Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Miroslavem Procházkou

Výzdoba ordinace MUDr. Miroslava Procházky může některé pacienty překvapit. Na stěnách visí Buddhové nejrůznějších velikostí hned vedle Saudkových fotografií. Polici u okna navíc vévodí dvě knihy Atlasu tibetské medicíny v angličtině a ruštině. MUDr. Miroslav Procházka (1961) je totiž od roku 1994 vedoucím lékařem soukromého oddělení, kde se kromě obvyklých způsobů rehabilitace, věnují také tradičním technikách medicíny Dálného východu. Už od 80. let u nás Procházka propaguje učení tibetské medicíny a sám používá některé jeho postupy ve své praxi.

Jak jste se dostal k tibetské medicíně?
Když mi bylo 16 let, přejel mě autobus a dost mi poranil nohy. Svoji rehabilitaci jsem končil tak, že jsem měl dvě francouzské berle a ortoped mě poplácal po ramenou a řekl mi: „Nu, chlapče, s berlemi se dostaneš, kam potřebuješ.“ To se mi moc nelíbilo. Hrozně mi ale tehdy pomohla jóga. Maminka mi sehnala knížku, protože se domnívala, že by mi to mohlo pomoct. Začínal jsem s cvičením sám, protože v Táboře, kde jsem se narodil, o józe nikdo nic nevěděl. Později jsem už zapadl do jógového života v Praze. Tam zcela paradoxně začal i můj zájem o Tibet, protože jsme chodili na stejné jógové cvičení se Zuzanou Ondomišiovou. Tehdy otevírala jazykovka první kurz tibetštiny, ale mohla ho otevřít, jen pokud o něj mělo zájem alespoň šest lidí. Bylo jich pět, a Zuzaně se zdálo, že jsem natolik pošetilý, že bych se mohl stát tím šestým. Tak jsem se jím stal. Učil nás profesor Kolmaš, který mě jako první seznámil i v tehdejší totalitě s tibetskou medicínou a přivedl mě k tomu, abych se jí zabýval. Dokonce jsme spolu v roce 1988 publikovali článek o tibetské medicíně v Novém Orientu. Na konci 80. let jsem byl navíc v Mongolsku, kde jsem navštívil pracoviště tradiční tibetské medicíny profesora Chajdava.

Z čeho jste čerpal, když jste se o tibetskou medicínu začal zajímat?
Většinou z ruských knih. Kvůli medicíně centrální Asie jsem žehnal všem svým učitelům ruštiny. Většina prací na Západě je psaná sice nadšenci, ale takovými, kteří o Tibetu, nebo naopak o medicíně (a v nejhorším případě ani o jednom z toho) moc nevědí. Západní prameny tedy nejsou moc věrohodné. Rusové však měli své vlastní centrum pro burjatskou medicínu jako sibiřské oddělení Akademie věd SSSR. A to bylo velmi velkoryse vybavené pracoviště - zaostávali v technologiích, ale zase měli zásobárnu vědomostí. Dokázali sehnat lidi, kteří znali tibetštinu a měli medicínské vzdělání. Jejich prameny jsou fantastické.

Na Západě se pořád píše, že neexistuje žádný překlad knihy Gjü-ži (Čtyři traktáty), která je základním pramenem tibetského lékařství. To ale není pravda, protože Rusové ho udělali a je to výborný překlad. Gjü-ži je velmi složitá kniha, v celé řadě svých partií skoro nesrozumitelná, a vyžaduje si komentář. Těch je celá spousta, nejslavnější je ale komentář Modrý lapis lazuli Vaiduria ngön-po, který Rusové také vydali. Třetí doplněk, jako komentář komentáře, je tzv. Atlas tibetské medicíny, který na více než 70 thangkách obrazově naprosto přehledně komentuje Vaiduria ngön-po. A ten také existuje v ruštině. Anglický překlad Atlasu tibetské medicíny byl sice také pořízen, ale je zatížen chybami víc než ten ruský. Já jsem teď začal překládat Atlas tibetské medicíny do češtiny. V roce 1997 jsem kvůli tomu navštívil Burjatskou akademii věd, která chová úžasně vzácný originál téhle knihy. Sám jsem si ho mohl prostudovat, a zároveň pobýt i v prostředí tibetských lékařů.

Jaké je české povědomí o tibetské medicíně?
Já se snažím propagovat medicínu centrální Asie v Čechách už od 80. let, protože je u nás zatím neznámá. My víme, že existovala medicína indická, víme i o medicíně čínské, i když si ji často redukujeme k vlastní škodě jen na akupunkturu. Ale už nevíme, že byl třetí systém, který byl podle mého názoru vrcholem - medicína centrální Asie. Indie a Čína spolu vždy komunikovaly jen špatně, výhodou Tibetu však bylo, že měl vazby na Indii i na Čínu a navíc přes starou Persii i na antické Středomoří. Sál tedy informace ze všech směrů. Tibeťané jsou navíc velmi přemítaví, takže si učení transformovali a měli snahu, medicínu aktivně rozvíjet. Hlavním kritériem buddhismu je soucit s trpícími, a kde jinde najdeme praktické vyjádření myšlenky soucitu s trpícími než v medicíně? Bylo to pro ně přitažlivé i z těchto ideových důvodů.

Proč říkáte medicína centrální Asie a ne medicína tibetská? Zahrnujete do toho širší region?
Já opravdu říkám zásadně medicína centrální Asie, ale spíš z vnitřní nostalgie, protože pro mě první kontakt s touto medicínou přišel přes Mongolsko. Mongolové jako národ, který se věnoval pastevectví a který se neustále pohyboval v sedle koně, si toto učení také malinko obohatili o otázku úrazového lékařství. Je to ale naprosto založeno na tibetské medicíně. Celý region byl pod vlivem Tibetu, rozsah jejich medicíny je fantastický, zasahuje od Nepálu, až na Bajkal. Přijde mi však škoda, vypouštět z toho ostatní národnosti. Pro mě navíc většina kontaktů s tibetskou medicínou přicházela hlavně v začátcích přes jiné národy.

Jak byste odlišil tibetskou medicínu od lékařství čínského či indického?
Co se týče rozdílů, řekl bych, že tibetská medicína je syntézou všech těch systémů. Indická medicína má hlavně vynikající farmakologii - nezná jedinou bylinu, která by se v medicíně k ničemu nehodila. Čínská medicína zahrnuje teorii pěti elementů a také teorie akupunkturních drah cirkulující energie, která se jmenuje čchi. Používá možnosti ovlivnění dietou, medikamenty, ale také tou nádhernou cestou přes aplikaci buď kovu nebo ohně, tzn. akupunkturu, nebo tzv. moxibusci (aplikaci tepla na určité body těla). Tibet má fantastickou farmakologii, na rozdíl od Indie postavenou nejen na minerálech a bylinách, ale i na částech živočišných těl. Dále mají Tibeťané teorii tří šťáv (vítr, žluč a sliz). Zajímavé je, že mají i pulsovou diagnostiku jako Čína, ale prohmatávají puls v jiných bodech než Číňané. Také mají naprosto dokonalou analýzu moči a analýzu jazyka.

Jak byste charakterizoval tibetskou medicínu ve srovnání s naší západní lékařskou vědou?
Mě osobně je na tradičních systémech strašně sympatický postoj, který nebere člověka jako nositele momentálního syndromu. To bychom neměli mít ani v západní medicíně, ale bohužel... Já jsem vždycky brojil na interně proti tomu, když někdo řekl: „Hele, tomu žlučníku na osmičce je špatně.“ Říkal jsem na to: „To není žlučník na osmičce, to je pan Novák z pokoje číslo 8, který je u nás momentálně se žlučníkovou kolikou a kterému je špatně. Protože jinak budu léčit žlučníkovou koliku pana Nováka a jinak budu léčit žlučníkovou koliku paní Novotné - oba ji mají stejnou, a zároveň každý jinou.“

Když tady přijdete k „obvoďákovi“ a řeknete, že máte chřipku, tak vám doktor bude léčit chřipku. Když přijdete k asijskému lékaři, bude se zamýšlet, proč vy jako konkrétní osoba jste zrovna v tuto dobu dostal chřipku. A bude léčit vás, ne chřipku. Já jako pacient bych si také přál, aby mě někdo léčil jako Procházku, a ne aby léčil chřipku. To, co mě osobně tedy nejvíc imponuje, je celistvý pohled na člověka, který Tibeťané dotáhli úplně nejdál.

Jak by tedy vypadalo vyšetření pacienta u tibetského lékaře?
Lékař se pacienta vyptává - ne jako tady 15-20 minut - ale i několik hodin. Ptá se ho i na naprosté detaily. Pak by prohmatal puls a vyšetřil moč. Aby si to maximálně objektivizoval, muselo by to být v určitou hodinu dne a pacient by musel už v předchozím dni dodržovat určitá pravidla. Terapie pak začíná tím, že člověka naučí životosprávě, poradí mu, jak a kde má žít, co má dělat a teprve pak začnou provádět další zásahy.

Ve své praxi sám některé tibetské metody používáte. Co to pro vás znamená, léčit pacienta tradičním způsobem?
Pozvu si člověka na odpolední hodinu, zamyslím se nad jeho problémem z hlediska dálněvýchodní medicíny a povídám si s ním o věcech, které si on vůbec nespojí se svou nemocí, včetně toho, jestli je šťastný v životě, v zaměstnání ...

Velmi aktivně dělám akupunkturu a také pulsovou diagnostiku. Tu mám rád, bohužel jsem se ji ale naučil podle Číňanů, tzn. nesahám tam, kam by sahal Tibeťan. „Pulsovka“ je velmi zajímavé a citlivé vyšetření, protože někdy informuje citlivěji než laboratoř. Třeba jaterní testy začnou být pozitivní, až když nějakých 40 % jaterní tkáně funguje špatně. Pulsovou diagnostikou však mohu poznat, že se v oblasti jater něco děje už na stadiu počátečních problémů a můžu situaci řešit.

Na našem oddělení děláme také klasickou moxu, používáme k tomu kužílky ze speciálně drceného pelyňku. Docela rádi používáme mumio - zvláštní látku, která se objevuje na skalách a která urychluje hojení zlomenin.

Jaké choroby tradičním způsobem léčíte?
Je jasné, že v dnešní době léčit zánět slepého střeva akupunkturou, byť i na to existují postupy, je nesmysl. Ale existují stavy, pro které neznám lepší techniky, třeba periferní ochrnutí nervů (např. lícního nervu). Tady je léčení akupunkturou jednoznačně úspěšné a já ji volím jako první techniku Také u chronického únavového syndromu dokáže akupunktura či aplikace moxy pacientům fantasticky pomoci.

Jaký by měl být podle vás vztah tradiční a moderní medicíny?
Ideálem je člověk, který je vzdělaný jak v moderních, tak i tradičních technikách. To už dávno pochopila i Světová zdravotnická organizace, která v 70. letech prohlašovala, že je nutné studovat tradiční systémy, protože vymírají jejich nositelé. Tradiční medicína je přece zdrojem informací a symbióza obou technik je velmi dobře možná. Výsledkem je třeba laserová akupunktura. Přece jen bodání jehel není každému příjemné, třeba dětem. Tradiční prameny říkaly, že by se v tomto případě měly body masírovat (akupresura), nebo se na ně dávaly magnety, či se pouštěl ultrazvuk. Všechno to fungovalo, ale výrazně hůř než, když se píchla jehla. A najednou přišel laserový paprsek, který ovlivňuje akupunkturní bod stejně jako jehla. To mi připadá, jako by si přes propast několika tisíců let podali ruce dávní mudrcové, kteří vymysleli akupunkturu, a jakási kosmická hi-tech, k níž laser patří.

Tento rozhovor poskytl Miroslav Procházka časopisu Tibetské listy v únoru 2000 (č. 7 - jaro 2000).