Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Lubošem Bělkou

Vystudoval filozofii a biologii v Brně, počátkem 90. let změnil profesi a věnuje se studiu buddhismu. V současné době přednáší na brněnské filozofické fakultě na katedře religionistiky především buddhismus, základní i výběrové kurzy. Je mu čtyřiačtyřicet let.

Jak se najednou z filozofa a biologa stane religionista a buddholog?
Zájem jsem měl vždycky, ale religionistiku jako obor u nás nebylo možné studovat až do roku 1992. Nakonec jsem se právě přes tu biologii dostal k buddhismu v Burjatsku, protože mě kolegové z ústavu akademie věd, kde jsem pracoval, pozvali v roce 1993 na expedici na Bajkal. Tam jsem si začal dělat svůj vlastní badatelský program. Ve spolupráci s Danem Berounským jsem se zajímal o obnovu náboženského života v Burjatsku a časem jsem to téma rozšířil i na další postkomunistické země, Mongolsko a Tibet.

A jak jste se potom dostal na fakultu, na katedru religionistiky?
Když se katedra zakládala, tak vlastně nikdo nebyl religionista, protože nebylo kde vystudovat. Proto na naší katedře máme co se týče původního vzdělání jednoho sociologa, dva historiky a jednoho filozofa a biologa. Já jsem si rozšiřoval religionistické vzdělání v Londýně. Dnes je situace úplně jiná, máme už absolventy bakalářského a magisterského cyklu, nastoupili už i první doktorandi. V Brně se religionistika od začátku zakládala jako samostatná katedra, kdežto v Praze je součástí katedry filozofie. A já jsem Brňák, tak jsem se vrátil domů.

Je u nás možné studovat někde na vysoké škole buddhismus?
Není. Já sice přednáším celoroční kurz, který se jmenuje „Buddhismus I a II“, ale správně by se vlastně měl jmenovat „Buddhologie I a II“. My totiž neučíme buddhismus, ale vědu o buddhismu, buddhologii. Stejně tak je religionistika věda o náboženstvích, a ne ta jednotlivá náboženství, ta jsou záležitostí teologie, která vysvětluje jednotlivá náboženství z jejich vlastních pozic. Buddhismus se na akademické úrovni u nás studovat nedá. Lze studovat buddhologii, ovšem ne jako samostatný obor, pouze jako součást religionistiky, stejně jako křesťanství nebo islám, přesněji vědu o těchto náboženstvích. Učíme také o teologii, nikoliv teologii.

Z jaké pozice?
Vědecké, či akademické. Platí to obecně pro celou religionistiku. Smyslem našich kurzů je podat věcnou nezaujatou informaci o jednotlivých náboženstvích, včetně tibetského buddhismu. Není to výklad z pozic těchto náboženství, ale o nich, jde o akademickou disciplínu, ne vyznavačskou.

Jste buddhista?
Odpovím otázkou: Co to znamená být buddhistou? Přihlásit se k trojímu klenotu a patřit k nějaké organizované skupině - alespoň z religionistického hlediska. Já nejsem členem nějaké sanghy, meditační nebo náboženské skupiny, nějaké linie či tradice, takže buddhista nejsem. Ale přiznávám, že ze všech náboženství, které znám, je mi buddhismus nejbližší.

Může vůbec být nebuddhista buddhologem? Kde bere odvahu buddhismus vykládat, když v sobě nemá vhled praktikujícícho, který je pro buddhistický pohled velmi důležitý?
Buddholog nevykládá buddhismus, ale buddhologii, tedy akademickou disciplínu o buddhismu. Buddha jasně říká, že jenom to myšlenkové, intelektuální uchopení v jeho nauce nestačí, je to sice důležitý krok, ale jsou to jenom slova, být buddhistou znamená studovat Buddhovo učení, plus „praktikovat“. Mně osobně se ten termín praktikovat nelíbí - cožpak křesťané praktikují křesťanství? Hovoří tak sami o sobě? V našich zemích se ujal tenhle termín z angličtiny. Mimochodem, sám termín buddhismus je vlastně nesmysl, to je naše západní konstrukce, oni jsou následovníci Buddhovy cesty nebo střední cesty. Buddha říká, že jedna věc je intelektuální uchopení a druhá věc neintelektuální, to znamená meditace, etika a celý buddhistický způsob života. To my neděláme. Já studenty vždycky upozorňuji, že se budeme zabývat pouze těmi slovy, budeme se učit o buddhismu. Na Západě, třeba v Americe nebo v Anglii na některých religionistických katedrách, buddhismus přednášejí buddhisté, islám muslimové atd. To je možné, ale existuje i jiný přístup, podle kterého je soukromou věcí každého učitele, jaké má náboženské pozadí, protože v jeho vědecké práci se to nesmí projevit. Tam jsou přesné požadavky, že z religionistického textu nesmí být poznat, jestli autor je křesťan, muslim atd., protože pokud by to bylo poznat, už to často není dílo vědecké, ale vyznavačské, teologické. Domnívám se, že buddhologii může přednášet i nebuddhista a že dokonce za určitých okolností je to výhoda, protože má odstup. Samozřejmě to neznamená, že by buddhisté neměli přednášet buddhologii, ale na to, aby někdo přednášel buddhologii, nemusí nutně být buddhista. A pokud je buddhista, tak by to na jeho výkladu nemělo být poznat. Už proto, že pokud by buddhologii vykládal z vyznavačských pozic, tak posluchači, kteří nejsou buddhisté budou cítit, že provádí nějakou misii místo toho, aby podával věcnou informaci. Proto se také nikdy studentů neptáme, jakého jsou náboženského vyznání.

A jakou má buddholog nebuddhista pravděpodobnost, že to, co přednáší, je správné? V buddhismu, alespoň v tibetské tradici je nezastupitelná role učitele, který svého žáka koriguje, usměrňuje, a v některých školách je úloha učitele takřka nezastupitelná. Číst texty bez učitele v podstatě nemá smysl, dokonce někdy je žák sám číst ani nesmí. A některé texty ani nejsou psané. Takže: když buddhologovi chybí zpětná vazba na učitele, jak se s tím vyrovnává?
Je třeba rozlišovat. Role buddhistického učitele je úplně jiná než role buddhologa. Lama vede žáka po Buddhově stezce, aby dosáhl cíle svého náboženského usilování. V tzv. nirvánickém buddhismu je to dosažení nirvány, v tzv. karmickém buddhismu dosažení lepšího příštího zrození. Naproti tomu buddholog přináší věcnou informaci o buddhismu podle nejmodernějších poznatků svých a pochopitelně i jiných buddhologů - to je naše první, podstatná zpětná vazba na akademickou obec. Čerpáme odtud vědomosti a hlavně metodologii. Druhá zpětná vazba je na buddhisty, proto jezdíme do terénu, kde sbíráme informace a ty potom „zpracováváme“ podle našich akademických kriterií. Takže buddhisté když čtou mé texty, leckde nemusí souhlasit, připadají jim třeba příliš faktografické, a z jejich hlediska věnující se nepodstatným věcem, ale jak už jsem říkal, religionistům jde o něco jiného než věřícím.

Ještě provokativní otázka: k čemu vlastně je buddhologie?
Je to přesně totéž, jako bychom se ptali, k čemu je věda o partnerských vztazích. K čemu věda o tom, jak žít s partnerem, když přece opravdu důležité je žít s partnerem. Jenže téměř každá lidská aktivita má svoji vědeckou reflexi. Jak jsem už říkal, buddhologie by měla být věcná vědecká informace o buddhismu. A já si vůbec nemyslím, že by buddhologie byla něco víc, než je buddhismus. K buddhismu můžeme přistupovat vyznavačsky: tak, že jsme buddhisté, stejně jako můžeme přistupovat k partnerským vztahům tak, že se jich účastníme. Druhá možnost je přístup vědecký, akademický, kdy buddhismus „nežijeme“, „vnitřně neprožíváme“, ale studujeme ho vědeckými metodami. Totéž je u vědy o partnerských vztazích. Psycholog zabývající se partnerskými vztahy je schopen poradit jiným lidem, a často sám sobě neporadí, rozvádí se, nemá ani třeba osobní zkušenost v partnerství atd. Jsou však i další přístupy k buddhismu, třeba umělecký. Umělec například není ani vědec ani buddhista, a přesto se buddhismem zabývá třeba ve filmu, poezii, výtvarném umění. Tady, v těch jiných oblastech, může pomoci religionistika, především v publicistice. Dobrý novinář, pokud chce dobře a věcně informovat, musí vycházet z kvalitních informací. Když to nedělá, pak např. bude celý islám vyhlašovat za agresivní náboženství, jak jsme se mohli v loňském a letošním roce občas z médií dozvědět. Kdyby si pořádně prostudoval religionistickou literaturu o islámu, nemohl by takovéhle nesmysly psát. Ale žádný z těchto přístupů ať už akademický, vyznavačský, umělecký atp. nepokládám za jediný pravdivý a správný. Domnívám se, že jsou to prostě různé způsoby, jak se postavit k Buddhovi a jeho nauce, každý z nich je legitimní a nemyslím si, že zrovna ten můj je jedině pravý, každý má právo na život a každý má trochu jiné požadavky na toho, kdo ho používá. Každý si přece může vybrat, co mu vyhovuje.

Z toho, co jste právě řekl, soudím, že váš přístup je velmi tolerantní, vlastně buddhistický. Tím se dostáváme k další otázce. Ze všech náboženství, které znám, je právě buddhismus nejvíc otevřen vědě...
Dalajlama vůbec nemá problémy s pozváním vědců aby zkoumali takové „mystické“ záležitosti, jako je třeba tummo, buddhistickou kosmologii (představy o vzniku světa) a další. A zjišťujeme třeba z dalajlamových textů, že tibetští buddhisté se nedomnívají, že mají „patent na pravdu“, nemají jednu tezi, že svět vznikl tak a tak, ale jen hrubou představu, která vychází z cyklické představy koloběhu času, a přijímají bez problémů vědecké poznatky. Nevím, jestli můj přístup je buddhistický. Pokud mě buddhisté pochválí, budu rád, ale držím se svých standardů.

Jaký je vztah českých buddhologů k českým buddhistům? Máte nějaké kontakty?
Samozřejmě, ale vždycky upozorňujeme na to, co jsem už říkal - že jsme religionisté, svoji práci děláme akademickým způsobem a jde nám o věcnou informaci. Zajímáme se nejen o buddhisty, ale i o příslušníky různých náboženských menšin u nás, scientology, moonisty, kršnovce a další. Pokud oni přijmou tento náš přístup a rezignují na to, aby nás získávali pro svůj směr, je spolupráce pro obě strany přínosem. Z toho, že je zkoumáme, většinou mají radost, protože mají garanci, že je zkoumáme z pozic vědy, a ne třeba z pozic křesťanství či jiného náboženství. Nejsme nějací sektobijci, naším cílem je opravdu věcné akademické poznání, které je nezaujaté a nehodnotící. Získáváme poznatky také tak, že člověk v té komunitě nějakou dobu pobývá jako „zúčastněný pozorovatel“ a potom o tom napíše práci, která musí splňovat akademické standardy. Zkoumaná skupina si tu práci ráda přečte a většinou je spokojena. Stalo se ale již několikrát, že studenti začali studovat religionistiku, v jejím rámci buddhismus, a po nějaké době jsem zjistil, že od nás odešli a stali se buddhisty. Prostě upřednostnili buddhismus před buddhologií. To je v pořádku, ale podle mého názoru je ideální obojí, studovat religionistiku a dál být v té skupině. Je to sice obtížná role, zvládat obojí, ale možné to je. Třeba Zdeněk Trávníček teď odjíždí na rok a půl na Srí Lanku, u nás na religionistice si dělá doktorát a zároveň tam bude jako thérávádský mnich. Chce tedy být na jedné straně mnichem a na druhé religionistou. Bude tak vlastně psát doktorskou práci třeba i sám o sobě. Je to velmi obtížné, zvládnout obě tyto „role“, ale je to uskutečnitelné. Má to ale i veliké výhody, což by mohl potvrdit třeba Dan Berounský. Nejlepší je stát se novicem a pobývat třeba rok v klášteře, pak se vrátit a napsat o tom práci, využít tuhle svou neocenitelnou zkušenost. Já sám jsem byl zatím v klášterech vždy jen krátce, nikdy jako novic či mnich, ale využil jsem všech zkušeností ke svému studiu.

Poslední otázka: Co vy a Tibet?
Byl jsem pouze v severním Tibetu, Amdu, celkem dvakrát v klášterech Labrang a Kumbum. Pracovalo se nám tam velmi dobře, měli jsme přístupné všechny materiály, mniši nám rádi a ochotně odpovídali na všechny otázky a objasňovali „taje“ klášterního života. A ty ostatní zkušenosti jsou stejné, jako má snad každý, kdo do Tibetu přijede - lidé přátelští, vstřícní, usměvaví... Samozřejmě se najdou i takoví, co jsou již postiženi „turismem“, ale takoví jsou všude.

Tento rozhovor poskytl Luboš Bělka časopisu Tibetské listy v říjnu 2002 (č. 17 - podzim 2002).