Výpovědi

Svědectví Džampa Phüncchoga

Je mi 71 let. Dům mých rodičů byl v Phönpu, které leží severně od Lhasy. Měl jsem čtyři bratry a jednu sestru. Moji bratři a já jsme se stali mnichy. Oni vstoupili do kláštera Däpung, já do Sery. Zanedlouho jsem ale přestoupil do kláštera Namgjal, který je klášterem Jeho Svatosti dalajlamy a je umístěn v Potále, zimním paláci dalajlamy. Tam jsem byl jedenáct let. Do kláštera jsem vstoupil v té době, když Jeho Svatost byl právě přivezen do Lhasy ze svého rodiště v Amdu. Protože jsem byl v klášteře Namgjal nejmladším mnichem, hrával jsem si s dalajlamou.

Když mi bylo 32 let, v roce 1959 obsadila čínská armáda Tibet. Když začal útok na Lhasu, většina z nás svlékla svoje roucha a padla na tvář před prázdným trůnem dalajlamy. Vzali jsme zbraně uložené v Potále. Venku se sešlo několik tisíc Tibeťanů, aby chránili dalajlamu před Číňany. Když jsme se dozvěděli, že se mu podařilo utéci do bezpečí, byli jsme velmi šťastní. Přemýšleli jsme, co budeme dělat. Někteří z nás měli zbraně, ale čínská armáda byla silná. Přeli jsme se a diskutovali, co bychom měli dělat. Někteří zastávali názor, že bychom měli zůstat a chránit Potálu. Jiní zase řekli „Ne, Číňani ji budou bombardovat z letadel a zničí to, co se pokoušíme zachránit. Potála je drahocenná. Nemůžeme ji nechat zničit. Bude lepší ji opustit.“ Tak jsme opustili Potálu a rozdělili jsme se do skupin.

Já jsem šel s jednou skupinou na sever, směrem na Phönpo. Měl jsem pocit, že bych měl navštívit matku. Vůdce skupiny mi řekl, že bych tam neměl chodit, ale přesto jsem šel. Když už jsem byl doma, matka mě prosila, abych zůstal. Měla strach, že by mě mohli zabít a já jsem nikdy nemohl neuposlechnout svou matku. Učitele a otce jsem někdy zklamal, ale nikdy ne svoji matku. Tak jsem zůstal doma. Mniši, kteří se rozhodli nebojovat, nechali u mě své zbraně. Můj dům vypadal jako skladiště zbraní. Přišlo k nám několik lidí a zůstali s námi. Všichni jsme se pokoušeli pomáhat bojovníkům, kteří se postavili na odpor, jak jsme jen mohli. Jeden den přišel do mého domu vůdce jedné odbojové skupiny. Jmenoval se Samphel a před bojem byl známým banditou. Nějak zjistil, že mám zbraně, a proto mě o ně požádal. Dal jsem mu o co si řekl, ale proti podpisu. Chtěl jsem mít jistotu, že až se naše vláda vrátí, vrátí se i zbraně do Potály, kam patří.

Po čase jsem opustil domov a přidal se ke Samphelově skupině. Bylo hodně odbojových skupin. Chodili jsme po cestách v drsných oblastech, které jsme dobře znali. Jeli jsme na sever, směrem k zasněženým horám. Plánovali jsme, že stezku přes hory udržíme a znemožníme Číňanům dostat se přes tuto oblast. Bylo nás dohromady 500, ale ve skutečnosti jsme moc munice neměli a jídla ještě méně. Bylo tam hodně nerozhodnosti. Mluvili jsme o útěku do Indie. Někteří si mysleli, že podnebí a kultura tam bude dost odlišná. Také jsme slyšeli, že Američani nám přijedou na pomoc. Rozhodli jsme se zůstat a vytrvat nejdéle, dokud nepřijdou.

Konečně jsme zahlédli letadlo. Samphel nám řekl, abychom nestříleli, že je to americké letadlo a vyhodí pro nás zásoby. Ale bylo to čínské letadlo. Všimli si nás a poslali vojáky. Přišlo jich hodně. V boji bylo 400 Tibeťanů zabito. My, kteří jsme zbyli, jsme uprchli přes hory, většinou na koních. Ale čínská letadla nás opět našla a zaútočili na nás čínští vojáci. Samphel byl těžce zraněn, řekl nám, že nemůže pokračovat v cestě a že se vzdá. Opustili jsme ho a rozdělili se do malých skupin, abychom uprchli vojákům.

Se mnou bylo deset dalších. Bouřka a krupobití nám pomohly ukrýt se před čínskou armádou a uprchli jsme přes hory. Drželi jsme se vysokohorských oblastí, cestovali sem a tam, vyhýbali jsme se vojákům a jedli jsme to, co jsme našli. Bylo tam hodně letadel a věděli jsme, že Číňané nás nakonec najdou. Jednoho dne jsem se probudil se špatným pocitem a svíráním žaludku. Toho rána jsem uviděl v dálce vojáky. Naše poloha byla dobrá, rozhodli jsme se zůstat a bojovat. Vojáků bylo několik stovek. Nás bylo jenom jedenáct, ale to odpoledne nikdo z nás nebyl zabit. Došla nám však munice a museli jsme ustoupit. Odhodili jsme zbraně a všechno co šlo, abychom mohli utíkat a dostali se pryč.

Zůstali jsme pohromadě čtyři, ještě dva mí bratři a jeden mnich. Začal jsem mít strach o matku. Náš dům byl dobře znám jako úkryt lidí, kteří bojovali proti Číňanům. Cestou jsme se ptali, jaké jsou zprávy z Phönpa.

Jednou jsme potkali nomády a zůstali s nimi. Konečně jeden z nomádů, který nedávno byl v Phönpu, věděl, co se stalo v mém domě. Řekl, že Číňané vzali s sebou mé rodiče a sestru. Nomád říkal, že všechno jejich trápení prý zavinil jeden jejich syn, mnich ze Lhasy, který použil dům jako hlavní stan povstalců. Nomád nevěděl, že syn, o kterém mluvil, jsem já. Když jsem to slyšel, trápila mě myšlenka, že jsem zavinil utrpení své rodiny. Nomád řekl, že kdyby se syn vzdal, Číňané, by propustili členy rodiny.

Číňané vyhlásili, že když se vzdáme, nic se nám nestane. Bude nám odpuštěno, pokud už nebudeme dělat žádné problémy. Opustil jsem tábor na několik dní, abych se tajně sešel se svým příbuzným. Měl několik dní zpoždění, a když přišel, řekl, že moji bratři se právě vzdali. Když jsem to slyšel, udělal jsem totéž. Vzdal jsem se v Phönpu, a úředníci se ke mně chovali hezky. Řekli: „žádný problém“. Moje matka byla propuštěna, ale sestra ne, ta byla odvlečena do Lhasy. Jeden z mých bratrů, který se také dal na jihu Tibetu k povstalcům, byl chycen a uvězněn. Když jsme se vrátili poprvé domů, nenastaly žádné problémy. Moje matka byla nedůvěřivá a řekla, že jsem se neměl vzdávat a měl jsem pokračovat v boji. Řekl jsem ale, že už jsem byl z boje unaven. Bylo nás tak málo, Číňanů zase tak moc, nikdy jsme je nemohli zabít všechny.

Asi za měsíc se začaly věci měnit. Úředníci začali s obviňováním. Přišli do našeho domu a našli zásoby ječmene. Řekli, že „mít ječmen je jako mít pušky“, a vzali nám všechno. Řekli, že jsme předtím byli bohatí statkáři a utlačovali jsme lid. Řekli, já a bratr jsme zabili mnoho čínských vojáků. Nás tři zatkli a moje rodiče vyhnali z jejich domu. Vzali nám všechno. Prý to patří lidu. Moji rodiče se nastěhovali do chléva, můj otec žebral jídlo, aby přežili. Zanedlouho utrpením umřel. Ztratil všech šest dětí.

Zprvu mě nechali ve vězení samotného, ale mučili a vyslýchali mé bratry. Za měsíc začali s mým výslechem. Tázali se mě, jaká byla moje role při zapálení jednoho čínského úřadu. Výslechy trvaly čtyři měsíce. Zavěsili mě za ruce a bili mě. Když mě dali dolů, svázali mi ruce a nohy řetězem tak, že jsem nemohl stát. Mnoho vězňů umřelo v této době na následky mučení, nebo hlady.

V tomto „vyšetřovacím“ vězení jsem byl rok. Každý den, když jsme nebyli právě vyslýcháni, jsme pracovali na polích. Číňané říkali, že předtím jsme každého nutili, aby na nás pracoval, tak teď že je řada na nás. Jednou z našich povinností bylo nosit odpad ze záchodů a rozlévat ho na polích. Číňané odřezali hlavy ze soch Buddhy, a donutili nás, abychom je používali jako vědra. Jako podložky na záda při nošení věder jsme používali posvátné malby thangky. Všichni jsme měli takový hlad, že jsme hledali kořeny nebo kosti a snědli jsme z nich, co jsme mohli. Jedli jsme také červy a hmyz.

Po roce zadržení jsem byl odsouzen k 24 letem vězení za zabití vojáků a zásobování odboje zbraněmi. Jeden z mých bratrů dostal také 24 let a ostatní 10 a 9 let. Moje sestra byla odsouzena k 20 letům. Byl jsem odvezen do Lhasy a svázán řetězy ještě s dalšími dvanácti vězni. Jeden z klášterů severně od města byl přestavěn na vězení, jmenoval se Bari. Po roce jsem byl s několika jinými vězni přemístěn do Phönpa. V Phönpu jsme byli vystaveni thabdzingu. Thabdzing je „bojové shromáždění“. Několik lidí bylo vybráno, aby přiznali svoji vinu před lidmi a ti museli potrestat provinilce. Číňané svými posměšky dohnali lidi k „boji“. Donutili je, aby veřejně odsuzovali dalajlamu. Říkali například: „Když jsou Američani tak silní, kde jsou? Zavolejte je a uvidíme, jestli vám přijedou na pomoc.“ Také nutili mnichy, aby volali o pomoc božstvo, v které věří. Někdy byli lidi na těchto shromážděních ubyti k smrti. Moje matka byla také zabita při jednom z nich.

Ve vězení v Phönpu jsme pracovali na polích. Nebyla tam žádná tažná zvířata, takže všechnu práci jsme dělali místo nich. Často jsme slyšeli zprávy, že Američani nám přijedou na pomoc. Jedna zpráva říkala, že dalajlama se vrací a tibetská vlajka vlaje nad Potálou. Číňané tyto zprávy slyšeli také a mlátili lidi, o kterých si mysleli, že je rozšiřují. Nebyl jsem moc zraněn, ale někteří byli ve velmi špatném stavu.

V roce 1965 jsem byl převezen do jiné věznice. Byl jsem tam rok a vyráběli jsme cihly. Všichni vězni dostali kopii knihy „Myšlenky Maa“. Dozorci nám řekli, že kdo se je nenaučí nazpaměť, je proti Maovi. Od té doby, co jsem se stal mnichem, jsem byl zvyklý učit se nazpaměť, vlastně jsem to rád měl a nedělalo mi to žádné problémy. Zanedlouho jsem uměl perfektně z knihy citovat. Pak mi řekli, že Maa musím mít opravdu rád. Neřekl jsem na to nic. Ostatním mým druhům se to moc nelíbilo. Dozorci mě použili jako příklad a ptali se ostatních: „Podívejte se, co on dokázal, proč to neděláte i vy?“ Úředníci mě chválili, ale ostatní vězni si mysleli, že se mnou není něco v pořádku. Ale mým úmyslem bylo nedělat žádné problémy, zůstat mimo ně. A bylo to vlastně užitečné. Když mě bachaři přichytili při modlitbách, mohl jsem říct, že recituji z knihy Maa.

V roce 1966 začala kulturní revoluce. Předseda Mao chtěl odstranit „Čtyři staré“, jak říkal, starou kulturu a staré myšlenky. Číňané odsuzovali všechno, co se týkalo Tibetu. Dalajlamu nazvali zločincem. Úředně zakázali kadidlo, dlouhé vlasy, oslavy Nového roku, všechny naše zvyky. Všechny tibetské písemnosti byli zničené a nahrazené čínskými. V Tibetu máme ve zvyku přidat la ke konci jména, když někoho oslovíme, znamená to úctu a že si osloveného vážíme. Číňané nám to zakázali. Řekli, že se musíme stát Číňany. Mniši museli přebarvit svá roucha na černo, a nemohli už o sobě říkat, že jsou mniši. Nosit hnědou nebo šafránovou barvu bylo také zakázáno. Ve vězení jsme topili posvátnými knihami. Jednou týdně jsme měli schůze, na které nás nutili pomlouvat dalajlamu. To bylo pro mě moc těžké, protože dalajlama je můj hlavní učitel. Když jsem to všechno dělal, cítil jsem silné negativní vlivy.

V roce 1966 mě převezli do věznice v Kongpu, kde jsem zůstal až do roku 1984. Bylo to velké vězení, dělali jsme tam různé práce. Pracoval jsem v kovárně, pak jsem ořezával stromy. V roce 1978 jsem začal pečovat o prasata. Měl jsem víc svobody, protože jsem se dostal ven z vězení, když jsem je bral na pastvu.

V roce 1979 přijela do Tibetu delegace od dalajlamy. Vedoucím delegace byl jeden z bratrů Jeho Svatosti, Lozang Samtän. Chtěl jsem se s ním setkat. Zjistil jsem, že se chystá navštívit Kongpo. Potřeboval jsem vzít s sebou nějaký dárek, tak jsem vybral z jablek, která byla určeny pro prasata, ty nejlepší. A pak jsem utekl z vězení. Když jsem se dostal do města Kongpo, viděl jsem, že obchody byly čerstvě zásobeny a lidi dobře oblečení. Číňané to místo vyzdobili.

Šel jsem na místo, kde měla být delegace. Dával jsem pozor, aby mě nechytili. Nechtěl jsem, aby se to stalo dřív, než potkám delegaci. Nevadilo mi, že bych mohl být chycen, ale přál jsem si, aby se to stalo až po setkání. Když jsem přišel na místo, neviděl jsem tam nikoho. Ukryl jsem se na záchodě. Slyšel jsem, že přicházejí, a tak jsem vyšel. Šel jsem přímo k Lozangu Samtänovi a řekl mu kdo jsem. Poznal mě a měl velikou radost. Vždyť jsme spolu vyrůstali jako děti v klášteře Namgjal. Hodně jsme vzpomínali. Vyprávěl jsem mu, jak musíme dalajlamu ve vězení zatracovat, a že mi z toho není dobře. Přišel jsem, protože jsem se chtěl omluvit. Řekl, že o tom všem už slyšel, a jak to všechno chápe. Vyfotili jsme se společně, a pak jsem šel pryč. Chtěl jsem ho požádat o fotografii dalajlamy, ale věděl jsem, že stráž by mi ji vzala, až se vrátím. Když jsem se vrátil do vězení, nikdo mi nic neřekl. Později bylo shromáždění vězňů, a já jsem byl kritizován. Říkali, že někdo tu dělá zlo, fotí se s nepřítelem lidu. Někteří vězni byli pověřeni, aby mě hlídali.

Pravda však byla, že bratr dalajlamy mi řekl před vojáky, že se s ním mám spojit, pokud by se mnou špatně zacházeli. Takže Číňané věděli, že by to pro ně byla špatná propaganda. Také vyhlašovali, že Tibeťané v exilu mohou přijet do Tibetu navštívit svoje příbuzné. Zkoušeli napravit obraz Tibetu.

V roce 1984 končilo moje odsouzení. Myslel jsem si, že po 24 letech vězení, už nemůžu být mnichem. Postavil jsem se se zbraní v ruce proti Číňanům. Ve věznění jsem se snažil chovat se tak, jak si práli. Trpěl jsem kvůli tomu. Na krátkou dobu jsem se odebral do Phönpa. Moje sestra, která přežila dvacet let vězení, žila v bídné chatrči, podobné záchodu. Dva z mých bratrů byli mrtví, zemřeli ve vězení na následky týrání a hladu. Ztratili jsme všechno, co jsme měli před čínskou invazí. Později, v roce 1985, jsem odešel na místo nedaleko Lhasy, kam se lidé uchylovali k meditacím. Zůstal jsem tam až do roku 1987. V září jsem slyšel o demonstraci mnichů v Däpungu, hodně mě to potěšilo. Dělal jsem duchovní cvičení, ale cítil jsem, že musím být aktivní, a že musím něco udělat pro Tibet. Mniši se obětovali pro svobodu Tibetu. Myslel jsem na ta léta, která jsem promarnil ve vězení, problémy, které jsem si způsobil sám. Byl jsem odhodlán něco udělat a začal jsem se modlit, abych dostal sílu k činu. Začal jsem cvičit hlas, aby až přijde čas nebyl jen politováníhodným pištěním.

Číňané v roce 1988 povolili po dlouhé době novoroční festival mönlam. Slyšel jsem, že mniši z Gandänu něco plánovali, považoval jsem to za správné. Ale byli moc mladí, a celý jejich život by se mohl promarnit ve vězení. Měl bych něco udělat, myslel jsem si, protože už nemám co ztratit, jsem starý a když půjdu do vězení, nebude to tam pro mě takové jako dříve.

Mönlam začal 3.března. Oblékl jsem si krásné mnišské šaty a několikrát obešel Džókhang po Barkoru, abych se připravil. Šel jsem tam a dostal se do středu davu. Během obřadu jsem dostal strach. Ale rozhodl jsem se, že to nevadí, proto jsem přišel, abych něco udělal. Postavil jsem se, hodil jsem sušené květiny do davu a křičel: „Ať dlouho žije Jeho Svatost dalajlama! Svobodu pro Tibet!“ Někteří se přidali z davu a křičeli se mnou. Viděl jsem cizince, jak fotí, tak jsem to zopakoval, hodil jsem další květiny a křičel obrácen ke kameře. Pak jsem začal zpívat Prosbu pravdy, složenou dalajlamou, tibetskou státní hymna. Věděl jsem, že když začnu, ostatní se přidají. Bylo zvykem, že jeden mnich vede ostatní ve zpěvu. Chvilku pokračovali, někteří křičeli, ale pomalu to utichlo, lidi začali mít strach a rozutekli se. Něco jsem dokázal a to něco zvedalo tu obrovskou tíhu, kterou jsem pociťoval. Sedl jsem si a bylo mi docela dobře. Myslel jsem, že se Číňané můžou objevit každou chvíli a odvedou mě. Všichni už odešli, ale já jsem pořád seděl na místě. Nikdo nepřišel, tak jsem se vrátil do hor.

Tu noc jsem měl velice slibný sen. Šel jsem do Potály, kde jsem potkal Jeho Svatost na střeše chrámu a on mě poklepal po rameni. Dole mniši vykonávali púdžu a já šel za nimi. Měl jsem kus bílé látky a začal ji tam rozprostírat. Chápal jsem to jako znamení, že mi byli odpuštěny mé hříchy.

Číňané mě nezatkli hned po demonstraci, ale hledali mě. Nosili moji fotografii po klášterech, ale nikdo mě samozřejmě nepoznal. Navštívili mě přátelé a radili mi abych utekl, ale já nechtěl. Řekl jsem jim, že útěk nemá smysl. Tady jsem sám a půjdu-li se někam ukrýt, budou do toho zapletení ostatní. Důvodem proč mě Číňané nechali bylo, že jenom velmi málo lidí se ke mně přidalo. Vyhlašovali, že jeden člověk se pokoušel narušit obřad, ale nikdo ho v tom nepodporoval. Číňané si byli jistí, že lidé mají strach, a nemůžou nastat žádné problémy.

17. března mě přišli navštívit tři Číňané. Omlouvali se, ale já jsem věděl proč. Později přišlo deset vojáků. Jeden z nich vytáhl moji fotografii, řval na mně, a ptal se jestli vím, kdo to je. Řekl jsem „Ano, to jsem já. Čekal jsem vás.“ Prohledali můj pokoj. Řekl jsem, že tam nic nemám. Spoutali mě ruce za záda, sešli jsme z hory k čekajícímu autu. Vzali mě do věznice v Seithu.

Ve vězení mi řekli, že jsem tam příliš často, a že to je špatné. Dávali mi elektrické šoky. Dali mě do malé cely a řekli mi, že tam zůstanu celý zbytek života. Řekl jsem si, že je to v pořádku, udělal jsem, co jsem musel, a to mi stačilo. Modlil jsem se, opakoval mantry a meditoval jsem. Přišli zase a vyptávali se. Jeden z nich byl Tibeťan. Vzali mě do místnosti na výslechy a ptali se: „Bylo tvoje první věznění příliš krátké?“ Chtěli vědět, co jsem křičel. Já jsem řekl: „Ať žije Jeho Svatost dalajlama! a Svobodu pro Tibet!“ Ptali se: „ Jak můžeš říkat svobodu pro Tibet, když nic takového neexistuje? To všechno je minulost. Řekl jsem: „Byl jsem ve Lhase, když tam přinesli dalajlamu jako malého chlapce. Nebyli to Číňané, kteří ho přinesli, ale Tibeťané. Ze svých vlastních zkušeností vím, že Tibet byl svobodný.“ Poslouchali moje dlouhé vysvětlování a zapisovali si to. Ptali se: „Kdo tě dostal na tu demonstraci?“ Řekl jsem: „Nikdo, šel jsem tam sám“, ptali se: „Proč chceš svobodu?“ Řekl jsem: „Když nemáme svobodu, to je konec. My Tibeťané se cítíme jako sluhové. Všechno v Tibetu je čínské. Všichni vůdci jsou čínští. Nazývá se to Tibet, ale i tibetština je zbytečná.“ Řekli: „No jo, když vy nejste moc schopní, proto jste sluhové. My jsme schopní, abychom tady pro vás vedli stát. Chcete svobodu, ale nikdo vám nepřichází na pomoc, ani Amerika, ani Evropa. Nikdo neuznává svobodu Tibetu. Nikdo vám nemůže pomoci kromě nás.“ Tak to vypadalo dva roky a čtyři měsíce. Nevyslýchali mě posledních šest měsíců. Chtěl jsem jít do Indie, abych byl s Jeho Svatostí, ale měl jsem strach, že bych byl na obtíž. Moji přátelé mě přemlouvali, abych přišel, abych mohl říct lidem o Tibetu a o tom, co se tam děje.

Tak jsem přišel do Indie, a jsem velmi šťastný, že můžu být opět v klášteře Namgjal. A jsem rád, že můžu s vámi mluvit.Prosím vás, dejte něco z toho co jsem řekl dál, lidem odkud pocházíte, aby věděli, co se děje v Tibetu.

Džampa Phüncchog, správce chrámu Kálačakra

Tento článek je převzat z časopisu Tibetan Envoy, č. 3. - září 1998