Články

Zpíváme píseň smutku, zpíváme ji z Dabži

Mírumilovný protest ve Lhase, který 15. prosince 1987 zorganizovalo patnáct mnišek z kláštera Garu, bývá označován za první tibetskou demonstraci vedenou pouze ženami. Ženy hrály v boji za svobodný Tibet vždy důležitou roli, jejich hlasy však zazněly nejvýrazněji ve vlně nenásilných protestů, které začaly na podzim roku 1987. Rigdzin Čhöňi, sedmadvacetiletá mniška z kláštera Žugseb, se přiznala, že poté co na sebe mnišky z kláštera Däpung vzaly tak vysoké riziko při demonstraci z 27. září 1987, cítila i ona povinnost vystoupit za svobodu Tibetu. Zúčastnila se proto 17. března 1988 demonstrace spolu s 13 mniškami z kláštera Žugseb a znovu pak s šesti dalšími mniškami 22. září 1989.

Od roku 1987 vedly téměř polovinu všech demonstrací v Tibetu ženy. Většinou byly z řad mnišek – snad proto, že mnišky nemají nikoho, kdo by trpěl jejich zadržením. Většinu protestů vykonává jen malá skupina žen, provolávající hesla a nesoucí transparenty, a vše trvá jen pár minut. Mnohé z protestujících mnišek jsou velmi mladé, některé dokonce nezletilé. Pokud je však policie dopadne, potrestá je téměř vždy zadržením nebo uvězněním. Mezi nejmladší uvězněné ženy patří i Šerab Ngawang z kláštera Mičhungri, které bylo jen patnáct let, když byla 3. 3. 1992 zatčena. Spolu s dalšími čtyřmi mniškami z Mičhungri a s mnichem ze Sery se také zúčastnila dvou malých demonstrací ve Lhase (14. srpna 1989 a 2. února 1992). Jednou z protestujících byla i šestnáctiletá Ngawang Wangdön.

Ve své výpovědi v indickém exilu Ngawang Wangdön uvedla, že protest netrval ani pět minut, když je Číňané zatkli a nahnali do nákladního auta. Přestože mnišky vědí, že jim za tyto krátké vzpoury téměř jistě hrozí uvěznění, vydávají se znovu do ulic a provolávají svobodu Tibetu. Jak řekla Ngawang Wangdön, berou na sebe ženy toto riziko proto, aby ukázaly, že nikdy nepřestanou bojovat za svobodný Tibet, ať už jim Číňané udělají cokoli.

Ohledy na pohlaví či na mládí tibetských mnišek se v čínských věznicích neberou. Dokonce i nezletilé dívky jsou krutě mučeny. Když byla Rigdzin Čhöňi 22. září 1989 zatčena na demonstraci, bylo jí jen osmnáct let. Po zatčení ji Číňané drželi dva měsíce na samotce v zadržovacím centru Guccha a jednou až třikrát denně ji vyslýchali. Výslechy vždy doprovázelo mučení. Někdy ji na hodinu i více pověsili ze stropu a svázali ji ruce za zády. V této pozici ji otáčeli a bili svázanými jutovými provazy. Během výslechů byla Rigdzin Čhöňi také obvykle vystavena elektrickým šokům z na zakázku vyrobených drátů, které ji omotali kolem prstů. Často ji dozorci kopali a zhasínali o ni cigarety.

Poté, co ji odsoudili k sedmiletému pobytu ve vězení, převezli ji do věznice Dabži, kde bylo mučení ještě krutější. Když ji přistihli při odříkávání buddhistických textů, týrali ji elektrickými šoky z obušku, který ji dali do úst. A když ji viděli, jak leží tváří k zemi, donutili ji klečet ve vodě a ledu. Násilím ji také třikrát odebrali takové množství krve, že musela kvůli slabosti strávit měsíc v nemocnici. Příběh Rigdzin je zároveň příběhem mnoha dalších mnišek žijících v tibetských věznicích. I přes kruté mučení, které jsou nuceny snášet, však mnišky pokračují ve svých protestech, dokonce i za vězeňskými zdmi.

Například v největším tibetském vězení Dabži nahrálo v říjnu 1993 čtrnáct mnišek několik písní na malém přehrávači, který do vězení tyto ženy s pomocí jednoho nepolitického vězně propašovaly. Nahrávka se pak rozšiřovala nejen v Tibetu, ale později i na celém světě. Navzdory obrovskému riziku uvedla každá žena na nahrávce své jméno a věnovala píseň nebo báseň svým přátelům a příznivcům Rigdzin Čhöňi, která byla tehdy také v Dabži, prohlásila, že mnišky podstoupily toto riziko, aby upozornily svět na své uvěznění. Písně vypovídají o utrpení a bolesti tibetských politických vězňů, kteří podle čínských oficiálních prohlášení ani neexistují.

Píseň smutku v našich srdcích
Zpíváme ji svým bratrům a přátelům
To, co my Tibeťané zažíváme v temnotě, jednou pomine
Jídlo neudrží tělo nebo duši naživu
Na bití se nedá zapomenout
Toto utrpení na nás bylo uvaleno
Ať nikdo netrpí jako my...

(Ať nikdo netrpí jako my– píseň mnišek, Dabži)

V písních na nahrávce mnišky naříkají nad svou bídou ve vězení, žádají svobodu Tibetu a oslavují tibetský buddhismus a život dalajlamy. Některé z písní znají a zpívají mnozí političtí vězni, aby zmírnili své utrpení a zkrátili si nekonečné hodiny života ve vězení. Rigdzin Čhöňi si vybavuje, jak během noci, kdy mnišky zpívaly společně tyto písně a plakaly, a především když zpívaly o Jeho Svatosti dalajlamovi, ucítily v sobě odvahu žít dál.

Zpíváme píseň smutku
Zpíváme ji z Dabži
Radost a štěstí jsou tak vysoko nad námi jako hory pokryté sněhem
Zpíváme tuto píseň nezávislosti
včerejší země dharmy
dnes uvržené do barbarství
Ač jsme dnes ve vězení
nikdy neztratíme svá srdce
Je smutné
že barbaři vítězí
Odložme modré vězeňské uniformy
Povstaňme vězňové z Dabži
Pro soucit
Všemohoucího
mír zavládne v Tibetu

(Nikdy neztratíme srdce – píseň mnišek, Dabži)

Mladé mnišky, které nahrály tyto písně, byly v Dabži uvězněny za nenásilnou podporu tibetské nezávislosti. Phüncchog Ňidön byla zadržena 14. října 1989. Gjalcchän Dolkar, Gjalcchän Čhödzom, Tändzin Thubtän, Lhündub Sangmo, Rigdzin Čhökji, Paldän Čhödön a Džigme Jangčhen byly zatčeny v srpnu 1990. Ngawang Ločhö, Ngawang Camdol a Ngawang Čhökji zatkla policie v květnu 1992. A Ngawang Sangdol, Namdol Lhamo a Ngawang Čhödzom byly zadrženy v červnu 1992. Číňané naneštěstí zabavili jednu ze dvou nahrávek, které mnišky pořídily, a označili ji za „rozšiřování kontrarevoluční propagandy“. Dne 8. října 1993 se konalo soudní řízení. Každé mnišce byl zvýšen trest odnětí svobody o pět až devět let. Nejtvrdší trest postihl Phüncchog Ňidön, která měla podle rozsudku strávit ve vězení celkem sedmnáct let. Všechny mnišky, které v roce 1993 písně nahrály, dodnes žijí za vězeňskými zdmi. Od roku 1993 také mnoho jiných mnišek trpělo kvůli tomu, že ve vězení tyto písně zpívaly.

Jedna z nejmladších žen ve vězení Šerab Ngawang, Ngawang Wangdön a další mnišky zpívaly 10. srpna 1994 ve vězení Thisam vlastenecké písně. Chtěly se tak vzepřít tomu, že byly předtím potrestány za zpěv obyčejných písní. Číňané je uslyšeli a vyhnali je z cel do tmavé kobky, kde je donutili klečet a bili je celou noc pendreky a elektrickými obušky. Ngawang Wangdön to popsala jako nejhorší bití, které ve věznici zažila. Potom strávily mnišky sedm dní na samotce, kde nebylo nic, na co by si mohly lehnout, a kde dostávaly k jídlu jen jeden knedlík denně. Po týdnu je znovu krutě zbili. O dva měsíce později ucítila Šerab Ngawang ostrou bolest v ledvinách a nebyla schopna chůze. Ngawang Wangdön a Šerab Ngawang byly společně propuštěny v únoru 1995 na konci svého tříletého trestu. Šerab Ngawang byla následkem bití velmi nemocná i po návratu domů. I když se jí hodně lékařů snažilo pomoci, nemohli už pro ni nic udělat. Šerab Ngawang brzy po svém propuštění zemřela. Ngawang Wangdön uprchla v roce 1995 do Indie. Následkem svých zranění, utrpěných při bití, nemohla chodit, a tak ji na útěku museli celou cestu nést. Dnes žije v indické Dharamsale. Ačkoli jsou tibetští političtí vězni za zpěv krutě trestáni, zpívají písně svobody i dnes. Písně je totiž utěšují a povzbuzují v jejich nekonečném boji proti čínské okupaci.

Všichni tibetští bratři
spojte se, spojte se
Přijde den
kdy slunce vysvitne
i přes mraky

(Země sněhů – píseň mnišek, Dabži)

Tento článek je převzat z časopisu Tibetan Envoy, č. 3. - září 1998