Tibinfo - informační systém o Tibetu
Vězni, mučení
   
 Novinka: Monitoring tisku

Můj syn dalajlama - kniha pamětí dalajlamovy matky. Unikátní svědectví o životě ve starém Tibetu, o útěku do exilu a o životě v cizí zemi.

Svoboda v exilu: dalajlamův vlastní životopis

Články

Příběh mladistvé Nordzin Wangmo

Do indické Dharamsaly dorazila 27. listopadu 1999 Nordzin Wangmo (22), původně mniška z kláštera Žugseb, která od svých šestnácti let strávila pět let ve věznici Dabži. Pochází z vesnice v okrese Gongkar v oblasti Lhoka, narodila se v rolnické rodině a má deset sourozenců. Do ženského kláštera Žugseb vstoupila roku 1989, kdy jí bylo 12 let.

Ráno 9. prosince 1993 Nordzin a dalších sedm mnišek z jejího kláštera demonstrovalo před chrámem na lhaském Barkoru. Jejich demonstrace trvala zhruba 15 minut. Poté byly zatčeny policisty hlídajícími na Barkoru. Ani při zatýkání nepřestávaly mnišky provolávat hesla za nezávislost Tibetu. Policisté je naložili do policejního vozu a surově zbili gumovými obušky. Nordzin zasáhla jedna silná rána do pravého oka, což jí způsobilo poškození zraku, kterým trpí dodnes. Mnišky byly převezeny do vazební věznice Guccha, kde byly odděleny a samostatně vyslýchány. V tomto zařízení strávily přibližně 11 měsíců a prodělaly nejméně 20 výslechů. Všechny měly zakázané návštěvy. Rodičům a příbuzným, kteří se s nimi chtěli setkat, v tom bylo zabráněno. Jídlo a šaty, které jim rodiče nosili, mnišky nikdy nedostaly. Ponechali si je příslušníci vězeňské stráže, kteří na ně vystavovali falešná potvrzení. Při výsleších dostávaly mnišky různé otázky týkající se jejich demonstrace: jak ji organizovaly a kdo jim pomáhal. Vypovídaly, že přišly demonstrovat samy a že je k tomu nikdo nepodněcoval. Tyto odpovědi však vyšetřovatele patrně neuspokojily a mnišky byly opět zbity. I když bylo tehdy Nordzin pouhých šestnáct let, násilí neunikla ani ona. Dozorci ji zbili dřevěnou tyčí a týrali ji elektrickým obuškem.

Po osmi měsících zadržování a výslechů byly mnišky 10. září 1994 předvedeny před lidový soud středního stupně v Tibetské autonomní oblasti. Nordzin a ostatní mnišky čelily obvinění z podpory „kontrarevolučních“ aktivit podle § 102 trestního procesního řádu ČLR. Jako hlavní organizátorky demonstrace byly obviněny Rigdzin Cchondü a Čhampa Čhökji. Ačkoliv prohlašovaly, že jsou nevinné, byly 13. září 1994 odsouzeny k šesti letům vězení a ke dvěma letům zbavení politických práv. 17. září 1994 byly převezeny do věznice Dabži. Nordzin Wangmo (16), Lodö Päma (24), Namgjal Čhödön (22), Šerab Dolma (19), Čhöňi Dolma (17) a Norbu Jangčhen (17) byly odsouzeny k odnětí svobody na pět let a ke zbavení politických práv na dva roky. Všech šest mnišek bylo propuštěno 8. prosince 1998.

V Dabži byla Nordzin spolu s ostatními mniškami umístěna do oddělení č. 3. Každý den zde musely vyčistit, urovnat a spříst čtyři sangy (asi 200 gramů) vlny. V březnu 1996 bylo těchto osm mnišek odděleno od starších vězňů. Oddělení č. 3 rozdělilo vedení věznice na dvě části, starou a novou. Norzdin s ostatními mniškami byly vězněny ve staré části. Podle jejích slov po tomto rozdělení téměř nepřicházelo v úvahu, že by spatřily některého ze starších politických vězňů, natož aby s nimi navázaly kontakt.

Hned na začátku pobytu v Dabži obdrželo všech osm mnišek od vězeňských úřadů bavlněné přikrývky, které jim však hned zabavil náčelník oddělení. V zimě roku 1996 vznikl konflikt, když mniškám dozorkyně nařídily, aby uklidily celé oddělení. Odmítly to a požadovaly, aby dostaly zpět přikrývky. Byly za to ostře pokárány a následoval přísný trest. Konkrétně Nordzin byla na 45 dní přeložena na samotku, kde dostávala jen jedno jídlo denně.

Nepolitičtí i političtí vězni z nové části 5. oddělení a z celého 3. oddělení dostali 4. května 1998 příkaz, aby se zúčastnili oficiálních oslav vztyčování čínské vlajky a zpěvu čínské hymny. Vězni proti tomu začali protestovat, načež je dozorci zbili. Když to z oken viděly vězeňkyně ze staré části 3. oddělení, začaly voláním žádat, aby vězňům neubližovaly. Došlo při tom k rozbití oken.

Po tomto incidentu vtrhli příslušníci lidové ozbrojené policie a vězeňského dozoru do jejich cely, přikázali jim, aby se postavily čelem ke zdi a začali je bít sponami opasků. Způsobili tak vězeňkyním zranění na hlavě, která silně krvácela. Ngawang Sangdol, uvězněná na 21 let, byla dva dny upoutána na lůžko. Přestože ženy prosily, aby je přestali bít, příslušníci nemilosrdně pokračovali a některé z vězeňkyň utrpěly zlomeniny končetin.

Od tohoto protestu nesmějí vězeňkyně celý den vycházet z cel a nemohou se účastnit žádné činnosti. Dokonce musejí provádět tělesnou potřebu do nádob, které jim vyměňují jen jednou denně. Protože vězeňkyně nesmějí vycházet a nikdo se s nimi nesmí stýkat, nikdo kromě spoluvězeňkyň ze stejné cely přesně neví, jak závažná jsou zranění, která mnišky utrpěly.

Nordzin byla propuštěna 8. prosince 1998. Protože až do propuštění nesměla vycházet ze své cely, neví, kolik vězňů s ní bylo ve stejném oddělení věznice. Uvádí, že celou dobu od května 1998 se v cele dusila a že po incidentu se podmínky ve věznici značně zpřísnily.

Nordzin se podařilo opustit Lhasu 25. října 1999.

Tento článek je převzat z TCHRD Human rights Update, listopad 1999



[  15.11.1999    zdroj: TCHRD (www.tchrd.org)    ]