|
Dnešní svět nás nutí přijmout skutečnost, že lidstvo je jednotné. V minulosti si izolované
lidské komunity mohly dovolit ty druhé vnímat jako někoho, kdo s nimi nemá v podstatě nic
společného. Některé z nich mohly dokonce existovat v úplné izolaci. Dnes však všechno to,
co se děje v jedné oblasti, nakonec ovlivňuje i ty druhé. V kontextu naší nové vzájemné
závislosti můžeme své vlastní zájmy uspokojit nejspíše tak, že vezmeme v úvahu zájmu těch
druhých.
Mnohé z problémů a konfliktů současného světa vznikly proto, že jsme ztratili kontakt s
normální lidskostí, která nás spojuje v jedinou lidskou rodinu. Zapomínáme, že navzdory
rasovým, náboženským, ideologickým a jiným rozdílům jsou lidé jednotní ve své základní
touze po míru a štěstí.
Takřka všichni dostáváme své první lekce pokojného života od našich matek, neboť potřeba
lásky vyplývá ze samé podstaty lidské existence. Od nejčasnějších fází našeho života jsme
úplně závislí na péči matky a je pro nás velmi důležité, aby nám projevovala svou lásku.
Pokud se dětem nedostane potřebného citu, je pro ně v pozdějším životě často obtížné
milovat jiné lidi. Podstatou pokojného života je důvěra v ty, na nichž jsme závislí, a péče o
ty, kdo jsou závislí na nás. Většina z nás získává své první zkušenosti s oběma těmito
hodnotami už v dětství.
Jsem přesvědčen, že smyslem života je být šťastný. Touha po spokojenosti vyplývá ze
samotné podstaty našeho bytí. Mé vlastní omezené zkušenosti mi říkají, že čím více pečujeme
o štěstí těch druhých, tím větší je náš pocit vlastního uspokojení. Rozvíjíme-li v sobě
schopnost sblížení a vřelosti vůči druhým lidem, sami tím získáváme klid duše. Odstraňuje to
veškeré obavy a nejistoty, které jsme snad měli, a dává nám to sílu čelit veškerým překážkám,
s nimiž se setkáme. Je to hlavní zdroj životního úspěchu. Protože nejsme pouhými fyzickými
těly, bylo by chybou, abychom veškeré naděje na štěstí vkládali pouze ve vnější vývoj.
Klíčem je dosáhnout vnitřního míru. Činy a události závisí do značné míry na motivaci. Z
mého buddhistického pohledu pramení všechny věci v lidské mysli. Protože tolik záleží na
motivaci, budeme vždy úspěšnější, jestliže bude naše činnost pramenit z dobrého srdce, ať už
budeme působit ve vědě, zemědělství či politice. Se správnou motivací mohou tyto činnosti
lidstvu pomoci; bez ní mohou dopadnout úplně jinak. Právě proto je soucitné myšlení pro
lidstvo tak důležité. I když je obtížné dosáhnout vnitřní proměny, která je jeho podmínkou,
stojí rozhodně za to se o ně pokusit.
Pochopíte-li, že všichni lidé jsou si rovni a stejně jako vy sami nejen touží po štěstí, ale také
na ně mají právo, musí to ve vás nutně vyvolat empatii a pocit, že jsou vám blízcí. Vytvoříte
si pocit odpovědnosti za ty druhé: budete si přát jim pomoci, aby aktivně překonali své
problémy. Skutečné soucítění není pouhou emocionální reakcí, ale pevným rozhodnutím,
založeným na rozumném uvažování. Skutečně soucitný postoj k těm druhým se proto nemění
ani tehdy, jestliže se oni chovají nevhodně.
Jsem přesvědčen, že musíme vědomě rozvíjet větší pocit univerzální odpovědnosti, naučit se
pracovat nejen pro sebe samotného, pro svou rodinu či národ, ale i ve prospěch lidstva jako
celku. Odpovědnost k lidstvu jako celku je nejlepší zárukou osobního štěstí právě tak jako
světového míru, spravedlivého využití našich přírodních zdrojů i náležité péče o životní
prostředí, k níž nás vede starost o příští generace. Mé vlastní představy o těchto věcech se
dosud vyvíjejí, ale o některé z nich bych se s vámi rád rozdělil.
Jsem přesvědčen, že je třeba přehodnotit práva a odpovědnosti jednotlivců, národů a států ve
vztahu k sobě navzájem a k planetě jako celku. To má velký význam pro lidská práva, neboť
jsou to velmi často právě ti nejnadanější, nejzapálenější a nejtvořivější členové naší
společnosti, kteří se stávají obětmi porušování lidských práv. Jejich nedodržování brání také
politickému, sociálnímu, kulturnímu a hospodářskému rozvoji společnosti. Proto je v
dnešním zmenšujícím se světě nutno přijmout univerzálně platná měřítka lidských práv. Úcta
k základním lidským právům by neměla být ideálem, k němuž teprve směřujeme, ale
nezbytným základem jakékoli lidské společnosti. Když však požadujeme svá práva a
svobody, jichž si tak vážíme, měli bychom si uvědomovat i svou odpovědnost. Přijmeme-li,
že také ostatní mají stejné právo na mír a štěstí jako my sami, neplyne snad z toho
odpovědnost pomáhat těm, kdo se ocitli v nouzi?
Nezbytným předpokladem jakékoli diskuse o lidských právech je atmosféra míru v celé
společnosti. Nedávno jsme viděli, jak tolik oslavované znovuzískání svobody vedlo k novým
hospodářským potížím a vyneslo na povrch dlouho zasuté etnické a náboženské rozpory, jež
v sobě obsahují sémě nového cyklu konfliktů. V kontextu naší nově se vytvářející globální
komunity se všechny formy násilí, zejména válka, stávají zcela nepřijatelnými prostředky k
řešení sporů. Je proto na místě uvažovat a diskutovat o způsobech, jimiž lze zabránit dalšímu
ničení a pokračovat v procesu poklidných a blahodárných změn.
Války jsou sice odedávna součástí lidské historie, ale v minulosti měly vždy své vítěze a
poražené. Kdyby mělo dojít k dalšímu globálnímu konfliktu, nebylo by v něm žádných
vítězů. Protože si toto nebezpečí uvědomujeme, začali jsme postupně odstraňovat zbraně
hromadného ničení. V našem křehkém světě však riziko trvá tak dlouho, dokud existuje byt' i
jen hrstka těchto zbraní. Jaderná zkáza je okamžitá, úplná a nevratná. Podobně jako naše
zanedbávání a ničení životního prostředí může i jaderná hrozba ovlivnit nejen práva mnoha
bezbranných lidí žijících v dnešní době v mnoha částech světa, ale i budoucnost příštích
generací.
Co můžeme dělat, stojíme-li před úkolem zajistit skutečný mír ve světě a zachovat bohatství
Země? Krásná slova nebudou stačit. Naším konečným cílem by měla být úplná demilitarizace
naší planety. Kdyby byla správně naplánována a kdyby se lidem řádně vysvětlily její výhody,
jsem přesvědčen, že by byla docela dobře možná. Abychom však získali jistotu, která nám
umožní eliminovat fyzické zbraně, musíme nejdříve projít určitým typem vnitřního
odzbrojení. Potřebujeme se vypravit na obtížnou cestu: rozvíjet lásku a soucítění v sobě
samých. I když je povaha soucítění přirozeně mírná a laskavá, spočívá v něm i velká síla.
Někdo to může vnímat jako nepraktické nebo nerealistické, ale já považuji soucítění za
skutečný zdroj úspěchu. Je znakem opravdové vnitřní síly. Abychom ho dosáhli, nemusíme
se obrátit na víru a nepotřebujeme ani žádnou ideologii. Nepotřebujeme k tomu nic jiného než
rozvíjet naše základní lidské hodnoty.
Lidstvo je nakonec jen jedno a tato malá planeta je naším jediným domovem. Máme-li jeden
druhému skutečně pomáhat a chránit tento svůj domov, potřebujeme všichni hluboký prožitek
soucítění a odpovědnosti. Jen tyto pocity mohou odstranit sobecké motivy, jež vedou k tomu,
že lidé jeden druhého podvádějí a zneužívají.
Žádný systém vlády není dokonalý. Nejbližší k podstatě lidské povahy je však demokracie,
která je také jediným pevným základem, na němž lze budovat spravedlivou a svobodnou
politickou strukturu celého světa. Je proto v zájmu nás všech, aby ti z nás, kteří se už těší
demokracii, aktivně podporovali právo všech ostatních lidí na svobodný život. Všichni
chceme dobře žít, ale to neznamená jen mít dobré jídlo, ošacení a bydlí. To nestačí.
Potřebujeme správnou motivaci, kterou je soucítění - bez dogmatismu, bez nějaké
komplikované filozofie. Jde zkrátka jen o pochopení, že ostatní lidé jsou naši bratři a sestry, a
o úctu k jejich právům a lidské důstojnosti. Schopnost pomáhat jeden druhému je přece
jednou z našich jedinečných lidských vlastností.
I když souhlasíme s potřebou politického pluralismu a demokracie, pluralitu věrouk a
náboženství často přijímáme s větším váháním. Je důležité si připomenout, že všechny velké
náboženské tradice ve světě, ať už pocházejí odkudkoli, mají jedno společné: mohou člověku
pomoci žít v míru se sebou samým, s ostatními lidmi a s okolním prostředím. Milióny jedinců
po staletí čerpaly mír duše a útěchu v dobách strádání ze svých vlastních jedinečných
náboženských tradic. Je rovněž zjevné, že tyto náboženské tradice společnost jako celek
velice obohatily, neboť ji inspirovaly k zajištění sociální spravedlnosti a poskytnutí pomoci
potřebným.
Lidské bytosti mají přirozeně různé duševní předpoklady a zájmy. Různé náboženské tradice
proto nevyhnutelně kladou důraz na odlišné filozofie a praktiky. Protože smyslem našich
různorodých náboženských tradic je prospěch jedince i celku, je naprosto nezbytné, abychom aktivně
usilovali o vzájemnou harmonii a úctu mezi nimi. Soustředěné úsilí směřující k tomuto cíli
bude prospěšné nejen pro ty, kdo vyznávají naši vlastní víru, ale napomůže také vzniku
atmosféry míru ve společnosti jako celku.
Pokud myslíme vážně svou oddanost základním principům lidské rovnosti, které považuji za
základ pojmu lidských práv a demokracie, nemůžeme v současném světě ignorovat
ekonomickou propast mezi Severem a Jihem. Nestačí pouze konstatovat, že všechny lidské
bytosti musí mít právo na stejně důstojný život. Tato slova je nutno proměnit v činy. Je naší
odpovědností hledat cesty k překonání této propasti. Pokud nedokážeme tento problém
adekvátně řešit, pak nejenže nezmizí, ale stane se hnisající ranou, z níž v budoucnu vyraší
nové problémy.
Další významnou otázkou patřící do tohoto kontextu je přelidnění. Z pohledu mého
buddhistického světonázoru je život každého tvora tak drahocenný, že by bylo lepší,
kdybychom nemuseli praktikovat vůbec žádnou kontrolu porodnosti. Dnes však čelíme
situaci, v níž rostoucí počet lidí ohrožuje samo přežití lidstva. Proto se osobně domnívám, že
musíme být pragmatičtí a zavést opatření ke kontrole porodnosti, jež by zaručila kvalitu
života v dnešních rozvojových zemích a chránila kvalitu života budoucích generací. Jako
buddhistický mnich samozřejmě dávám přednost nenásilným formám kontroly porodnosti.
K oblíbeným tématům, která jsou součástí mé vize budoucnosti, patří také odzbrojení. K
tomu může dojít jedině v kontextu nových politických a ekonomických vztahů. Mír chtějí
sice všichni, ale takový mír, jaký potřebujeme, musí být založen na vzájemné důvěře a
poznání, že jako bratři a sestry musíme žít společně, aniž bychom se snažili jeden druhého
zničit. I když jeden národ nebo komunita nemá rád ten druhý, nezbývá jim žádná jiná
možnost než spolu žít - a v současných podmínkách je daleko lepší spolu žít tak, aby nás to
těšilo.
Prvním krokem k celosvětové demilitarizaci by měla být úplná likvidace všech jaderných,
biologických a chemických zbraní. Druhým stupněm by byla eliminace všech útočných
zbraní. Pak by přišel třetí krok, totiž zrušení všech národních armád. Abychom lidstvo
ochránili a zajistili před budoucími agresory, můžeme vytvořit mezinárodní vojenskou sílu,
na níž by se podílely všechny členské státy.
Musíme rovněž zastavit hrůzný mezinárodní trh se zbraněmi. Tolik peněz se dnes vynakládá
na zbraně místo na to, abychom dali lidem najíst a uspokojili základní potřeby lidí i životního
prostředí. Považuji za tragické, že v tolika místech světa je dostatek pušek a střeliva, ale
přitom tam chybí potraviny. Za těchto podmínek jsou tisíce nevinných lidí - často i děti -
mrzačeny a zabíjeny. Jsem přesvědčen, že vzniká naléhavá potřeba daleko odpovědněji
hodnotit své priority při vytváření pracovních příležitostí, ve výrobě zboží a v jeho prodeji do
zahraničí.
Hrůzně vysoké procento nedostatečných prostředků, které je promrháno na vývoj a výrobu
zbraní, je nejen překážkou vymýcení chudoby, negramotnosti a chorob, ale nutí nás také,
abychom jim obětovali drahocennou inteligenci našich vědců. Proč bychom měli takto
plýtvat jejich talentem, jenž by mohl být použit ke zlepšení celosvětového vývoje? Naše
planeta byla požehnána ohromným přírodním bohatstvím. Pokud je budeme používat moudře
- a prvním krokem na této cestě je eliminace militarismu a války - bude mít každá lidská
bytost podmínky ke zdravému a uspokojivému životu.
Rovněž problémy chudoby, přelidnění a ničení životního prostředí, před nimiž svět jako celek
stojí, musíme řešit společně. Žádná obec, komunita či národ je dnes nemohou chtít vyřešit
samy. V dávných dobách byla každá vesnice víceméně soběstačná a nezávislá, takže
nepotřebovala spolupracovat s lidmi žijícími mimo ni a ani něco podobného nepředpokládala.
Cesta k přežití byla jednoduchá: zvládnout všechno sami. Dnes je situace už úplně jiná a lze
považovat za projev zastaralého myšlení, uvažuje-li někdo pouze v mezích vlastního národa
či státu, o vesnici ani nemluvě. Opakuji proto, že skutečným klíčem k překonání našich
problémů je univerzální odpovědnost.
Současné problémy militarizace, rozvoje, ekologie, přelidnění a trvalé honby za stále novými
zdroji energie a surovin vyžadují více než pouze nahodilé jednotlivé činy a řešení problémů v
krátkodobém horizontu. Při řešení problémů lidstva nám do jisté míry pomáhá moderní
vědecký rozvoj. Chceme-li se však vyrovnat s těmito globálními problémy, musíme rozvíjet
nejen racionální myšlení, ale i ostatní pozoruhodné vlastnosti lidského ducha: sílu lásky,
soucítění a solidarity.
Nezbytnou podmínkou odpovědného života a jednání se stal nový způsob uvažování. Pokud
budeme lpět na překonaných názorech a hodnotách, na roztříštěném vědomí a sobeckém
duchu, budeme dále směřovat k zastaralým cílům a vzorcům chování. Bude-li takové postoje
zastávat velký počet lidí, může to zabránit celému přechodu ke vzájemně závislé, ale
mírumilovné a spolupracující globální společnosti.
Ohlédneme-li se za dvacátým stoletím, vidíme, že nejničivější příčinou lidského utrpení,
ponížení lidské důstojnosti a ztráty svobody a míru byla kultura násilí v řešení rozdílů a
konfliktů. Dvacáté století lze v jistém smyslu považovat za století válek a krveprolití. Stojíme
proto před úkolem učinit to příští stoletím dialogu a mírové koexistence.
V lidské společnosti budou vždy existovat rozdílné názory a zájmy. Dnešní skutečnost je
však taková, že jsme všichni navzájem závislí a musíme existovat bok po boku na této malé
planetě. Jediným rozumným a inteligentním způsobem řešení rozdílů a zájmových střetů, at'
už mezi jednotlivci nebo mezi národy, je proto dialog. Významným úkolem mezinárodní
komunity je podporovat kulturu dialogu a nenásilí v zájmu budoucnosti lidstva. Nestačí, aby
vlády podpořily princip nenásilí nebo si jej vysoce cenily, pokud nepodniknou náležité činy k
jeho podpoře.
Je rovněž přirozené, že ve snaze dosáhnout našich cílů se budeme setkávat s překážkami.
Pokud však zůstaneme pasivní a nevynaložíme žádné úsilí na řešení problémů, s nimiž se
setkáváme, vzniknou konflikty a překážky na cestě budou narůstat. Snaha změnit tyto
překážky na příležitosti k pozitivnímu růstu je výzvou pro naši lidskou vynalézavost.
Abychom k toho dosáhli, potřebujeme trpělivost, soucítění a využití naší inteligence.
Praha, Pražský hrad, 5. září 1997
[
05.09.1997
zdroj: TIBINFO (www.tibinfo.cz) autor: Jeho Svatost dalajlama ]
|
