Prohlášení

Prohlášení J.S. dalajlamy ke 40. výročí povstání tibetského lidu

Ku příležitosti 40. výročí tibetského národního povstání v roce 1959 zasílám upřímné pozdravy svým krajanům v Tibetu i v exilu a všem našim přátelům a stoupencům z celého světa.

Uplynula již čtyři desetiletí od chvíle, kdy jsme odešli do exilu, a od té doby pokračujeme v boji za svobodu na území Tibetu i mimo něj. Čtyřicet let je v lidském životě poměrně dlouhá doba. Mnozí mí krajané, kteří v roce 1959 zůstali v Tibetu, i ti, kteří tehdy odešli, dnes již nežijí. V současnosti přebírá zodpovědnost za náš boj za svobodu druhá a třetí generace Tibeťanů, kteří tak činí s nezmenšenou rozhodností a nezkrotnou odvahou.

V průběhu čtyř desetiletí své existence prošla tibetská exilová komunita procesem demokratizace a dosáhla nesmírného pokroku na poli vzdělanosti. Také se nám podařilo zachovat a rozvinout naše jedinečné kulturní a duchovní bohatství. Úspěchy dosažené ve všech těchto oblastech si mezinárodní společenství plně uvědomuje a váží si jich. Zasloužila se o ně rozhodnost a usilovná práce tibetského lidu, avšak nebyli bychom uspěli bez laskavé spolupráce mnoha mezinárodních podpůrných organizací a jednotlivců. Zejména jsme vděčni lidu a vládě Indie za nepřekonatelnou štědrost a pohostinnost, kterou nám projevují již od doby, kdy bývalý indický premiér Džaváharlál Néhrú poskytl azyl tibetským uprchlíkům a vytyčil programy pro vzdělávání a zabezpečení životaschopnosti naší exilové komunity.

V průběhu oněch čtyř desetiletí byl Tibet pod plnou nadvládou Čínské lidové republiky a čínské úřady měly v uplatňování své moci v naší zemi zcela volné ruce. Historickým dokumentem o nelítostné čínské politice v Tibetu a jejím uplatňování je petice Sedmdesát tisíc znaků, kterou v roce 1962 sepsal minulý pančhenlama. Nesmírný rozsah ničení a lidského utrpení v průběhu Kulturní revoluce, jež následovala krátce poté, je dnes po celém světě dobře znám. O těchto smutných a bolestných událostech si však nepřeji hovořit. Několik dní před svou náhlou smrtí v lednu 1989 pančhenlama prohlásil, že pokrok dosažený v Tibetu v období čínské nadvlády nemůže nikdy vyvážit rozsah ničení a utrpení, které postihly tibetský lid.

Ačkoli v Tibetu došlo k jistému rozvoji a hospodářskému pokroku, naše země nepřestává čelit mnoha základním problémům. Z hlediska historie, kultury, jazyka, náboženství, způsobu života a zeměpisných podmínek se Tibet od Číny výrazně odlišuje. Tyto rozdíly mají za následek hluboké rozpory v systému hodnot, názorovou odlišnost a vzájemnou nedůvěru. V případě sebemenší názorové odlišnosti čínské úřady reagují silou a represáliemi, které ústí v rozsáhlé a závažné porušování lidských práv v Tibetu. Případy právního zneužití mají odlišnou povahu a jejich cílem je zabránit Tibeťanům jako národu v tom, aby prosadili vlastní identitu a kulturu a naplnili svou touhu po jejich zachování. K porušování lidských práv v Tibetu dochází často v důsledku politiky rasové a kulturní diskriminace, která však není ničím jiným než příznakem a následkem hlubšího problému. Čínské úřady považují za základní příčinu odporu a názorových neshod odlišnou tibetskou kulturu a náboženství. Jejich politika se proto zaměřuje na úplné zničení tohoto nedílného jádra tibetské civilizace a identity.

Po půl století ,,osvobozování“ zůstává tibetská otázka stále otevřená a čeká na své vyřešení. Současná situace očividně nikomu neprospívá, Tibetu ani Číně. Budeme-li dál kráčet po této stezce, nijak to nepomůže zmírnit utrpení tibetského lidu a Číně to nepřinese stabilitu a jednotu, ani jí to nepomůže posílit mezinárodní prestiž a postavení. Jediný smyslupný a zodpovědný způsob, jak se k tomuto problému postavit, je dialog. Neexistuje žádná jiná realistická varianta.

S tímto vědomím jsem na počátku sedmdesátých let spolu s nejvyššími úředníky tibetské vlády prodiskutoval a ustanovil hlavní body pojetí ,,střední cesty“. Následně jsem se rozhodl pro takové řešení tibetské otázky, které by se nezakládalo na požadavku tibetské nezávislosti, ani na oddělení Tibetu od Číny. Pevně věřím, že je možné nalézt politické řešení, které v rámci Čínské lidové republiky tibetskému lidu zajistí základní práva a svobody. Mým hlavním zájmem je přežití a uchování unikátního duchovního dědictví založeného na soucitu a nenásilí. Zároveň jsem přesvědčen, že zachování tohoto dědictví je prospěšné a užitečné, neboť v současném světě stále neztrácí svůj význam.

Ve stejném duchu jsem okamžitě odpověděl Teng Siao-pchingovi, když na sklonku roku 1978 projevil ochotu o opětovné navázání dialogu. Od té doby došlo v našich vztazích s čínskou vládou k mnoha zvratům a proměnám. Nedostatek politické vůle a odvahy ze strany čínského vedení měl bohužel za následek, že Číňané neopětovali mnohé mé nabídky, které jsem v průběhu let učinil. Náš formální kontakt s čínskou vládou proto skončil v srpnu 1993. Poté však bylo prostřednictvím soukromých a poloúředních osob zřízeno několik neformálních kanálů. V uplynulém roce a půl se zdá, že jeden z těchto kanálů funguje plynule a spolehlivě. Dále existují jisté náznaky, že o otázku Tibetu se začal osobně zajímat prezident Ťiang Ce-min. Když v červnu minulého roku navštívil Čínu prezident Spojených států Clinton, prezident Ťiang Ce- min s ním na téma Tibetu obšírněji hovořil. Na společné tiskové konferenci prezident Ťiang Ce-min vyslovil požadavek, abych před obnovením dialogu a jednání veřejně vyjádřil svůj souhlas ohledně jistých dvou podmínek. Naše strana čínské vládě sdělila, že jsem připraven na prohlášení prezidenta Ťiang Ce-mina odpovědět a že bychom rádi uskutečnili neformální konzultaci, než bude odpověď zveřejněna. Z čínské strany bohužel nepřišla pozitivní odpověď.

Na sklonku loňského podzimu došlo bez zjevného důvodu k výraznému přitvrzení čínského postoje jak k dialogu, tak k mé osobě, a tuto náhlou změnu doprovázela nová vlna stupňujících se represálií v Tibetu. Takový je současný stav našich vztahů s čínskou vládou.

Z naší zkušenosti posledních desetiletí je zřejmé, že samotná formální prohlášení, oficiální rétorika a politický oportunismus znamenají jen velice málo pro zmírnění utrpení lidí a vyřešení konkrétních problémů. Je také jasné, že ozbrojená síla může lidské bytosti ovládat pouze fyzicky. Vítězství nad lidskou myslí a srdcem je možné dosáhnout pouze prostřednictvím rozumu, nestrannosti a spravedlnosti. K tomu, abychom se dotkli samotného jádra problému a vyřešili jej ke spokojenosti a prospěchu lidí, jichž se týká, je zapotřebí politické vůle, odvahy a rozhledu. Již po mnoho let jasně prohlašuji, že jakmile nalezneme oboustranně přijatelné řešení, odstoupím ze všech oficiálních funkcí.

Jádrem tibetského problému není rozdílná ideologie, sociální systém nebo sporné body, které vyplývají z konfliktů mezi tradicí a moderností. Také se nejedná pouze o otázku porušování lidských práv. Jádro problému leží v dlouhých, izolovaných dějinách Tibetu, v jeho odlišné a starobylé kultuře a jeho jedinečnosti.

Stejně jako na sklonku roku 1978 je dnes opětovné zahájení kontaktů a dialogu jedinou smysluplnou a životaschopnou cestou k řešení tohoto komplexního a nesmírně závažného problému. Atmosféra hluboké nedůvěry mezi Tibeťany a Číňany musí být překonána. Tato nedůvěra však nezmizí za jediný den, rozptýlí ji pouze osobní setkání a upřímný dialog.

Cítím, že čínskému vedení občas překáží jeho vlastní podezřívavost, a není proto schopné zhodnotit moji upřímnou iniciativu, celkové řešení tibetského problému, ani žádnou jinou otázku. Názorným příkladem je mé neustálé a dlouhotrvající volání po potřebě respektování životního prostředí v Tibetu. Již dlouho jsem varoval před následky lehkovážného využívání křehkého prostředí Tibetské náhorní plošiny. Nečinil jsem tak ze sobeckého zájmu o Tibet. Spíše bylo palčivě zřejmé, že jakékoli porušení ekologické rovnováhy v Tibetu ovlivní nejen Tibet, ale také všechny přilehlé oblasti v Číně, a dokonce i sousední státy. Je smutné a nešťastné, že teprve loňské ničivé záplavy přiměly čínské vedení, aby si uvědomilo potřebu ochrany životního prostředí. Uvítal jsem moratorium na těžbu lesních porostů v tibetských oblastech a doufám, že budou následovat podobná opatření, i když opožděná, k zachování křehkého ekosystému Tibetu.

Co se mě týče, i nadále zůstávám zaměřen na dialog, který považuji za hlavní prostředek k vyřešení tibetského problému. Nežádám o nezávislost Tibetu. Doufám, že jednání mohou začít a že přinesou tibetskému národu skutečnou autonomii, zachování a podporu jeho kulturní, náboženské a jazykové integrity, stejně jako společenský a hospodářský rozvoj. Upřímně věřím, že mé pojetí ,,střední cesty“ přispěje ke stabilitě a jednotě Čínské lidové republiky a zabezpečí právo tibetského lidu žít svobodně, v míru a důstojnosti. Spravedlivá a poctivá snaha o vyřešení tibetské otázky mně umožňuje všechny plně ujistit, že využiji svou morální autoritu, abych Tibeťany přiměl zanechat snah o odtržení.

Jako svobodný mluvčí tibetského lidu jsem se všemožně snažil, aby čínská vláda zahájila jednání o budoucnosti tibetského národa. V tomto úsilí mě velice povzbuzuje a inspiruje podpora, které se nám dostává od vlád, parlamentů, nevládních organizací a veřejnosti ze všech koutů světa. Za jejich starost a podporu jsem jim hluboce vděčný. Rád bych se zmínil o úsilí prezidenta Clintona a členů jeho vlády, kteří čínskou vládu vyzývají, aby s námi zahájila dialog. Navíc máme to štěstí, že se nám dostává silné podpory od poslanců obou politických stran ve sněmovně amerického Kongresu.

Tísnivá situace tibetského národa a náš nenásilný boj za svobodu se dotkly srdcí a vědomí všech lidí, kteří si váží pravdy a spravedlnosti. Mezinárodní pozornost věnovaná otázce Tibetu dosáhla od loňského roku nebývalého rozsahu. Zájem a aktivní podpora Tibetu se neomezuje pouze na organizace bojující za lidská práva, vlády a parlamenty. Tibetskému problému začínají rozumět univerzity, školy, náboženské a sociální skupiny, umělecké a obchodní kruhy a stejně tak i lidé z mnoha jiných oborů, kteří teď vyjadřují svou solidaritu s naší otázkou. Na vzrůstající vlnu veřejného zájmu reagují mnohé vlády a parlamenty a problém Tibetu se tak stává důležitým tématem při jejich jednání s čínskou vládou.

Také se nám podařilo prohloubit a rozšířit naše vztahy s čínskými bratry a sestrami, kteří se hlásí k hnutí za demokracii a dodržování lidských práv. Podobně se nám podařilo položit základy srdečných a přátelských vztahů s čínskými buddhisty a prostými čínskými lidmi žijícími v cizině a na Tchaj-wanu. Podpora a solidarita, kterých se nám od čínských bratrů a sester dostává, jsou pro nás zdrojem velké inspirace a naděje. Zejména mě povzbuzují a dojímají ti stateční Číňané, kteří žijí v Číně a svou vládu veřejně vybízejí ke změně čínské politiky vůči tibetskému národu.

Tibetské hnutí za svobodu je dnes mnohem silnější a nachází se v lepší situaci než kdykoli předtím a já pevně věřím, že navzdory současné neústupnosti čínské vlády se dnes stále zlepšují i vyhlídky na zahájení smysluplného dialogu a jednání. Proto se obracím na vlády, parlamenty a naše přátele, aby ve své podpoře a úsilí pokračovali s novým odhodláním a energií. Jsem pevně přesvědčen, že podobné projevy mezinárodního zájmu a podpory jsou naprosto nezbytné. Je životně důležité, aby vedení v Pekingu zdůraznily naléhavost situace a přesvědčily jej, aby se k otázce Tibetu postavilo zodpovědným a konstruktivním způsobem.

Vzdávám hold statečným ženám a mužům Tibetu, kteří položili svůj život za naši svobodu, a modlím se, aby utrpení našeho lidu již brzy skončilo.

Dalajlama

10. březen 1999