Stručná historie

Nové školy tibetského buddhismu - 7. díl

Pod vlivem Atíšovy reformy buddhismu v Tibetu sílí zájem o posílení přímých kontaktů mezi Tibeťany a duchovními mistry z Buddhovy vlasti. Řada Tibeťanů odchází studovat do Indie, Nepálu a Kašmíru, v Tibetu naopak působí mnozí indičtí a nepálští učitelé.

Atíšův blízký žák a pokračovatel Dom Tönpa se po smrti svého mistra odebral do kláštera Radeng, kde aktivně působil až do své smrti v roce 1064. Právě jeho zásluhou vznikla z Atíšova odkazu škola nazývaná Kadampa („škola ústních instrukcí“. V jejím rámci se rozvinuly tři linie - Kadam lamrimpa („linie postupné cesty“), Kadam männgagpa („linie ústního učení“) a Kadam žingpawa („linie textových výkladů“) - jejichž zakladateli byli tzv. Tři kadampovští bratři, mistři Potowa, Čhekawa a Phučhungwa. Kadampa kladla důraz na praktické uskutečňování ideálu bódhisattvy v každodenním životě a rozvinula meditační praxi lodžong („přeměna mysli“), založenou na pročišťování mysli a přeměně negativních okolností a překážek na podmínky vhodné pro duchovní praxi.

Kadampa si na rozdíl od ostatních škol, které postupně rozšiřovaly i své mocensko-politické ambice, nevytvořila pevnou centrální organizaci. Postupně se dostala do pozadí jako samostatná škola, avšak Atíšovo učení a linie předání byly udržovány v mnoha jiných školách. Na přelomu 14. a 15. století na ni přímo navázala nejmladší škola tibetského buddhismu Gelugpa.

Jedním z prvních mistrů, kteří do Tibetu začali přinášet nové tantry a překládat je do tibetštiny, byl Tibeťan, který si říkal Dogmi („člověk z pastvin“, 992-1074). Během svého třináctiletého pobytu byl od jóginů v Indii zasvěcen do tradice učení lamdä („cesta a ovoce/plody skutků“). Toto učení pak v Tibetu předal svému žáku Khönčhog Gjalpovi (1034-1102) z rodiny Khön, který se stal jedním z pěti patriarchů (Sačhen gongma nga) školy Sakjapa. V roce 1073 založil jihozápadně od Žikace klášter Sakja, který se brzy stal nejenom hlavním sídlem celé školy, ale ve 13. století i centrem vlády nad sjednoceným Tibetem.

Jiný Tibeťan, který u Dogmiho nejprve studoval sanskrt a posléze se také sám vydal do Indie studovat nauky, byl Marpa Čhökji Lodö (1012-1097). Během tří pobytů tam strávil celkem 17 let. Od svého učitele Nárópy získal zasvěcení do tzv. šesti jóg - jógy vnitřního tepla tummo, jógy iluzorního světla gjuma, jógy snu milam, jógy jasného světla ösal, jógy mezistavu mezi smrtí a znovuzrozením bardo a jógy přenosu vědomí phowa.

Dále studoval sútry, tantry a učení mahámudry. Věnoval se i mantrajáně a od tantrických básníků v Bengálsku převzal znalost mystických písní zvaných dóhá. Jeho učení a překlady textů do tibetštiny vybudovaly základ pro druhé šíření buddhismu v Tibetu. Jako jeden z největších tibetských překladatelů přeložil do tibetštiny množství textů tantrického buddhismu a je pokládán za zakladatele školy Kagjüpa („škola ústní tradice“).

Po návratu do Tibetu se rozhodl žít životem obyčejného hospodáře s manželkou, která byla zároveň jeho duchovní družkou. Marpa měl mezi nespočtem svých žáků čtyři hlavní, kteří vycházejíce z Marpova učení založili vlastní podškoly řádu Kagjüpa.

Marpův asi nejznámější žák Milaräpa Žäpa Dordže (1140-1123), velký tibetský básník, asketa, jógin a mystik se proslavil svou vytrvalostí v úsilí dosáhnout duchovního naplnění a houževnatostí ve studiu, které mu jeho přísný učitel Marpa nijak neulehčoval. Milaräpovi žáci zformovali dva hlavní směry tradice Kagju: jógin Khjungpo Naldžorpa (asi 990-1138) větev Šangpa-kagjü a lékař Gampopa Sonam Rinčhen (1079-1153) větev Dagpo-kagjü.

Gampopa svým působením podnítil vznik dalších podškol své linie - Karma-kagjü, Cchal-kagjü, Baram-kagjü a Phagmo-kagjüu s jejími dalšími osmi směry. Tyto školy vesměs odvozují své názvy od míst, kde stojí či stály jejich vůdčí kláštery. Některé z nich, zejména školy Karma-kagjü a Phagmo-kagjü (též Phagmodupa) sehrály později své role nejen v duchovních, ale i v politických dějinách Tibetu.

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 13-14 - podzim-zima 2001.