Výpovědi

Svědectví Ngawang Wangdön

Poprvé jsem se zúčastnila demonstrace v únoru 1992, během čínského Nového roku. Tento čínský den jsme zvolili na protest proti čínské přítomnosti v Tibetu. Pochodovalo nás šest, pět mnišek a jeden mnich ze Sery. Demonstrovat na Barkoru jsme mohli jen asi pět minut, než nás policie zadržela. Odvlekli nás na policejní stanici, kde nás bili a kopali. Nebyli mezi nimi žádní Tibeťané, pouze čínští vojáci. Jakmile jsme byli uvnitř, nasadili nám pouta a odvlekli nás k čekajícímu autobusu.

Hodili nás dovnitř, jako bychom byli balíky. Když zavřeli dveře, byla uvnitř naprostá tma. Na čínské policejní stanici se nás policisté zhruba dvě hodiny vyptávali na obecné otázky. „Jak se jmenuješ, odkud jsi?“ Potom nás poslali do věznice Guccha. Zavřeli nás do velké cely přeplněné vězni. Bylo tam jen málo místa a musela jsem se mačkat u zdi. Strážci nás nutily klečet na podlaze. Byla jsem blízko dveří, když vešel čínský úředník. Měl velký nůž a řekl, že mě bodne. Dostala jsem strach a snažila se od něj utéct, ale chtěl nás jen vystrašit.

Potom nás prohledávali. Jednoho po druhém nás brali do malé místnosti, svlékli nás a prohledali nám oblečení. Všechno nám vzali. Pak mě dva Číňané a tibetský tlumočník odvedli do jiné místnosti a začali mě vyslýchat. Zeptali se, „Proč tady jsi?“ Řekla jsem, „protože jsem byla na demonstraci na Barkoru“. Jakmile jsem to řekla, začali mě kopat a bít, zaměřovali se hlavně na ledviny. Opakovali stále stejné otázky, „Kdo za tebou stojí? Kdo tě navedl abys demonstrovala?“ Říkali, že jsem příliš mladá, abych na ten nápad přišla sama. Nikdy jsem nepoznala Tibet bez Číňanů. Říkali „Nic o nezávislosti nevíš. Nemohlo tě to napadnout samotnou.“ Ale s mými přáteli jsme si domluvili, že nic neřekneme. Tak se mě ptali, „Než jste začali demonstrovat, věděla si, že půjdeš do vězení?“ Řekla jsem „Ano. Z mého kláštera tu byli mnozí. Byla jsem tu mnohokrát navštívit přátele.“

Vyslýchali mě asi dvě hodiny a potom šli na oběd. Stráže mě odvedly na dvůr. Musela jsem stát s rukama proti zdi od jedné odpoledne do sedmi. Neviděla jsem žádného z mých přátel. Když jsem tam stála, bolelo mě od ran celé tělo. Po chvíli mě začaly bolet ruce. Když jsem je chtěla spustit dolů, jeden strážce mě zezadu uhodil. Celou tu dobu jsem se bála o své přátele. Doufala jsem, že jsou v pořádku. Někdy v sedm hodin večer mi dozorce řekl, že mohu jít na záchod. Když jsem se otočila od zdi, spatřila jsem všechny své přátele. Stáli u stejné zdi, ve stejné pozici. Všichni měli modřiny a Phüncchog Jangkji byla poraněna kolem očí, které měla nateklé.

Odvedli mě na samotku, kde jsem zůstala pět dní. Jednou, po třech dnech, mě pustili ven na tak dlouho, abych mohla vyprázdnit kbelík, který jsem měla jako záchod. To bylo jedinkrát v pěti dnech, kdy jsem opustila celu. Celou dobu jsem věděla, že mě kdykoli mohou odvést a znovu mě bít. Občas někdo zaklepal na dveře cely, aby slyšel můj hlas. Vždy když jsem zaslechla klepání jsem se bála, že mě odvedou na další výslech, ale jenom si mě kontrolovali.

Po pěti dnech mě odvedli a znovu mě vyslýchali. Tentokrát mě nebili, ale dávali mi stejné otázky, jako minule. Jeden strážce tloukl obuškem o stůl, aby mě vystrašil. Vyšla jsem z toho poměrně snadno. Někteří vyšetřovatelé byli velmi krutí a některé z mých přátel hrozně zbili.

Asi po třech měsících mě dali do jedné cely s mými třemi přáteli. Policie nás držela odděleně, abychom si nemohli porovnávat výpovědi, ale po čase se zdálo, že už je to nezajímá. Přestali nás vyslýchat a my jsme začali pracovat. Jedním z našich hlavních úkolů bylo uklízení a rozhazování odpadu po polích. Byla jsem šťastná, že mohu být venku. Občas se nám povedlo najít k jídlu nějakou zapomenutou zeleninu.

Jídlo bylo velký problém. Bylo těžké si na ně zvyknout. Hygiena byla hrozná, nádobí bylo vždy špinavé. Každý den jsme dostávali nedovařené tingmo a slabý čaj. V jídle byly větvičky a kameny. Hlavně v létě bývalo tingmo plné červů. Bylo to příliš nechutné, abych jídla dokázala sníst víc. Prosila jsem o studenou vodu vězně, kteří k ní měli přístup, a jedla co nejméně. Nakonec jsem jíst musela.

Jednou z nejtěžších prací bylo čištění záchodů. Byly to jen hluboké díry v zemi, do kterých jsme museli vlézt a vybírat je rukama. Některým lidem z toho nejdříve bylo nevolno a někteří zvraceli. Nakonec jsme si ale zvykli a byli jsme rádi, že jsme alespoň venku. Jinak jsme zůstávali v cele, dohromady nás v ní bylo devět. Místo záchodu jsme měli jen kbelík. Scházelo nám jakékoli soukromí, což bylo velmi trapné. Nemohli jsme se mýt a všichni jsme byli špinaví. Oblečení jsme si prali jednou za měsíc. Když některý vězeň onemocněl, nemohl jít k lékaři pokud jeho stav nebyl opravdu vážný. Jednou měsíčně nás mohl asi na 15 minut navštívit někdo z příbuzných. Strážný vždy stál tak blízko, aby všechno slyšel. Přibližně za tři dny po návštěvě nás vyvedli z cel a prohledali je. Pokud našli něco, co měli vězni ukryté, malé kousky ze železa nebo skla, texty, náboženské předměty, všechno zabavili.

Po šesti měsících některé z mých přátel odsoudili a odvezli do vězení Dabži. Vězni mladší než sedmnáct let nemohou být odsouzeni. Jedné z mých přítelkyň bylo jen patnáct a k soudu nemohla. Mě bylo šestnáct, ale zalhala jsem, že mi je sedmnáct, takže mě mohli odsoudit. Jednou jsem se ale spletla a řekla jsem, že mi je dvacet. Strážci mě začaly podezřívat, ověřily si můj věk v mém rodném městě a zjistily, že je mi jen šestnáct. Má přítelkyně a já jsme proto zůstali ve vazební věznici, zatímco ostatní přátele odvezli do Dabži.

Každé ráno dozorci počítali vězně. Chodili od jedné cely ke druhé a my jsme se museli odpočítat. Jednoho dne když šli kolem jsme se s ostatními na cele začali smát. Dozorci se rozzlobili, vyvedli nás ven a donutili stát ve skleníku na pěstování zeleniny, kde bylo velké horko. Nedostali jsme snídani. Zatímco ostatní šli do práce, my jsme tam stáli a potili se. Povídali jsme si spolu, ale stráže nám zakázaly mluvit a rozdělily nás.

Přišel čas oběda a my jsme měli hlad. Mladý vězeň, který roznášel jídlo, nám tajně hodil tingmo. Jeden ze strážných ho zahlédl, zbil ho a přímo před námi mu dal ránu elektrickým obuškem. Křičeli jsme na něj, ať ho nechá. Řekli jsme, že to byla naše vina, že jsme ho prosili o jídlo, ale dozorci nás okřikli, „Vy buďte ticho, nemáte žádné právo něco říkat.“ Donutili nás vyjít ze skleníku a kleknout na zem, potom nás bili a dávali nám rány elektrickým obuškem. Nepoužívali ho na místech, zakrytých oděvem. Tahali nás za vlasy a dávali nám rány za krk a do úst. Mladému vězni řekli, „Tak tobě je jich líto? Když jsi tak laskavý, přines jim nějaké jídlo.“ Řekli mu, aby v prasečím chlívku nabral pomeje a dal nám je. On ale místo toho šel do kuchyně a přinesl nám tingmo. Stráže ho znovu ošklivě zbily, ale on ani nevykřikl. Snášel svůj trest tiše. Dozorci hodili tingmo na zem a řekli nám, abychom je snědli. Odmítli jsme. Řekli nám, „Jste mniši. Věříte v Buddhu. Tak proč Buddha dovolí, abyste měli takový hlad?“ Přikázali nám jít ke zdi, kde byla vyvěšena táborová pravidla. Řekli, že je musíme přečíst. Všichni jsme tvrdili, že neumíme číst, ale jednoho z nás donutili přečíst pravidla ostatním. Řekli nám, „Důvodem toho všeho je, že jste správně nepočítali. Tak teď budete počítat znovu a znovu do sta, dokud se to všichni nenaučíte.“ Někteří z nás nemluvili čínsky natolik, aby dokázali správně počítat do sta. Když udělali chybu, bili je a kopali. Já jsem počítat uměla, takže mě moc nebili. To pokračovalo až do tmy. Potom nás každého odvedli do samostatné cely.

Když už jsem zde byla rok a pět měsíců a stále jsem nebyla odsouzena, napsala jsem dopis čínským úřadům. Požádala jsem je, aby laskavě prověřili náš případ a vynesli nade mnou a mou přítelkyní rozsudek. Neodpověděli. Po nějaké době jsem napsala další dopis. Potom mě předvolali a znovu vyslýchali. Nakonec nás odsoudili na tři roky. Potom nás odvezli do věznice Thisam.

V Thisam byla práce stejná jako dříve, ale navíc přibyl vojenský výcvik. Jednou týdně nás shromáždili a museli jsme zpívat čínské písně. Všechny byly o předsedovi Maovi a velebily ho za dary, které přinesl Číně a Tibetu. Poté co jsme se písně naučili jsme je museli zpívat při pochodování. Každý, kdo nezpíval úplně bez chyby, byl zbit. V červnu 1994 jsem se doslechla, že jedna z mých přítelkyň, mniška Phüncchog Jangkji, která se mnou protestovala a později ji poslali do vězení Dabži, zemřela na následky mučení.

Navečer 10. srpna jsme se s několika přáteli sešli a zpívali tibetské písně o svobodě. Dozorci nás uslyšeli a odvedli nás do tmavé místnosti. Bylo to nejhorší bití, jaké jsem kdy dostala. Svázali nás tak pevně, že nám pouta zastavovala krevní oběh. Museli jsme klečet od deseti hodin odpoledne do tří do rána. Během té doby nás bili holemi, zauzlovanými lany a tyčemi na pohánění dobytka. Jedna z nás ztratila vědomí a upadla. Strážci si myslely, že simuluje, a nemilosrdně ji tloukly a kopaly. Bála jsem se, že zemřela. Dozorci ji zvedli a odnesli do jiné temné cely, kde ji nechali. Asi v půl čtvrté ráno nás zavřeli do samotek. Bez přikrývky jsem v mrazivých nocích nemohla spát. Po sedmi dnech nás vyvedli a znovu nás bili. Trvalo to několik hodin. Kroutili mi uchem dokud mi netekla krev. Jedna z mých přítelkyň omdlela. Dozorci na ni vychrstli vodu, aby ji vzkřísili, a ještě ji zbili.

Mé přítelkyni se udělalo velmi zle. Prosili jsme stráže, aby ji nechali jít do nemocnice, ale stále odmítali. Po dvou měsících ji konečně poslali do nemocnice. Prohlídka zjistila, že měla z bití poškozené ledviny, ale nic pro ni neudělali.

Po odpykání trestu jsme s mou přítelkyní odjely do našich domovů. Po několika měsících jsem jí napsala, že bychom se měly vidět, ale nedostala jsem odpověď. Později jsem se dozvěděla, že zemřela. Šla jsem do její vesnice. Když jsem se setkala s jejími rodiči, všichni jsme plakali a nemohli jsme mluvit. Potom mi její otec řekl, že po příchodu domů byla velmi nemocná. Vzali ji do nemocnice, ale tam pro ni nemohli nic udělat a brzy zemřela. Po jejím nebeském pohřbu jim řekl člověk, který rozřezal její tělo, že měla velká vnitřní zranění a žaludek a ledviny byly téměř zničené. Byl zděšen, že někdo tak mladý mohl mít tak vážná vnitřní poškození. Jmenovala se Šerab Ngawang a když zemřela bylo jí osmnáct let.

Během 49 denního období po její smrti jsem ještě dvakrát navštívila dům jejích rodičů. Potom jsem šla do Lhasy, ale protože jsem neměla povolení k pobytu, musela jsem se vrátit do své vesnice. Všichni mí přátelé byli ve vězení nebo mrtví. Mí rodiče měli problémy, protože jsem u nich bydlela, proto jsem se rozhodla odejít do Indie. Cesta byla velmi obtížná. Byla jsem tak nemocná, že jsem nemohla chodit a skoro celou cestu mě museli nést.

Když všichni Tibeťané zůstanou v Tibetu, svět se nikdy nedozví, co se děje. Odešla jsem do Indie povědět lidem jako jste vy pravdu, abyste ji mohli říct ostatním. Doufám, že vy, kteří jste sem dnes přišli, můžete Tibeťanům nějak pomoci. Jsem velmi šťastná, že jsem dnes večer tady.

Ngawang Wangdön, mniška z kláštera Dolmaling

Tento článek je převzat z časopisu Tibetan Envoy, č. 3. - září 1998