Výpovědi

Svědectví Ngawang Dordžeho

Dvanáctého srpna 1992 jsme se já a mých dvanáct přátel rozhodli, že uděláme veřejnou demonstraci, na které poneseme tibetskou vlajku. Tehdy mi bylo 20 let. Věděli jsme, že je to nebezpečné, ale byli jsme odhodlaní veřejně vystoupit. Vykřikovali jsme hesla „ať žije dlouho Jeho Svatost dalajlama“ a „svobodu Tibetu“. Když jsme byli v půlce cesty kolem Barkoru ve Lhase, zajala nás tajná policie. Většina ostatních mnichů utekla, ale policajti chytli pět z nás, dva mnichy a tři mnišky.

Spoutali nám ruce dozadu a bili nás holemi. Sprostě nám nadávali za to, že jsme demonstrovali za svobodný Tibet. „Jste uvězněni proto, že jste měli tibetskou vlajku a vykřikovali ‚ať dlouho žije Jeho Svatost dalajlama‘. Kdybyste volali ‚ať žije Mao Ce-tung‘, nebyli bychom vás uvěznili“. Potom nám dali hole a nařídili, abychom se navzájem tloukli. To jsme nemohli, a tak jsme jenom jeden druhého slabě uhodili do nohou. Policajti se rozzlobili, že odmítáme navzájem se „správně“ zbít, a že když nevíme jak to dělat, tak oni nám to ukážou. Potom nás strašně zbili. Když jsme padli na zem, tak do nás kopali. Mnišky mlátili do prsou, a často do nich kopali, zejména do ledvin. Jedna z nich je teď v Norbulingce, v Dharamsale. Má poškozené ledviny z brutálních kopanců a bití. Všichni jsme utrpěli četná zranění s trvalými následky, a nikdo z nás na tom dnes není psychicky dobře. Celý den jsme byli na policejní stanici biti, až večer nás převezli do zadržovacího centra Guccha. Drželi nás tam a vyslýchali izolovaně. Ptali se: „Kdo vás přinutil k demonstraci? Kdo vám dal tibetskou vlajku? Kdo za vámi stojí?“

Vyhrožovali mi, že když nebudu mluvit, tak mě zabíjí, jako už to udělali dvěma mniškám přede mnou. Přinesli kalhoty s krvavými skvrnami a pásek, které patřily jednomu z mých přátel. Bili mě do hlavy pažbami pušek a řekli, že moji kamarádi se už přiznali. Nevěděl jsem, co se s nimi stalo, ale před demonstrací jsme se domluvili, že mluvit nebudeme. Dostal jsem se do cely s padesáti vězni. Byli tam jak zločinci, tak i političtí. Na výslech mě brali v nepravidelných intervalech a dávali mi stále stejné otázky. Někdy to bylo každý den, jindy jenom jednou týdně. Mnohokrát se mě ptali, kdo nás podněcoval k demonstraci. Při každém výslechu mě zbili a dostával jsem elektrické šoky. Z toho mám stálé bolesti na pravé straně hlavy. Mám poškozené ledviny a játra. Násilí používané pří výsleších bylo tak tvrdé, že i teď po šesti letech, když mě prohlížejí západní lékaři, jsou následky evidentní.

V cele bylo jedno vědro, které jsme používali místo záchodu. Vyprázdňovalo se jednou denně a my se o něj museli všichni podělit. Někdy obsah přetekl na podlahu a vsákl se i do našich slamníků. Nemohli jsme se mýt a tělo jsme měli poseté hnisavými boláky. Jídlo které jsme dostávali obsahovalo napůl v páře uvařené tingmo a čaj, často plné červů a hmyzu. Bylo to tak nechutné, že se to nedalo sníst. Stávalo se, že to někdo z nás nevydržel a vylil obsah do vědra s výkaly. Když to dozorci zjistili, museli jsme tingmo vylovit ven. Náhodně si vybrali jednoho z nás a donutili ho to sníst.

Je velký rozdíl v zacházení s politickými a obyčejnými vězni. Politický vězeň může být odsouzen za uchovávání dopisu z Indie nebo tibetské vlajky na osm až deset let, kdežto zločinci si můžou zaplatit zkrácení trestu i na pár měsíců. Číňané nedodržují své vlastní zákony. Po pěti dnech musí policie informovat rodinu zatčeného, jak stanoví čínský zákon, ale v případě politického vězně to neplatí. Úřady si totiž myslí, že za protestujícími stojí zahraniční agenti, kteří si je vybírají, aby mohli rozvíjet štvavou kampaň proti straně. Nestarají se o práva stanovena čínskými zákony, protože věří, že to povede k odhalení politických štváčů. Při soudním přelíčení poskytne policie soudci fotografie a dokumentaci, ale politický vězeň nemůže mít svého právního zástupce, a také není dovoleno, aby se přelíčení zúčastnili rodinní příslušníci.

V Guccha jsem byl rok a tři dny. Předpokládaná délka pobytu v tomto vězení by měla být maximálně tři měsíce. Nemučili nás jenom bitím, ale také jsme byli nuceni stát dlouhé hodiny nehybně na slunci nebo v dešti. Bylo tam asi 80 politických vězňů, většinou mnichů a mnišek. Nazí jsme stáli v předklonu s roztaženýma nohama a opírali se o zem. Mlátili nás palicí přes záda pokaždé, když se trochu víc vyhrbila. Mlátili nás do žaludku pokaždé, když naše břicha byla moc nízko. Pro nás mnichy a mnišky to bylo velké pokoření a ponížení.

Z věznice v Guccha mně odvezli do Dabži. Strážci mi tady vzali vše, co se mi podařilo v Guccha nashromaždit: papír a pero, malý obrázek dalajlamy a přikrývku, kterou jsem si sešil ze zbytků. Potom mě odvedli do místnosti, kde byli lana, pouta a elektrické pendreky. Řekli mi, že náš boj nemá žádný smysl, že jsem jako horolezec padající z hory, všechno to úsilí je nanic. Řekli mi, že jsem skončil.

V Dabži bylo na jedné cele 12 trestanců, a bylo tam asi 140 politických vězňů. Strávil jsem v tomto vězení dva roky. Každý z nás dostal určitou práci. Mě přidělili do zahradnictví, kde se pěstovala zelenina. Když se jim zdálo, že naše práce na zahradě není dost dobrá, vyhrožovali nám, že všem prodlouží tresty. Věznice je závislá na prodeji zeleniny a oni chtějí zajistit dobrý výdělek. Půdu jsme hnojili posbíranými výkaly ze záchodů, které jsme roznášeli po polích. Smradu, který čpěl z našich rukou, jste se nemohli zbavit. Nutili nás, abychom vyhubili hmyz, který na rostlinách byl. Pro nás mnichy a mnišky to vůbec nebylo jednoduché. Dali jsme přece slib, že nezabijeme žádného cítícího tvora.

V roce 1995 všichni trestanci dostali knihy, které velebily čínskou vládu. Stráž nám řekla, že můžeme být osvobozeni, když se budeme dobře učit. Vězni, kteří odmítli studovat knihy, museli absolvovat cvičení podobné cvičením v armádě, jako například dlouhodobě úplně nehybně salutovat, nebo držet jednu nohu zvednutou, jako zmrzlý pochodový krok. Trestanci jsou biti, když už nejsou schopni zvedat ruce a nohy.

Mnozí političtí vězni nechtějí odjet do Indie, raději zůstávají v Tibetu a pokračují v boji. Jsou ve věku od 18 do 85 let a někteří z nich byli již uvězněni několikrát. Mnoho politických vězňů musí svou rodnou zem opustit, protože tam nemohou žít, nemohou nic dělat. Mniši a mnišky kteří byli trestáni se už nikdy nesmí vrátit do kláštera. Vlastně všichni bývalí političtí jsou přísně omezováni ve svých aktivitách.

Byl jsem propuštěn 12. srpna 1995 s dokumenty, které potvrzovaly moje uvěznění a můj statut politického vězně. Po propuštění se všichni vězni musí hlásit do deseti dnů na policii v místě bydliště. To proto, aby úředníci věděli, kde se vězeň právě nachází. Po propuštění každého vězně přísně sledují po dobu jednoho roku. Abych se vyhnul sledování, neodevzdal jsem papíry. Také proto, že Číňané zabaví všechny dokumenty, které vypovídají proti jejich prohlášení „Žádní političtí vězni v Tibetu“. Nechal jsem si papíry a uprchl jsem do Indie.

Ngawang Dordže

Tento článek je převzat z časopisu Tibetan Envoy, č. 3. - září 1998