Prohlášení

Prohlášení J.S. dalajlamy ke 41. výročí povstání tibetského lidu

Srdečně zdravím své krajany v Tibetu i v exilu a naše přátele a příznivce po celém světě u příležitosti 41. výročí tibetského národního povstání.

Stojíme dnes na počátku 21. století. Když se podíváme zpět na události, které proběhly ve dvacátém století, vidíme, že lidstvo učinilo velký pokrok ve zvyšování svého materiálního blahobytu. Ve stejné době však došlo k masové destrukci, jak lidských životů, tak i hmotných statků, neboť lidé a národy se při řešení bilaterálních i multilaterálních problémů přiklonili ke konfrontaci namísto dialogu. Dvacáté století se proto stalo v určitém smyslu stoletím válek a krveprolití. Jsem přesvědčen, že nás tato zkušenost poučila. Je jasné, že jakékoliv řešení, kterého se dosáhne násilím a konfrontací, nemá dlouhého trvání. Pevně věřím, že lepšího porozumění mezi lidmi lze dosáhnout pouze mírovými prostředky. Toto nové století musíme učinit stoletím míru a dialogu.

Výročí událostí 10. března 1959 si připomínáme v době, kdy je otázka našeho boje za svobodu velmi komplexní a složitá, ale duch odporu našeho lidu v Tibetu stále roste. Je také povzbudivé zaznamenávat, jak roste podpora naší věci po celém světě. Bohužel na straně Pekingu je evidentní nedostatek politické vůle a odvahy řešit problém Tibetu citlivě a pragmaticky prostřednictvím dialogu.

Již od samého začátku, od doby našeho odchodu do exilu, jsme věřili v nejlepší, ale připravovali jsme se na nejhorší. Ve stejném duchu jsme se po mnoho let pokoušeli co nejusilovněji přimět čínskou vládu k zahájení procesu dialogu a usmíření. Budovali jsme také mosty s čínskými bratry a sestrami v zámoří, včetně těch, kteří žijí na Tchajwanu, a posilovali jsme výrazně naše vzájemné porozumění, respekt a solidaritu. Ve stejné době jsme pokračovali v práci s cílem posílit naší exilovou komunitu. Snažili jsme se zvýšit povědomí o opravdové povaze tibetského hnutí, uchovávat tibetské hodnoty, prosazovat nenásilí, obhajovat demokracii a rozšiřovat síť našich příznivců v zahraničí.

S velkým zármutkem musím říci, že situace v oblasti lidských práv se v Tibetu v posledních letech zhoršila. Kampaně Tvrdý úder a Vlastenecká převýchova zaměřené proti tibetskému vlastenectví a náboženství se každým rokem zesilují. V některých sférách života jsme svědky návratu atmosféry zastrašování, nátlaku a strachu, které připomínají dny Kulturní revoluce. Jen v roce 1999 bylo známo šest Tibeťanů, kteří zemřeli v důsledku mučení a špatného zacházení. Úřady vyhnaly z klášterů celkem 1 432 mnichů a mnišek, kteří se odmítli zříci svobody Tibetu a zavrhnout mě. V Tibetu bylo 615 známých a zdokumentovaných případů politických vězňů. Od roku 1996 bylo celkem 11 409 mnichů a mnišek vyhnáno z míst, kde sloužili a studovali. Je jasné, že co se týká krutého politického cíle Číny v Tibetu, došlo od počátku šedesátých let k malé změně. Desátý pančhenlama, který byl přímým svědkem první fáze okupace Tibetu komunistickou Čínou v padesátých a na začátku šedesátých let, tehdy napsal svou známou Sedmdesátitisícovou petici. Dnes je jeho mladý nástupce v domácím vězení, které jej činí nejmladším politickým vězněm na světě. Jsem tímto faktem hluboce znepokojen.

Nejvíce znepokojujícím trendem v Tibetu je příliv čínských osadníků, kteří přicházejí, aby vydělali na vznikajícím tibetském tržním kapitalismu. Tato skutečnost, zároveň s rozšířením prostituce, hazardu a barů karaoke, které úřady v tichosti podporují, ničí tradiční sociální normy a morální hodnoty tibetského lidu. Tyto vlivy, ještě více než brutální síla, efektivně činí z Tibeťanů menšinu v jejich vlastní zemi a odtrhávají je od tradiční víry a hodnot.

Tento smutný stav v Tibetu neulehčuje utrpení tibetského lidu ani nepřináší stabilitu a jednotu Čínské lidové republice. Pokud jde Číně skutečně o jednotu, musí se upřímně snažit, získat si srdce Tibeťanů, a ne pokoušet se vnutit jim svou vůli. Je povinností těch, kdo jsou u moci, kdo vládnou a řídí, aby zaručili, že politika ve vztahu ke všem etnickým skupinám bude založena na rovnoprávnosti a spravedlnosti v zájmu zabránění rozpadu. Lži a podvody mohou člověka dočasně klamat a použití síly může kontrolovat lidské bytosti fyzicky. Pouze důkladné porozumění, spravedlnost a vzájemný respekt však může lidské bytosti trvale přesvědčit a uspokojit.

Čínské úřady chápou odlišnou tibetskou kulturu a náboženství jakou zásadní příčinu rozdělení. V důsledku toho se pokoušejí zničit integrální základ tibetské civilizace a identity. Nová nařízení a omezení v oblasti kultury, náboženství a vzdělání spolu s nevídaným přílivem čínských imigrantů do Tibetu činí čínskou politiku politikou genocidy.

Je pravdou, že kořeny tibetského odporu a boje za svobodu leží v dlouhé historii Tibetu, její odlišné a starobylé kultuře a její jedinečné identitě. Tibetská otázka je komplexnější a hlubší, než tvrdí jednoduchá oficiální pekingská verze. Historie je historie a nikdo nemůže minulost změnit. Nikdo nemůže mluvit o tom, co se mu hodí, a opomíjet to, co se mu nehodí. Nejlepší je ponechat historikům a právním expertům, aby objektivně studovali tento případ a vynesli svůj vlastní soud. V historických otázkách nejsou politická rozhodnutí nezbytná. Proto raději vzhlížím k budoucnosti.

Politika Číny vůči Tibetu je stále chybná kvůli nedostatku pochopení, ocenění a respektu k odlišné tibetské kultuře, historii a identitě. V okupovaném Tibetu zbývá jen malý prostor pro pravdu.

Používání síly a donucování jako základních prostředků k ovládání Tibetu nutí Tibeťany ze strachu lhát. Místní úřady pak tyto prostředky vedou k tomu, aby zakrývaly pravdu a vytvářely falešné údaje podle toho, jak se to hodí Pekingu a jeho úředníkům v Tibetu. Tento přístup je krátkozraký a kontraproduktivní. Tato politika je úzkoprsá a odhaluje ošklivou tvář rasové a kulturní arogance a v hlubším smyslu i politické nestability. Vývoj okolo útěku Agja Rinpočheho, opata kláštera Kumbum, a karmapy je obdobným případem tohoto druhu. Ale již přešla doba, kdy bylo možné ve jménu národní suverenity a integrity státu beztrestně uplatňovat tak krutou politiku a vyhnout se mezinárodnímu odsouzení. Navíc sami Číňané hluboce odsoudí destrukci starobylého a bohatého tibetského dědictví. Jsem upřímně přesvědčen, že naše bohatá kultura a duchovnost může prospět nejen milionům Číňanů, ale může obohatit i samotnou Čínu.

Je nešťastné, že někteří vůdcové Čínské lidové republiky, jak se zdá, doufají, že otázka Tibetu časem zmizí sama od sebe. Takové uvažování na straně čínských vůdců opakuje jejich špatný odhad v minulosti. Jistě by si žádný čínský vůdce v roce 1949/50 a později v roce 1959 nemyslel, že se ještě v roce 2000 bude Čína stále potýkat s tibetskou otázkou. Stará generace Tibeťanů je pryč, ale přišla druhá a třetí generace. Boj tibetského lidu za svobodu pokračuje se stejným úsilím nehledě na běh času. Je jasné, že tento boj není otázkou jednoho člověka ani jedné generace. Je proto jisté, že budoucí generace Tibeťanů budou mít tento boj v úctě a sami se k němu odhodlají. Dříve nebo později bude čínské vedení nuceno čelit této skutečnosti.

Čínští vůdcové odmítají uvěřit, že neusiluji o oddělení Tibetu, ale o skutečnou autonomii pro Tibeťany. Velmi otevřeně mě obviňují ze lži. Mohou tedy přijít navštívit naše exilové komunity, aby sami zjistili, jaká je pravda.

Stále se snažím najít mírové a oboustranně přijatelné řešení tibetského problému. Součástí mého pojetí je vize skutečné autonomie pro Tibet v rámci Čínské lidové republiky. Toto vzájemně prospěšné řešení by přispělo ke stabilitě a jednotnosti Číny – což jsou jejich dvě základní priority – a zároveň by Tibeťanům poskytlo jistotu práva na zachování vlastní civilizace a práva chránit křehké životní prostředí Tibetské plošiny.

Vzhledem k absenci jakýchkoli pozitivních reakcí na mé nabídky ze strany čínské vlády, nemám jinou možnost, než apelovat na členy mezinárodního společenství. Nyní je již jasné, že pouze rostoucí a soustředěné úsilí přiměje Peking ke změně politiky vůči Tibetu. I přes bezprostřední negativní reakce z čínské strany velmi silně věřím, že takovéto projevy mezinárodního zájmu a podpory jsou zásadní pro vytvoření vhodného prostředí k mírovému vyřešení tibetského problému. Co se mě týče, zůstávám zastáncem procesu dialogu. Pevně věřím, že dialog a ochota podívat se jasně a upřímně na realitu Tibetu nás může vést k uskutečnitelnému řešení.

Rád bych využil této příležitosti a poděkoval mnoha jednotlivcům, vládám, členům parlamentů, nevládním organizacím a různým náboženským skupinám za jejich podporu. Také sympatie a podpora, jakou naší věci projevuje stále rostoucí množství čínských bratrů a sester má pro nás Tibeťany ohromný význam a je nám velkým povzbuzením. Rád bych také věnoval pozdrav a vyjádřil hluboké ocenění naším příznivcům po celém světě, kteří si dnes připomínají toto výročí.

Jménem Tibeťanů bych rád poděkoval indickému lidu a vládě za jejich nepřekonatelnou štědrost a podporu během posledních padesáti let našeho exilu.

S úctou ke statečným mužům a ženám Tibetu, kteří zemřeli za svobodu, se modlím za brzký konec utrpení našeho lidu.

dalajlama

10. březen 2000