Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Alexandrem Neumannem

Je mu čtyřiačtyřicet let, vystudoval žurnalistiku, profesí je novinář a překladatel.

Zajímá Vás hudba, pracoval jste v rockovém časopise, nedávno jste byl na obřadu Kálačakře vedeném dalajlamou. Na jedné straně hluk a běžný život, na druhé obrovské zklidnění. Jak to jde dohromady?
Mimochodem, v americkém Rolling Stonu vyšel obrovský rozhovor s dalajlamou, takže ono to tak nějak dohromady jde. U mně se to nikdy nekřížilo. Vyloženě rockovou hudbu jsem poslouchal někdy v 80. letech, v současné době asi nejvíc poslouchám world music, což je vlastně hudba lidová a vždycky obsahuje ducha národa, který ji vytvořil. Takže jsem nakonec skončil u hudby, která je víceméně duchovní. A vždycky mě stejně jako hudba samotná zajímaly rozhovory s muzikanty, o čem přemýšlejí a proč tu hudbu dělají. Poznal jsem, že spousta lidí i v té rockové hudbě má duchovní rozměr.

Vím, že jste se Tibetem začal zabývat už před rokem 1989. Jak jste se k tomu dostal?
Měl jsem v životě několik velkých lásek, jedna z nich je Tibet, další jsou například Keltové. Všechny probíhají tak, že to najednou, bez jakýchkoli předchozích kontaktů, vzplane. Tibet vzplál někdy v polovině osmdesátých let a může za to Alexandra David-Néelová. Já jsem opravdu do té doby o Tibetu nic nevěděl, byla to pro mě jen nějaká země nad Himálajem. Měl jsem po otci nějaké časopisy, myslím Vpřed, a tam byl jeden komiks, který se odehrával v Tibetu. To bylo tak všechno. Pak jsem přečetl několik knih od zmíněné dámy a zaplál jsem láskou k Tibetu, dozvěděl jsem se, jak to s ním vlastně je, a měl jsem tehdy v polovině 80. let velikou potřebu něco pro něj udělat. Nejdřív jsem to zkoušel přes česko-indickou společnost, ale to nebyla ta pravá cesta. Tak mě napadlo, že se půjdu zeptat do jazykové školy, jestli se v Čechách učí tibetština. Nevěděl jsem o tom nic. A přišel jsem tam a řekli mi, že právě otvírají kurz. Když se přihlásím, můžu na podzim začít. Tak jsem se přihlásil a chodil jsem tam na tibetštinu. A v roce 1989, kdy dalajlama dostal Nobelovu cenu, mě požádali ze samizdatového časopisu Sport, to byl předchůdce dnešního Respektu, abych napsal článek o dalajlamovi a spojil to s událostmi na náměstí Tchien-an-men. Tak jsem napsal svůj první a poslední článek do disidentského plátku.

Zúčastnil jste se nějakých tibetských aktivit ještě před listopadem?
V roce 1985 jsme s kamarádem jeli do Polska. V té době jsem byl zenový buddhista. V Polsku jsme navštěvovali kamarády a všichni, i když do té doby praktikovali zen, říkali, že je právě u nich báječný učitel z Dánska, Ole Nydahl. Tibetský buddhismus, to je ono, říkali sborem. Tak jsme tam nechali vzkaz, že kdyby Ole chtěl, ať přijede do Čech, a on opravdu přijel.

Byl tady ještě před rokem 1989?
Jistě. Byl v Praze na krátké návštěvě, měl tu přednášku, a většinou se to všechno konalo v našem bytě ve Valentinské ulici. Byla tam velká místnost, bývalý krám s prosklenou výlohou do ulice, a za tou výlohou se asi hodinu odehrával celý buddhistický obřad přijetí útočiště. Dneska mi to připadá absurdní. Kdyby nás tenkrát v roce 1986 někdo udal, tak skončíme asi špatně. Ale neudal, nějak to celé prošlo a Ole tu byl ještě nejméně dvakrát do listopadu 1989. Potom jsme se neviděli celou tu dobu, až tento rok na obřadu Kálačakry. Takže já jsem vlastně přijal útočiště od Ole Nydahla, což je škola karmapy, který pro mě vždycky byl velmi zajímavá osobnost. Ale postupem času, možná právě nedostatkem kontaktu a možná také nedostatkem praxe, mě nejvíc jako osobnost oslovuje dalajlama, už od začátku 90. let.

To bylo před listopadem, ale potom jste se dost značně přimotal do těch věcí, jak říkáte, protože jste byl hodně blízko panu prezidentovi Havlovi, že?
Ono se to jmenovalo osobní tajemník. Paradox byl, že my jsme se s panem Havlem do toho listopadu vůbec neznali. Já jsem jen slyšel jeho Audienci z kazety a bavil jsem se, když v Rudém právu vyšel ten inzerát s jeho fotkou. Ale neměl jsem žádnou disidentskou minulost. Na doporučení Jiřího Černého jsem se dostal do Občanského fóra...

Takže přes muziku?
Ano, může za to muzika. A tak přestože jsem disidentskou minulost neměl a nikdo mě neznal, tak se všichni ke mně chovali rovně, s důvěrou, až do té míry, že během toho měsíce jsem se dostal do okruhu lidí, které pan Havel oslovil, jestli by s ním nešli na Hrad, kdyby byl prezidentem. No a asi pět let jsem u něj na tom Hradě pracoval.

Tím jsme se dostali k tomu co nás všechny zajímá nejvíc, k první návštěvě Jeho Svatosti. Bylo to jistě hodně hektické ve srovnání s jeho dalšími návštěvami. Tenkrát se s ním setkalo jen málo „vyvolených“. Jak to vlastně probíhalo? Jeho Svatost dalajlama požádal, pan prezident ho pozval a dalajlama odpověděl, že přijede?
Asi tak. Všechno se tenkrát řítilo jako lavina kombinovaná s povodní. Pro mě to byl jeden z mnoha dalších náročných úkolů, ale s tím rozdílem, že mě na Hradě vydělili, abych se o to postaral. Tehdy přijel Tändzin Gjalcchän a paní Tagla, která teď pracuje jako reprezentantka tibetské exilové vlády v Londýně a společně jsme vybrali ubytování v hotelu Jalta před přesunem do Lán. Bylo to tak hektické, že už to ani nemám v paměti moc jasně. Vím, že byla přednáška v divadle na Smíchově, potom výstava fotografií pánů Síse a Vaniše v Jilské ulici, také jsme se šli trochu projít po Můstku. Úžasné bylo setkání s kardinálem Tomáškem, tak jako byl úžasný pan kardinál. Já jsem sice nekřesťan, nekatolík a ateista, ale kardinála Tomáška jsem si nesmírně vážil a mám velkou radost, že když přijel dalajlama poprvé, tak se tu měl s kým setkat. Nevím, jestli by se mu to povedlo dnes.

A vaše první setkání s Jeho Svatostí? Vítal jste ho na letišti, ty fotky jsou pověstné, jak jste tam s tím svým culíkem...
Bylo to nádherné, byl jsem jako v nějakém vytržení a naplňovalo mě to zvláštním pocitem, který ani neumím přesně charakterizovat. Je pravda, že na tom letišti byla úžasná atmosféra, spousty lidí i na střeše salonku, kteří mávali a křičeli. Celá ta návštěva byla provázena velmi intenzivním zájmem veřejnosti, před Jaltou bylo vlastně trvale několik set lidí, kteří tam čekali, jestli dalajlama vyjde z hotelu, aby ho zahlédli. Vím, že Jeho Svatost požádal, že by chtěl udělat nějakou malou púdžu u Václava, ale ochranka řekla, že to nepřichází v úvahu kvůli Číňanům. Když jsem mu řekl, že to nejde, podíval se tak, jako že to nejde nejít, a tak se to nakonec konalo. Z bezpečnostních důvodů jindy, než bylo v programu, udělali jsme takový klamný úhyb. Tiskovka byla v hotelu Ambassador.

Zajímavý byl pobyt v Lánech, kde jsme dokonce společně meditovali. Oba, dalajlama i pan prezident, jsou nesmírně zdvořilí a byli moc rádi, že se mohli setkat. Se společnou duchovní praxí to ale bylo složitější. Věděli jsme, že pan prezident by měl zájem řekněme o nějakou praktickou zkušenost, tak jsme požádali Jeho Svatost o krátkou meditaci a řekli, že může přijít každý, kdo bude chtít. Tenkrát už v ochrance bylo pár nových lidí, kteří cvičili karate, brali to z duchovního hlediska a velmi dobře si uvědomovali, kdo přijel. Byla to základní meditace na zastavení myšlenek a zklidnění, pan prezident tam přišel a absolvoval to. Dalajlama tam použil známou metaforu, že si člověk má představovat myšlenky jako mraky, které plynou pryč. Potom se ptal pana prezidenta na jeho zkušenost a vypadalo to, že si pan prezident myslel, že meditace asi bude intenzivnější. Ale když se dalajlama zeptal na ty mraky a pan prezident odpověděl „jaké mraky?“, tak jsem usoudil, že to zřejmě dopadlo docela dobře.

Smíchovské divadlo má jen omezenou kapacitu, takže jsem si tenkrát pořídil spoustu sice dočasných ale přece jen nepřátel mezi lidmi, kteří se tam nedostali a samozřejmě tam chtěli být, protože si mysleli, že mají zásluhy. Paradoxně jim vlastně nikdy nevysvětlíš, že na to ani nemáš vliv.

Byl jste poměrně v blízkém styku s panem prezidentem. Co se stalo, když dalajlama odjel? Bylo znát, že to na něj silně zapůsobilo, mluvil o tom, nebo měl jiné starosti?
Hektičnost, o které jsem mluvil, spočívala v tom, že návštěva dalajlamy byla jenom jedním z četných programů, už si ani nepamatuju přesně, jak to šlo za sebou. Pan prezident byl v Americe, pak v Rusku, potom přijel dalajlama a pak se letělo do Anglie a do Francie, takže nebyl na nic čas. Ale myslím, že to na něj samozřejmě vliv mělo, protože to na něj má vliv dodneška. Bez té první návštěvy by nebylo to, co se děje teď. Nevzpomínám si, že by bezprostředně po té návštěvě o ní mluvil. Ale třeba si jen nevzpomínám.

Potom byly další návštěvy v roce 1997, 2000 a 2002. To už jste nepracoval v prezidentské kanceláři, ale stejně jste se věnoval Jeho Svatosti. To mi vlastně zůstalo, jsem tam někde zařazený, takže když je něco s dalajlamou, vyzvou mě, abych to pomohl zrealizovat. I když je třeba vytvořit nějaký podklad třeba pro předmluvu k nějaké knize týkající se tibetského buddhismu. Když se pan prezident rozhodne, že něco takového udělá, tak mě požádají o podklady. Ale je to nárazová záležitost, tak jednou za rok.

Jak to vlastně vypadá, když člověk má na starosti návštěvu dalajlamy? Co to s ním udělá?
Je to vždycky návrat k takovému způsobu práce, jako když jsem pracoval pro pana prezidenta. Organizační činnost a zároveň nesmírná odpovědnost, ten pocit odpovědnosti tam hraje hlavní roli. Já vždycky, když se dostanu do blízkosti dalajlamy, si vzpomenu na to, co jsem četl v knížkách o Tibetu: jak vypadají poutě do Lhasy, jak tam lidé nesou staříčky v nůších desítky kilometrů pěšky, jak na pouti dělají poklony, a pak jsou někde vzadu v davu a vidí dalajlamu jen na několik set metrů. Potom zase putují s těmi nůšemi nebo poklonami zpátky. Když s ním někde sedím a on mě tahá za copánek a žertuje se mnou, mám pocit jakési nepatřičnosti. Asi to nejde srovnávat, ale připadá mi zvláštní, že mi osud nabídl takovou velice, velice vzácnou šanci. Jsou to vzácné okamžiky, a proto se vždycky snažím obstát po všech stránkách. Je to součást mého štěstí nebo karmy.

Tento rozhovor poskytl Alexandr Neumann časopisu Tibetské listy v prosinci 2002 (č. 18 - zima 2002).