Architektura a výtvarné umění

Fond tibetského dědictví

„Promiň, teď se ti nemůžu věnovat, mám právě důležité jednání s představiteli Lhasy. Vše o nás a našich aktivitách ti řekne John,“ byla první slova, která jsem loni v létě slyšel v malé kanceláři ve Lhase od Andrého Alexandra, zakladatele Fondu tibetského dědictví. „Opět máme problémy, úřady hledají záminku, proč nás z Tibetu vypovědět. André jim dnes již snad po sté vysvětluje, že nám jde pouze o unikátní tibetskou architekturu,“ prohodil Američan John Niewoehner poté, co jsme si asi dvě hodiny povídali. Po návratu domů jsem se dověděl, že čínské úřady v polovině srpna činnost Fondu zastavili a vedoucí projektu včetně Andrého z Tibetu vyhostili. André je nepřesvědčil.

Jednou v létě 1993 se Němec André Alexander procházel po staré Lhase a uviděl na Barkoru demolici 300 let starého Surkhangu, velkého obytného domu postaveného v tradičním tibetském stylu. Předtím již Lhasu několikrát navštívil a myslel si, že staré domy jsou prakticky nedotknutelné, že se je nikdo neodváží zbourat. Demolice Surkhangu však ukázala, že tomu tak není. Ještě téhož roku pak s Portugalkou Pimpim de Azevedo a někoka dalšími přáteli založili Projekt pro záchranu Lhasy (Lhasa Archive Project) s jediným cílem: studium a dokumentace architektury, historie a sociální struktury lhaského starého města. Projekt hned od začátku spolupracoval s několika univerzitami na Západě i v Hongkongu. První léta byla naplněna dokumentováním zániku mnoha budov. V letech 1993 až 1998 bylo ve starém městě ročně zbořeno 35 historických budov, tedy celkem více než 150 budov. Práce projektu však nebyla úplně zbytečná, podařilo se navázat komunikaci s představiteli Lhasy a mluvit s nimi o záchraně starého města. Pro zefektivnění úsilí pro záchranu staré Lhasy založili André s Pimpim a jejich kolegové v roce 1996 Fond tibetského dědictví (Tibet Heritage Fund), který kromě výzkumu a dokumentace již začal konkrétně konat. „První dva roky jsme studovali podmínky pro záchranu budov ve starém městě, našli hlavní problémy a hledali jejich řešení. Začali jsme s obnovou nejcennější historické čtvrti kolem Džókhangu a provedli první konkrétní pilotní projekty. A konečně v polovině roku 1998 úředníci z města odsouhlasili seznam nejvzácnějších starých budov, na kterých se mělo začít pracovat,“ popisuje začátky fondu u misky s čajem John, odborník na sanitární techniku, a dodává: „To jsem nezažil, já jsem tady až od roku 1999.“

„Záchrana historických budov je jen jednou částí našich aktivit, i když asi tou nejdůležitější. Kromě toho se snažíme obnovit tradiční tibetská řemesla, která jsou se záchranou budov spojena, dát Tibeťanům práci a implementovat sanitární techniku v západním standardu do historických budov tak, aby neztratily svoji historickou hodnotu,“ chrlí na mě John. Proslulý klášter Meru Ňingpa, ve kterém podle tradice Thönmi Sambhóta dokončil svou práci na tibetském písmu, se stal jedním z prvních projektů Fondu tibetského dědictví. Až při rozhovoru s Johnem jsem si uvědomil, že jsem na podzim roku 1999 s obdivem sledoval dvě skupiny pracujících a zpívajících mladých Tibeťanek na střeše Meru Ňingpy. „Ano, to byly naše dívky,“ přikývl John a pokračoval: „Tvorba rovné střechy byla vždy jednou z nejdůležitějších prací. Malé skupiny, čítající asi dvacet mladých dívek, postupně pokládají na sebe jednotlivé vrstvy materiálů, zalévají je vodou a hlavně je dlouze a pečlivě zhutňují. Toto zhutňování nebo udusávání se provádí pomalým podupáváním připomínajícím tanec, kdy dívky seřazeny ve dvou řadách podupávají do rytmu a pomalu postupují dopředu. A taky si přitom zpívají.“ André s Pimpim hledali po celém Tibetu mistry řemeslníky, kteří by byli schopni tradiční řemesla, jako je tesařství, řezbářství nebo tvorba střech, naučit mladou generaci. „Například mistra řezbáře, který umí vyrobit překrásné okenní rámy, jsme našli až v Khamu na východě Tibetu,“ připojuje se k nám André poté, co vyprovodí úředníky a pokračuje: „Snažíme se rekonstruovat pouze tradičními postupy, pouze když staré postupy nemůžeme z nějakých důvodů použít, např. protože by neodpovídaly dnešním hygienickým normám a standardům, tak použijeme postupy moderní. Zrovna tady John má na starosti rozvody vody, záchody a kanalizaci, on ty moderní postupy používat musí. Dnes po Tibeťanech, kteří pak v rekonstruovaných domech žijí, nemůžeme chtít, aby používali tradiční suché záchody nebo neměli zavedený vodovod. Ale vždy se snažíme, abychom tím nenarušili celkový charakter stavby.“

Na můj dotaz, jaké další významné budovy již zrekonstruovali nebo na nich pracují, si opět vezme slovo John: „Máme podrobně zdokumentováno 76 historických budov na Barkoru a v blízkém okolí. Například Kagjü Nub, mezi Lhasany známý též jako Gampošar, je jeden z nejstarších domů na Barkoru. Poté, co jsme zjistili, že má úplně shnilou střechu, jsme se pustili do kompletní rekonstrukce. Finančně nám na ní přispělo Nizozemské velvyslanectví v Pekingu. Dnes tam již opět bydlí Tibeťané a jestli chceš, tak se tam zajdi podívat, najdeš ho u Meru Ňingpy. A když už tam budeš, tak se kousek vedle podívej na Žünpu (Čönpu), kde právě děláme. Té části Barkoru, kde Žünpa leží, se říká Ötöpug. Již mnoho staletí tam stojí domy Lhasanů, ale podle tradice tam původně bydleli dělníci, kteří stavěli Džókhang. A v Čönpě byla pražena a skladována campa pro tyto dělníky. Připravujeme se na rekonstrukci první lhaské pošty, která byla postavena kolem roku 1920 a mnoho a mnoho dalších. Jen aby nás Číňané nevyhnali.“

Zeptal jsem se Andrého, jak je to s financováním Fondu tibetského dědictví a jeho projektů. „Peníze získáváme zejména od různých dárců ze zahraničí, grantů a také někdy přispějí i ambasády demokratických zemí v Pekingu. Dnes zaměstnáváme více než 200 Tibeťanů ve Lhase i mimo ni, např. při rekonstrukci kláštera Lho Taglung nebo čhörtenů v Čhušulu a Gjamě. V roce 1999 jsme utratili asi 350 tisíc dolarů, z toho 60 % na rekonstrukci a výuku řemesel, 10 % na architektonickou dokumentaci budov, 10 % na samotný provoz naší kanceláře ve Lhase a zbytek na sanitární a další menší programy.“

„Je pravda, že jste pro UNESCO zpracovávali podklady, když Číňané požádali o zařazení staré historické Lhasy na seznam světového kulturního dědictví?“ ptám se na závěr našeho dlouhého povídání. „Ano, zpracovávali jsme pro ně studii a poskytli jsme jim cenné informace, které jsme za těch sedm let sesbírali. Potala již na seznamu je, ale historické jádro Lhasy zatím není. Jak to ale dopadne, to teď nikdo z nás nedokáže odhadnout. My i UNESCO víme, že Číňanům nejde o skutečnou záchranu staré Lhasy, ale jen o to, aby do Lhasy přilákali co nejvíce turistů...“

Podrobnější informace o Fondu tibetského dědictví najdete na internetu na www.asianart.com/lhasa_restoration

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 11 - jaro 2001.