O Tibetu

Tibetština

Tibetština patří spolu s barmštinou, laoštinou a dalšími menšími jazyky jako např. Moro, Kačin, Lolo (v jihozápadní Číně), Bodo (severovýchodní Indie) nebo karenštinou (v Barmě) do tzv. tibeto-barmské jazykové větve. Spolu se sino-thajskou větví tvoří tibeto-barmské jazyky velkou tibeto-čínskou jazykovou rodinu. Na rozdíl od poměrně dobře definované příbuznosti jazyků v rodině sino-thajské je uvnitř tibeto-barmské rodiny příbuznost jazyků poměrně volná.

Tibetština je monoslabický a tónický jazyk, který má velké množství hovorových dialektů. Je dokonce možné říct, že každá oblast Tibetu má svůj dialekt. V současnosti je považován za standardní formu dialekt používaný v centrálním Tibetu, tzv. Lhaský dialekt, i když k vytvoření spisovného hovorového jazyka ještě nedošlo. Na rozdíl od hovorové tibetštiny je její psaná forma kodifikovaná již z období vlády krále Songcän Gampa v 7 století a po staletích se v podstatě neměnila. A tak dnes existuje poměrně velký rozdíl mezi tím, jak se tibetština zapisuje a vyslovuje. V literatuře se tibetština přepisuje do latinky dvěma způsoby, tzv. transliterací, která zachycuje přesný přepis všech grafémů (písmen a diakritických znamének) a tzv. transkripcí, která zachycuje přibližný přepis výslovnosti. Např. židle se tibetsky řekne kubteg (transkripce) nebo skub stegs (transliterace). Přepis transliterací je používán zejména v odborných publikacích, nebo tam, kde je nutné znát přesný tvar zápisu příslušného slova v tibetštině. V České republice se používá přepis pomocí transkripce zavedený Dr. Kolmašem.

Tibetské písmo vytvořil v 7. století, v době panování krále Songcän Gampa, tibetský učenec Thönmi Sambhóta na základě indického písma dévanágarí. Písmo má dvě základní formy, Učän a Ume. Učän je písmo tiskací, používá se při tisku knih, novin, časopisů, oficiálních dokumentů apod. Ume je psací, používá se v osobním styku, korespodenci apod. Písmo Ume na rozdíl od Učän nemá horní závěsnou linku. Na obrázcích textu je uveden popis písma Učän.

Tibetská abeceda se skládá z 30 písmenek, které označují souhlásky. K zápisu samohlásek se používá zvláštních diakritických znamínek, které se píší nad nebo pod souhlásku. Samohláska a, která nemá žádné diakritické znaménko je tzv. inherentní, t.j. pokud u souhlásky není znak pro samohlásku, je k této souhlásce automaticky připojeno a. Tibetština má i vlastní značení číslic.

Pro přepis cizích slov, hlavně ze sanskrtu, ale i jiných jazyků, používá tibetština kromě již uvedených písmen a diakritických znaků i některá další písmena, kterým se říká logjig.

V tibetšině je každá slabika ukončená tečkou, které Tibeťané říkají ccheg. Konec věty se neoznačuje, pouze pro oddělení myšlenek, odstavců, nápisů apod. se používá svislá čárka. Na začátku textu, zejména v klasických textech a knihách se používají různé ornamentální znaky.

Tibetská slabika se může skládat z jednoho až sedmi písmen. K základní tzv. kořenové souhlásce se může připojit písmeno nadepsané, písmeno podepsané, préfix, jeden až dva postfixy nebo diakritické znaménko pro samohlásku. Každé z připojených písmen může zněnit buď význam slova nebo jeho výslovnost.