Tibinfo - informační systém o Tibetu
Základní informace
   
 Novinka: Monitoring tisku

Můj syn dalajlama - kniha pamětí dalajlamovy matky. Unikátní svědectví o životě ve starém Tibetu, o útěku do exilu a o životě v cizí zemi.

Svoboda v exilu: dalajlamův vlastní životopis

O Tibetu

Lhasa na počátku 21. století

Odlehlost Tibetu shlížejícího na asijský kontinent z náhorní plošiny byla Tibeťanům často spolehlivou ochranou před okolním světem. Také proto si po dlouhá staletí uchovávali svoji osobitou kulturu a životní styl. K velké změně došlo v polovině 20. století po příchodu čínských vojsk do Tibetu. Od tohoto okamžiku se Tibet začal měnit závratnou rychlostí - či spíše začal být měněn. Každým rokem přibývá Číňanů, a to jak těch, kteří sem jedou za prací, tak i čínských turistů. Tibet si čím dál více přizpůsobují k obrazu svému. Původní Lhasa je dnes jen jednou ze čtvrtí moderního čínského města. Potála, sídlo dalajlamy a nejznámější tibetská památka, původně stála asi kilometr od Lhasy. Dnes je tento symbol Tibetu obklopen čínským městem se vším, co k tomu patří - velké náměstí před Potálou i neodmyslitelná čínská vlajka. Potála se tyčí nad čínským městem jako ostrůvek v moři. Tento ostrůvek je dnes téměř opuštěný, a tak je i přes množství návštěvníků, kteří každý den do Potály přicházejí, jakoby bez života. Naštěstí je nedaleko ještě jeden ostrůvek, obydlený Tibeťany a pulsující bez ustání jako srdce Tibetu. Jedná se o původní tibetskou Lhasu, ve které se nalézá nejposvátnější klášter všech Tibeťanů - Džókhang. Ten je skutečným středem Lhasy, kolem kterého se soustřeďuje život Lhasanů. Čím dále se však člověk vzdaluje od Džókhangu, tím rychleji se vytrácí tibetský duch, ubývá Tibeťanů a přibývá Číňanů. Okraje Lhasy se v ničem neliší od čínských měst. Novostavby pro nově příchozí Číňany tu rostou jako houby po dešti.
Moderní Lhasa je město nehezké, neb nevzniklo postupně, nýbrž narychlo, aby stačilo pojmout davy valící se z čínské nížiny na náhorní plošinu. Návštěvníkovi se tu nabízí všehochuť. Nové silnice lemují nízké jednopatrové budovy, kde jsou v přízemí oficiálně "kadeřnictví", ve skutečnosti nevěstince. Dále jsou k vidění výškové budovy ve stylu čínské postmoderny - nejoblíbenější jsou bílé kachle a modrá skla. Těch je čím dál víc a jsou rok od roku vyšší. Další, neméně početnou kategorií lhaské architektury jsou vojenské útvary a sídla státních institucí. Ty mají jedno společné: jde o uzavřené prostory, ze kterých návštěvník vidí jen vstupní bránu, ozdobenou vojenskou stráží. To vše je prošpikované pseudotibetskými domy - to jsou moderní budovy s tibetskými motivy.
Na ostrově Kuma Lingka na řece Kjičhu byl ještě před pár lety park. Dnes po něm není ani památky. Celý ostrov je obestavěný bytovkami pro Číňany. Některé se ještě staví. Během návštěvy této nové čtvrti jsme v záplavě Číňanů spatřili jen dva Tibeťany. Ti sem totiž normálně nechodí. Nemají k tomu důvod, neboť to již není jejich Lhasa ani Tibet. Je to čínské město.
Tibet je na počátku 21. století zvláštní směsicí tradičního a moderní života. Tento kontrast se promítá do všech aspektů života Tibeťanů. Lhasa, doslovně přeloženo, znamená "místo bohů". Proto též každoročně přitahuje tisíce a tisíce poutníků ze všech koutů Tibetu. Každý den obcházejí věřící hlavní chrám ve Lhase, Džókhang. Náboženské nadšení Tibeťanů ještě naroste během buddhistických svátků, kdy Džókhang doslova praská ve švech a zástup věřících, kteří se přicházejí poklonit soše Buddhy, se jako had táhne téměř kolem celého Barkoru (ulice vedoucí okolo kláštera). Druhá tvář dnešní Lhasy, méně duchovní a přesto stejně skutečná, ukazuje život mnoha obyvatel Lhasy. Ta není jen sídlem bohů, ale také mnoha nevěstinců, ve kterých se to hemží jak tibetskými tak čínskými prostitutkami. Návštěvnost je hojná a pestrá. Chodí sem Tibeťané i Číňané, mladí i staří. Prostituce je dnes jedním z hlavních zdrojů příjmů Tibetu.
Plácek před Džókhangem je od rána do večera plný mladých Tibeťanů ve věku dvaceti až pětadvaceti let. Někteří z nich se po několika letech studia v Indii vrátili zpět do Tibetu, jiní přicházejí ze vzdálených částí Tibetu, Amda a Khamu, a zkoušejí štěstí v hlavním městě. Všechny spojuje jedno - jsou bez práce a práci hledají, ale té se na všechny nedostane. Živí se tedy všelijak. Někteří z nich mají příbuzné nebo známé, kteří pracují, a tak uživí i je. Jiní si obživu obstarávají krádežemi. Nelze opomenout další dvě početné skupiny, které jsou každý den přítomné před Džókhangem - žebráci a malí čističi bot. Ti šťastnější, kteří mají alespoň trochu peněz, tráví svůj čas v jedné z četných tibetských restaurací. Popíjejí čhang, pivo nebo čaj a hrají čínský madžang. Další oblíbenou hrou je kulečník. Lhasa je doslova přeplněná kulečníkovými stoly. Kulečník hrají už kluci ve věku deseti či dvanácti let.
Pokud jde o jazykovou situaci v dnešní Lhase, čínština zcela opanovala veškerý veřejný život. Každý Tibeťan dnes lépe či hůře mluví čínsky. Čínština se užívá na úřadech, v obchodech a v dalších sférách života. Někteří Tibeťané komunikují čínsky i mezi sebou, nedorozumí-li se svými dialekty, a je bohužel i nemálo těch, kteří umějí čínské znaky lépe než tibetské písmo.
Významným místem společenského života Lhasanů je obrovská čajovna za Potálou, největší ve Lhase, kde Tibeťané každý den tráví u čaje dlouhé hodiny. Povídají si, hrají karty a pozorují ruch kolem. Zde člověk zapomene, byť jen na chvíli, na veškeré problémy.


[  17.01.2007    autor: Taši Dolma  ]