Sakja

Krátká historie tradice Sakja v tibetském buddhismu

Tradice Sakja má svůj počátek v 11. století a je od nejstarších časů úzce spojena s jednou ze svatých rodin v Tibetu, rodinou Khön. Jeden z členů této rodiny, Khön Lui Wangpo Sungwa, se v 8. století stal žákem velkého indického světce Padmasambhavy a byl mezi prvními sedmi mnichy, kteří byli v Tibetu vysvěceni. V průběhu příštích třinácti generací byla rodina Khön známá jako pilíř raného rozšiřování v Tibetu. A byl to právě Khön Könčhog Gjalpo, který v roce 1073 vybudoval klášter Sakja a tím položil základy tradice Sakja v Tibetu. Byl žákem Dogmy Překladatele (992-1072) a brzy se stal mistrem mnoha hlubokých učení. Následující dvě staletí byla svědky vzrůstu tradice Sakja k nejvyšším vrcholům, a to nejen jako nejvýznamnějšího duchovního centra, ale také jako politické síly v Tibetu.

Prvních pět mistrů, známých jako Gongma Nga (Pět Vynikajících), zaujímá významné místo v kronikách tradice Sakja. První Gongma Sačhen Künga Ňingpo (1092-1158) byl synem Khön Könčhog Gjalpa. Po velkém úsilí shromáždil stovky súter a tanter, stejně jako ústních instrukcí, které se staly základem kánonu Sakja. Tak byla záhy vytvořena nová škola jako zřetelná tradice s vlastním filozofickým systémem. Lobpön Sönam Cemo (1142-1182) a Džebcün Dakpa Gjalcchän (1147-1216) byli úspěšnými jako čtvrtý a pátý patriarcha školy Sakja a vysoce pozvedli tuto školu svou meditací, spisy a výklady dharmy. Čtvrtý Gongma a šestý patriarcha řádu Sakja, všeobecně známý jako Sakja Pandita (1182-125l), byl nejznámějším ze všech. Pověst o jeho znalostech a učenosti se rozšířila až do dalekého Mongolska a Číny, odkud dostal pozvání na císařský dvůr. Jeho synovec Čhögjal Phagpa (1235-l280) byl úspěšný jako pátý Gongma a sedmý patriarcha školy Sakja. V jeho době tradice Sakja dosáhla svého politického vrcholu uvedením mahájanského buddhismu do Mongolska a Číny. Mongolský vládce Kublaj Chán věnoval jako výraz své úcty třináct tibetských oblastí Čhögjal Phagpovi, a tak byl Tibet sjednocen pod společnou duchovní a politickou vládou. Pět mistrů, známých Tibeťanům jako Džebcün Gongma Nga, je pokládáno za skutečné zakladatele tradice Sakja.

Stovky indických súter a tanter byly zavedeny do tibetského duchovního života díky úsilí zakladatelů tradice Sakja. Nejznámější z nich jsou Hévadžra tantry, které pocházejí od mahásiddhy Virúpy, dále Vadžrakila tantry od Padmasambhavy, texty Vadžrajóginí od Náropy, Guhjasamádža tantra, kterou učil Nágardžuna, a texty Mahákály od Vararučiho. Jasný filozofický systém vyučovaný školou Sakja je známý jako cesta a její plody Lamdä, a je založený na Hévadžra tantře. Učení pocházející od mahásiddhy Virúpy bylo přineseno do Tibetu jogínem Gajadharou, učitelem Drogmi Překladatele. Speciální filozofický pohled školy Sakja se nazývá nerozlišování samsáry a nirvány a zdůrazňuje ne-dualitu jasnosti a prázdnoty mimo všechny krajnosti. Při duchovních cvičeních kladli učitelé školy Sakja vždy stejný důraz na studium i meditaci. Tento ideální postup, často ztělesňovaný významnými učiteli, kteří bývali zároveň i osvícenými mudrci, získával tradici Sakja velkou úctu. Tradice Sakja byla také poctěna tím, že měla úzké kontakty se třemi dalšími hlavními školami tibetského buddhismu. Linie Vadžrakila, kterou učitelé školy Sakja následovali, pochází od guru Padmasambhavy, zakladatele školy Ňingma. Školy Kagjü a Sakja vznikly téměř současně a obě získaly důležitá učení od Náropy. Sakja převzala učení Vadžrajóginí od Náropy. Lama Congkhapa, zakladatel školy Gelug, byl žákem mnohých Sakja lamů, mezi nimi i Rendawa Šönu Lodö, jednoho z nejvlivnějších učitelů.

V uplynutých devíti staletích stoupenci školy Sakja uchovávali, studovali, vykládali a rozšiřovali svoji jedinečnou tradici. Navíc stoupenci ostatních škol tibetského buddhismu také po celá staletí pečlivě studovali filozofická a etická učení školy Sakja.

Tento článek je převzat z Handbook of Tibetan Culture, Rupa, Calcutta, 1995