Projevy

Tibetská snaha po sebeurčení

Navštívil jsem Velkou Británii, Irsko a Spojené státy jen několik týdnů po tom, co byla irácká okupační armáda donucena odejít z Kuvajtu. V této situaci se opakovaně setkávám s dotazem, zda i my Tibeťané doufáme v podobnou mezinárodní akci, která by osvobodila Tibet od pětačtyřicet let trvající nezákonné okupace Čínou.

Podobnost obou případů bije do očí: velká a mocná země, ovládaná všehoschopným diktátorem, napadne malého, slabého a mírumilovného souseda. I některé důvody, jimiž Irák ospravedlňoval svou nezákonnou okupaci, jsou totožné s čínskými argumenty. V obou případech se hovoří o znovupřipojení sousední země k „velké mateřské“ zemi, a to na základě deformovaných imperiálních požadavků. Oba agresoři také způsobili svým odpůrcům strašlivé utrpení.

Zásadní rozdíl je v tom, že utrpení Tibetu trvá již více než čtyřicet let, a také v tom, že v době, kdy byl Tibet přepaden, se nenašly žádné mnohonárodní síly, které by ho chtěly osvobodit.

Tibet existoval před čínským vpádem jako svobodný a samostatný stát. Měl vlastní vládu (ta je nyní v exilu), vlastní soudnictví a státní správu, měl svou malou armádu, poštovnictví, měnový a daňový systém. Tibetská vláda pak udržovala diplomatické styky s jinými zeměmi a ty ji také uznávaly. Tvrzení dnešní pekingské vlády, že Tibet byl vždy nedílnou součástí Číny, nemá žádné opodstatnění.

V roce 1954 mi Mao Ce-tung při jedné z našich schůzek řekl, že Číňané přišli do Tibetu proto, aby Tibeťanům pomohli vybudovat moderní a kvetoucí zemi. Dodal, že Číňané odejdou asi po dvaceti letech - až bude tento úkol splněn. Číňané ale udělali pramálo pro zlepšení života Tibeťanů, a navíc zničili a vybrakovali naše kulturní památky a zotročili náš lid, takže dnešní Tibet je jednou z nejchudších zemí v Asii. Jako výsledek čínských snah po přetvoření naší společnosti zmizelo 1,2 miliónu Tibeťanů - jedna pětina celé populace. Více než šest tisíc klášterů a chrámů bylo zničeno, naše přírodní zdroje byly vydrancovány. V několika krátkých desetiletích byl umělecký, literární a vědecký odkaz naší prastaré civilizace vědomě zničen. Milióny Číňanů, místo aby odcházely z naší země, jsou podněcovány ke kolonizaci.

Dnešní situace v Tibetu je stejně neradostná jako dříve. Bez ohledu na proklamace čínských úřadů o zrušení stanného práva k 1. květnu 1990 zůstává v Tibetu de facto výjimečný stav. Nekončící koloběh represálií, zastrašování, mučení a hromadných poprav pokračuje. Dále je posilována kontrola všech oblastí života a několik set mnichů a mnišek bylo opět vyhnáno ze svých klášterů. Kolonizace země čínskými osadníky pokračuje se znepokojivou intenzitou, takže celé kraje se mění v čínské oblasti, kde se Tibeťané stávají bezmocnou menšinou.

Vědom si této truchlivé a kritické situace a ve snaze najít řešení tibetské otázky předložil jsem v roce 1987 čínským vůdcům návrh Pětibodového mírového plánu, který jsem přednesl před Kongresem Spojených států amerických a v dalším roce jsem ho dále rozpracoval v projevu ke členům Evropského parlamentu ve Štrasburku.

Čínská odezva na mé snahy byla odmítavá. Přes širokou mezinárodní shodu v tom, že by Čína měla souhlasit s navrženými rozhovory, a přes opakované výzvy mnoha vlád a parlamentů, adresované čínským vůdcům, nedal Peking nikdy kladnou odpověď a odmítal zasednout ke společnému jednacímu stolu. Čína vždy ignorovala názory světového společenství a téměř na celá tři desetiletí oddělila Tibet od ostatního světa.

Problém budoucnosti Tibetu není možné řešit izolovaně. Svět je stále víc a víc vzájemně propojován a tibetská otázka musí být nahlížena v kontextu světových událostí. Demokratická lidová hnutí donutila všude na světě nejrůznější diktatury a totalitní vlády k odchodu ze scény. Ve východní Evropě uvolnil Sovětský svaz mocenskou kontrolu svých satelitů a jejich obyvatelé okamžitě odmítli jim vnucené komunistické vlády. Také naši sousedé - Nepál a Mongolsko - prošli obrovskými změnami. I čínský lid, toužící po demokracii, a můj lid, trpící za svobodu, nakonec přivodí změny i v samotném Pekingu.

Mezinárodní společenství je povinno podporovat takové změny, a především Velká Británie, Irsko a Spojené státy mají zvláštní odpovědnost k Tibetu vzhledem k existujícím historickým svazkům s naší zemí. Velká Británie má dávné svazky s Tibetem, sahající více než jedno století do minulosti. Bylo to roku 1904, kdy britská armáda bleskově napadla Tibet, aby dosáhla podepsání smlouvy o obchodních stycích.

Mnozí historikové věří, že tato invaze způsobila paranoiu v Pekingu a v konečných důsledcích vedla k čínské okupaci Tibetu v letech 1949 až 1950. Irsko prosazovalo přijetí rezolucí, které by tibetskému lidu přiznávaly základní práva a požadovaly i realizaci práva Tibeťanů na sebeurčení. Tyto rezoluce (první byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1960) jsou stále v platnosti, ale nikdy nebyly splněny. V polovině padesátých let Spojené státy podporovaly a cvičily příslušníky tibetského odboje. Roku 1971, kdy se Washington rozhodl navázat s Pekingem diplomatické styky, byli tito bojovníci za svobodu ponecháni svému neradostnému osudu. Přesto zůstávají Spojené státy zdrojem nadějí - byla to rovněž americká vláda, kdo žádal právo na sebeurčení pro Tibet a kdo hlasoval v jeho prospěch při schvalování rezolucí OSN.

Jsou snad Tibeťané méně oprávněni žít ve své zemi než Kuvajťané? Nemáme stejná práva jako baltské státy, které se chtějí zbavit kolonialismu, poutajícího je k Sovětskému svazu? Domnívám se, že by Západ měl udržovat dobré vztahy s Pekingem, ale ne na účet Tibetu.

Tibet budoucnosti musí být demokratický a demilitarizovaný. Bez svobody a demokracie se nemůže rozvinout do plné síly jedna z nejvýznamnějších lidských vlastností - tvořivost. Z těchto důvodů jsme v posledních letech zesílili naše snahy o rozvinutí demokratických hodnot v tibetském exilovém společenství.

Tibet se musí stát oblastí ahinsy, oblastí míru a nenásilí, aby se tak obnovil mír a stabilita nejen v Tibetu, ale v celé širší oblasti Centrální Asie.

Dalajlama

Kongres Spojených států amerických, 18. března 1991