Články

Příběh bývalého politického vězně Lozang Gjamccha

Lozang Gjamccho se narodil roku 1976 ve vesnici Thagdä u města Dhongkar v okresu Žikace. Od osmi do deseti let chodil na základní školu a ve svých dvanácti letech vstoupil roku 1987 do kláštera Tašilhünpo v Žikace.

V únoru 1993 čínská vláda prohlásila, že „nikdo nesmí skládat pocty převtělenci pančhenlamy, pokud se narodí za hranicemi (Tibetu) a pokud ho uzná dalajlama“. Lozang Gjamccho spolu s dalšími dvěma mladými mnichy z Tašilhünpa - Sicemem a Lozang Cchulthimem - vylepili 1. května 1993 na zdi kláštera plakáty protestující proti uvedenému zákazu. Kvůli tomuto prohřešku je zatkli příslušníci úřadu veřejné bezpečnosti a vyslýchali je za použití násilí. Tehdy zasáhl opat kláštera, Čhadel rinpočhe, který policii požádal o jejich propuštění. Úřad veřejné bezpečnosti opatovi sdělil, že mniši budou potrestáni, aby se podobného činu znovu nedopustili.

Poté, co dalajlama 14. května 1995 prohlásil za převtělence 10. pančhenlamy Gendün Čhökji Ňimu, zahájili mniši z kláštera Tašilhünpo oslavy a přípravy na jeho přijetí. Čínská vláda však o čtyři dny později pančhenlamu uznaného dalajlamou jednoznačně odmítla a jeho uznání označila za nezákonné. Čhadel rinpočhe, vedoucí skupiny, která měla za úkol převtělence najít, byl 17. května zatčen. V souvislosti s novým pančhenlamou bylo od té doby zatčeno několik desítek osob.

Čínské úřady v Tašilhünpu shromáždily 6. července 1995 všechny mnichy. Obklíčila je policie a Lozang Cchulthim, Sönam Čhöphel a Lozang Gjamccho byli zatčeni. Již v policejním voze je policisté při převozu do vazební věznice začali bít elektrickými obušky, kopat a mlátit jimi o stěnu vozu. Všichni tři mniši měli 15 dní spoutané ruce. Ke snídani dostávali jen malé tingmo (pařené knedlíky) a hrnek uvařené vody, k hlavnímu jídlu pak trochu rýže se zeleninou, ve které byl hmyz, nestravitelné slupky a další nepoživatelné příměsi. Po dobu čtyř měsíců museli mniši vždy 13 hodin denně vykonávat namáhavou práci.

Ostatní mniši z Tašilhünpa protestovali proti čínskému zásahu v klášteře a 11. července 1995 přerušili většinu činností, včetně výroby a obchodu. Chrámy byly zavřeny, mniši odmítli vystavovat tradiční malby thangky a nekonaly se ani náboženské rozpravy a každodenní ranní shromáždění.

Téměř 200 mnichů vyšlo 12. července 1995 demonstrovat na místní bazar s hesly proti čínské vládě. Požadovali, aby čínská "pracovní skupina" opustila klášter. Přibližně 70 čínských policistů se pokusilo demonstraci zabránit a tak došlo ke střetům mezi demonstrujícími a policií.

Během půl hodiny dorazilo do kláštera téměř 900 ozbrojených příslušníků čínské armády a mnichům bylo zakázáno vycházet z jejich cel. Ještě téhož večera, když mniši spali, vnikli vojáci do jejich pokojíků a asi ve dvě hodiny ráno jich 26 odvlekli do vězení. Mniši ani neměli čas, aby se oblékli - vojáci na ně okamžitě použili hrubou sílu. Kromě toho bylo následujícího dne dalších deset mnichů izolováno v jedné prázdné budově kláštera.

Následujícího dne uspořádali mniši protestní akci při setkání s Raidim a Gjalcchän Norbuem, tejemníky z vedení Tibetské autonomní oblasti. Většina mnichů provolávala hesla za právo na praktikování svého náboženského vyznání a za akceptování pančhenlamy uznaného dalajlamou. Mniši na politické činitele plivali a házeli na ně rohože. Nakonec se rozhodli toto setkání bojkotovat a ještě před jeho ukončením se vrátili do svých obydlí. Na zdech kláštera vylepili ještě toho dne asi deset plakátů odmítajících čínskou okupaci Tibetu a pančhenlamu vybraného Číňany.

Mniši, kteří byli v klášteře internováni, museli podstoupit od 16. července vždy 12 hodin denně násilnou politickou "převýchovu". Cílem bylo přimět je, aby zavrhli dalajlamu, Gendün Čhökji Ňimu a Čhadel rinpočheho a aby "ukázali na chyby druhých a přiznali se k vlastnímu zločinu". Převýchovná školení vedlo osm čínských policistů a členů "pracovní skupiny". Mnichy týrali, mířili na ně zbraněmi a vyhrožovali, že vystřelí. Kromě toho je opakovaně surově bili. Wangdü, který mučení nevydržel, spáchal 17. července sebevraždu. Bylo mu 25 let. V průběhu dvou měsíců, kdy v klášteře probíhala vlastenecká převýchova, zůstal hlavní vstup zavřený nikdo nesměl opustit brány kláštera. Ten byl obklíčen 900 vojáky, kteří měli zabránit případnému odporu.

Dne 8. ledna 1996 začalo několik vězňů recitovat tibetskou modlitbu Dhänčig mönlam, slova pravdy. Vězeňské úřady jim přikázaly, aby recitaci ukončili, protože "slepá víra je přísně zakázána". Když na to Lozang Gjamccho odpověděl, že se mniši neřídí slepou vírou, věznitelé ho mučili elektrickými obušky, jaké se používají na dobytek. Současně mu spoutali nohy a svlékli ho. Musel stát nahý venku v mrazivé zimní noci od desáté hodiny večerní do tří hodin do rána. Během těchto pěti hodin téměř zemřel podchlazením. I poté byl Lozang Gjamccho podrobován opakovanému týrání. V cele č. 4, sousedící s Lozangovou, byl uvězněn Dingang rinpočhe z Indie. Protože Lozang od rinpočheho dostal knihu zabývající se politickými ideologiemi, věznitelé Lozanga spoutali, zbili a dva dny mu nedávali žádné jídlo.

Lozang Gjamccho byl propuštěn na svobodu 5. října 1996. Čínské úřady ho následně vyloučily z jeho kláštera, uložily mu pokutu 3 500 jüanů (přes 13 000 Kč) a bez jakéhokoli obvinění ho 15 dní zadržovaly na policejní stanici. Čínští činitelé jej nutili, aby chodil v oblečení čínského střihu. Na příkaz úřadů se musel vrátit do Dhongkaru pod dohled místních orgánů.

V době tří let po propuštění, mezi lety 1996 a 1999, kdy pobýval v Žikace, se snažil uvést na pravou míru nepochopení ohledně problému s Dordže Šugdänem. Diskutoval o historickém pozadí tohoto případu a šířil informace o aktuální situaci mnichů v klášterech, městech a vesnicích v Tibetu. Distribuoval knihy a audiokazety s dalajlamovými projevy týkajícími se Dordže Šugdäna, dne tibetského povstání a budoucí tibetské ústavy. Když čínské úřady na tyto jeho aktivity přišly, předaly ho orgánům města Dhongkar, které mu dovolily znovu se vrátit k rodině.

Protože Lozang Gjamccho nemohl svobodně užívat práva na politickou a náboženskou svobodu, odcestoval 30. října 1999 do Indie. Nejprve se 14. listopadu dostal do Tibetského uprchlického střediska v Nepálu a 28. listopadu 1999 dorazil do indické Dharamsaly.

Tento článek je převzat z TCHRD Human rights Update, leden 2000