by mělo za následek zvýšení celkového počtu čínských imigrantů v Tibetu, kde jsou Tibeťané už nyní v mnoha regionech považování za menšinu.

Populace v tibetských městech a obcích vzrostla raketovou rychlostí. V 80. letech žilo ve městech méně než 300 000 obyvatel, v roce 2013 se toto číslo vyšplhalo na více jak 740 000 lidí ve 140 obcích a městech v Tibetu.

Analytici předpovídají, že počet obyvatel Tibetu vzroste na jeden milion do roku 2020.

Lobsang Jamcan, předseda regionální tibetské vlády, řekl, že tibetská urbanizace stále zaostává za mnoha regiony a Tibet musí zdokonalit veřejné služby v malých městech a obcích, aby přilákal více vzdělaných lidí a podpořil místní hospodářství a to vše bez ignorování environmentálních problémů.

Statistici říkají, že od otevření železniční trasy mezi městy Gormo a Lhasa v roce 2006, každý den cestuje do Tibetu okolo 2 000 – 3000 Číňanů, kteří se zde usazují na stálo.

„Příčinou přibývajícího počtu obyvatel v Tibetu není to, že by Tibet tak prosperoval, ale důvodem je obrovský příliv čínských pracovníků. Číňanům jsou nabízeny pracovní příležitosti jejich vládou za účelem přestěhování do Tibetu, říká zástupce organizace Free Tibet. Čínská vláda věří, že zalidňování Tibetu jejich vlastními lidmi, přinutí Tibeťany přestat protestovat, jejich odpor zeslábne a Tibet se stane homogenní.“

V záři 2011 Čína oznámila, že v následujících pěti letech plánuje utratit 300 miliard Yuanů (46,89 miliard USD) za 226 klíčových projektů zahrnujících výstavbu železnic, přehrad a propagaci turismu v Tibetu.

Exilová tibetská vláda tvrdí, že „Peking pod rouškou hospodářského a sociálního rozvoje podporuje migraci Číňanů do Tibetu, aby odsunula tibetskou ekonomiku, vzdělávání, politiku a sociální záležitosti na druhou kolej.“