Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Helenou Komrskovou

Osudové setkání s buddhismem

Ze své první cesty do Asie se nedávno vrátila Helena Komrsková, která spolu s manželem Janem vede pražské centrum linie Karma Kagjü pod duchovním vedením Khandro Rinpočhe. Na cestě se setkala s nejvyššími představiteli tibetského buddhismu, strávila měsíc meditacemi v klášteře a vrátila se s „nejsilnějšími zážitky svého života“.

Začínala jste u zen-buddhismu. Proč jste později přešla k tibetskému buddhismu?
Každý máme v sobě nějaký vývoj. Zenová meditace byla strašně krásná, ale postupem času jsem začínala mít pocit, že se dostávám do stereotypu. Asi to byla špatná meditace, když takhle mluvím, protože správná meditace by takhle vypadat neměla. Zenový mistr Seung San je skvělý učitel, ale kontakt s ním byl hrozně řídký, přijížděl tak jednou za rok. Osobní rozhovory byly krátké, třeba i pro víc lidí dohromady. Nebyl to přímý kontakt. Pak jsem jednou viděla fotku šestnáctého karmapy a zapůsobilo to na mě. Začala jsem se o něj a o jeho školu zajímat. Karmicky to pro mě bylo strašně silné, cítila jsem, že mě tibetský buddhismus táhne.

Proč zrovna tibetský buddhismus?
Asi to má nějaký důvod, ale já o tom nepřemýšlím. Bylo to intuitivní jednání. A taky to asi byla moje karma. Předtím jsem o Tibetu moc nevěděla, jen něco málo ze zeměpisu. Ale když jsem se o něm něco dozvěděla, věděla jsme, že to je to pravé. Asi jsem v Tibetu musela předtím žít, minimálně několik životů.

Jak vás s manželem napadlo založit v Praze buddhistické centrum a jaké byly začátky?
To nebyl nápad, to byla nutnost. První centrum vzniklo asi v roce 1994 v Anglické ulici, po první meditaci jsme byli tři - já, Honza a jeden kamarád. Pak ten kamarád přivedl svoji holku, ta zase svého kamaráda, později jsme to inzerovali v Doteku a přišli další lidé.

Do Anglické jsme se postupně už nevešli, takže jsme se přestěhovali do Michalské ulice. Tam začalo chodit ještě víc lidí, protože to bylo v centru. A potom jsme odešli od prvního učitele Ole Nydahla a nové centrum jsme si založili na Hanspaulce. Bylo to osvobozující, protože jsme konečně našli učitelku, který nám byla opravdu hodně vnitřně blízko.

Jak jste s manželem našli vaši učitelku Khandro Rinpočhe?
V Německu vychází časopis Diamantová cesta a tam jsem četla rozhovor s Khandro Rinpočhe, a poprvé jsem se tak o její působnosti dozvěděla. Už tehdy tam bylo jakési propojení. Zrovna jsme odcházeli od prvního učitele a Honza někde viděl plakátek, že Khandro bude v Itálii. Jeli jsme tam, setkání s ní bylo hodně silné, skoro osudové.

Když jsem poprvé viděla Khandro Rinpočhe, bylo to tak silné požehnání, až jsem si říkala, odkud přišla a jestli je to vůbec člověk. Ona ale čte myšlenky lidí, a tak se usmívala a řekla mi: „Dokud mají učitelé rodiče, jsou to lidé.“ Samozřejmě, aniž bych se jí ptala. Teď vím, že už nebudu hledat dalšího učitele. Tohle je moje konečná.

Nakolik je to podle vás osudová učitelka pro lidi, kteří k vám chodí, a nakolik tito lidé ještě svého učitele hledají?
Na prvním setkání nám Khandro řekla: „Není problém založit centrum, ale udržet ho.“ Ze začátku jsou lidé vždycky nadšení, ale po letech začínají uhýbat, protože na sobě musejí tvrdě pracovat. Tím mluvím i o sobě, ego se tak strašně brání, nechce se mu pracovat na sobě.

Na některých lidech z centra je ale vidět, že mají Khandro za svou učitelku. Někteří jsou až malinko fanatičtí v tom dobrém slova smyslu. Jiní přijdou a hledají, ale to vůbec není problém. Mohou odejít a najít si své učitele. My se teď snažíme zvát sem více učitelů a navázat s nimi kontakt, aby lidé měli možnost poznat učitele, který jim sedí. Je to normální, že se lidé v centru střídají, část odchází, část zůstává.

Dva měsíce jste letos také strávila v tibetských komunitách v Indii a Nepálu. Byla to vaše první cesta do Asie. Jak to na vás zapůsobilo?
Brala jsem to jako pilgrimage (poutní cestu, pouť - pozn. autorů), chtěla jsem jet do kláštera a poznat, jaké to je. Když jsem byla na cestě, říkala jsem si, co jsem udělala tak dobrého, že mě potkalo tolik krásných věcí? Když jsem se vrátila, připadalo mi to jako sen. Ráno jsem se probudila a říkala jsem si: Zdálo se mi to nebo jsem to zažila? Ztratila jsem pojem o čase, byly to nejsilnější zážitky v mém životě.

Mimo jiné jste také byla v klášteře Khandro Rinpočhe. Jaké to bylo?
Měsíc jsme praktikovali u Khandro Rinpočhe. Když má člověk ego, tak tam s ním pořádně bojuje. A v klášteře se bojuje podstatně lépe. Je tam čistý prostor a rinpočhe, která vás neustále hlídá, takže vaše ego nemůže nikam utéct. Všechno bylo daleko čistější, protože jsme nebyli zapadlí v normálních životních problémech. Bylo to však také bolestivější, člověk se nikam nemohl schovat, hned to bylo před ním, jako když se podívá do zrcadla.

Jak vás to změnilo?
Získala jsem tam mnohem silnější motivaci na sobě pracovat. Mám najednou takový velký cíl - přiblížit se alespoň malinko té mandale, energii. Chtěla bych, aby to u nás vypadalo aspoň trošičku jako tam, abychom dokázali vytvořit takovou oázu laskavosti a dharmy.

Podařilo se vám také setkat se s vrcholnými představiteli všech hlavních škol tibetského buddhismu - dalajlamou, karmapou, sakjapou a Mindoling rinpočhem. Jaké z nich máte pocity?
Pro mě bylo nejsilnější setkání s představitelem školy, ke které se já hlásím - s karmapou. Karmapa pro mě znamená tu nejvyšší aktivitu, však je také ztělesněním aktivního soucitu červeného Čänräziga a ten vyjadřuje aktivitu, radost, spontánnost, energii... Karmapovi je čtrnáct, ale věk naprosto není rozhodující. Jistěže má podobu čtrnáctiletého chlapce, ale každou vteřinu, kdy jsme se na něj dívali, byl jiný. Proměňoval se před očima. Najednou v něm člověk vidí prvního karmapu a potom šestnáctého, čas nehraje žádnou roli. V každé vteřině je z něj cítit soucit, snaží se potěšit kteroukoli bytost, ať je to bezdomovec nebo lama.

Mindolingovi je kolem šedesáti let, nepohybuje se, protože strávil většinu života v meditaci, takže má jako spousta rinpočhů problémy s nohama. On je ztělesněním Guru Rinpočhe. Když jsem ho poprvé viděla, byl pro mě naprosto neuchopitelný, nevěděla jsem, co si mám myslet. Až po více setkáních jsem ho začala vnímat. Osvětlilo se mi to, když jsme navštívili jeskyně Guru Rinpočheho, kde člověk také cosi očekává, ale ono tam není nic, jen čistý prostor. Mindoling se na všechny bytosti dívá stejně, neexistuje žebříček, koho upřednostňuje, koho má nebo nemá rád. Všechny bytosti jsou pro něj rovnocenné v tom smyslu, že je neposuzuje. Dalajlamu jsme zahlédli v autě, když odjížděl. No, k němu se snad nedá nic říct... To je tak strašně hodný člověk, dobrota sama...

U sakjapy jsem měla zvláštní zážitek. Došli jsme do kláštera, kde měl učení. Zrovna byla přestávka, takže jsme poprosili, jestli ho můžeme pozdravit. Strašně jsme mu chtěli vyjádřit úctu a poklonit se mu. Stanuli jsme před tím a on se na nás podíval tak pohodově, že jsem si připadala jako blbec, co tam „kašpaří“ s nějakými gesty. Člověk má pořád pocit, že musí být trochu jiný, než opravdu je. Tohle bylo velmi uvolňující a odzbrojující.

Soucítění s lidskými bytostmi je označováno za hlavní princip buddhismu. Někteří buddhisté se však tak soustředí na práci s myslí, že na pomoc druhým jakoby zapomínali. Jaký by měl být vztah mezi práci s myslí a soucitem v praxi?
Práce s myslí znamená rozvíjení různých vlastností, mezi něž patří na ústřední místo soucit a moudrost. V buddhismu hraje soucit vždy roli, ale na některých stupních je hlavní práce na sobě a není zde tak silná motivace pomáhat druhým. Ani tento stupeň však není možné zavrhovat, protože tito lidé jsou na cestě a pokračují dál. Nejde to úplně odtrhnout a říct si, že budu pracovat s myslí a nebudu pomáhat. Soucit je součástí praxe.

Ze začátku akumuluje člověk zásluhy vyloženě na relativní úrovni, třeba dává peníze trpícím. Pak se velkorysost projevuje tím, že poskytuje ochranu třeba rodině nebo přátelům, nebo se stane doktorem. Na té nejvyšší úrovni pak předává dharmu jako rinpočheové. Ti jsou schopni pracovat na všech úrovních, jsou to osvícené bytosti.

A my ostatní lidé pracujeme na úrovni, na které jsme schopni pracovat. Člověk by se měl cítit přirozeně, do ničeho se nenutit. Když budu cítit, že chci jet někam, kde lidé trpí, a budu tam třeba pět let pracovat, tak je to v pořádku. Jakákoli práce pro druhé je dobrá. Musím jen mít vnitřní motivaci a cítit, že to chci dělat.

Tento rozhovor poskytla Helenou Komrskovou časopisu Tibetské listy v červnu 2000 (č. 8 - léto 2000).