|
Žily kdysi spolu na jednom místě zaječice a medvědice. Každá měla jedno mládě. Zaječice zajíčka a medvědice medvídě.
Jednou se zaječice a medvědice vypravily nakopat sladké brambory. Sladká brambora je chutná potravina, která v Tibetu roste pod zemí, aniž by ji kdo pěstoval. V jedné chvíli zaječice řekla: „Matko medvědice, vykopala jsem bramboru jako kozí hlava.“ Medvědice na to: „Dej mi ji! Jestli mi ji nedáš, budu tě muset rozšlápnout.“ Tak jí tedy zaječice musela bramboru dát.
A znovu našla zaječice bramboru, větší než předtím, velkou jako ovčí hlava. Medvědice rozkázala: „Tu taky musím mít. Jestli mi ji nedáš, budu tě muset rozšlápnout.“ A i tu jí zaječice musela dát.
A do třetice našla zaječice bramboru velkou jako koŇská hlava. „Tu chci taky“, řekla medvědice. „Jestli mi ji nedáš, rozhodla jsem se, že tě rozšlápnu.“ Zaječice však tentokrát řekla: „Tuhle ti nedám. Tu vezmu svému zajíčkovi ke smlsnutí.“ Medvědici to okamžitě rozčílilo, skočila na zaječici a zabila ji. Popadla bramboru a vrátila se domù.
Obyčejně se zaječice s medvědicí vracely domù společně. A protože toho dne tomu tak nebylo, vydal se nešťastný zajíček poptat po mámě. Zeptal se první skupiny zajícù, kopáčù sladkých brambor: „Kde je máma zaječice?“ „Bude asi ve druhé skupině kopáčù brambor“, odpověděli. Šel dál, až přišel ke druhým kopáčùm brambor a zeptal se jich na mámu. „Je v poslední skupině kopáčù brambor“, odpověděli. Když došel k poslední skupině, zeptal se i jich. „Zaječici zabila medvědice“, řekli a vyprávěli mu, co se stalo. Zajíček byl moc smutný. Na nic se nezmohl a jen usedavě plakal.
Druhého dne, když medvědice odešla, přišel zajíček za medvídkem a hráli si spolu. V jedné chvíli povídá zajíček: „Kamaráde, když olizuješ spodní kámen mlýnského kamene, je to moc dobré. Zvedni k nebi horní kámen.“ Medvídek tak učinil. Zajíček si lízl a povídá: „Ňam, Ňam, to je to ale dobré.“ Medvídek si chtěl také líznout, a tak poprosil: „Kamaráde, nech mě líznout si.“ Zajíček zvedl tedy horní kámen, a jak medvídek lízal, vypustil zajíček kámen z ruky. Medvídkovi to připláclo hlavu až k mlatu a zemřel. Z jeho masa uvařil zajíček polévku a čekal.
Večer se medvědice vrátila domù a dostala polévku. S velkou chutí ji snědla a pak se sháněla po medvíděti. „Kam se podělo?“ zeptala se. V té chvíli hodil zajíček po medvědici hlavu medvíděte a řekl: „Tady je, požíračko synova masa, pijáku synovy krve. Zabila jsi moji matku zaječici, tak jsem zabil medvídě“, domluvil a dal se na útěk.
Medvědice zajíčka pronásledovala. Když už ho skoro doháněla, potkal kopáče sladkých brambor. „Mámu zaječici mi zabila medvědice. Já jsem zabil její medvídě. Medvědice mě taky co nevidět zabije. Ukryjte mě, nebo mi pomozte utéci“, prosil zajíček. Kopáč ho nechal schovat se do pytle s bramborami. Medvědice běžela, aniž by si toho všimla, a předběhla je. Zajíček vylezl z pytle, nabral si plnou hrst sladkých brambor a pokračoval v útěku.
Medvědice ale zajíčka znovu uviděla a jala se ho pronásledovat. Když už ho doháněla, potkal zajíček tygra a požádal ho: „Strýčku tygře, mámu zaječici zabila medvědice. Já jsem zabil medvídě. Ukryjte mě, nebo mi pomozte utéci.“ „Teï mi mùžeš vlézt do ucha a potom tě sežeru“, řekl tygr. Zajíček nato vlezl tygrovi do ucha. V té chvíli doběhla medvědice a řekla tygrovi: „Ty jsi schoval zajíčka. Hned mi ho vydej!“ Tygr se rozčílil a skočil po medvědici. Rvali se spolu, až tygr medvědici zabil. Když byl konec, pomyslel si zajíček, že bude muset vymyslet jak na to, aby ho tygr nesežral, a dal se v tygrově uchu do sladkých brambor.
Tygr se ho zeptal: „Co to jíš za malé kousky?“ „Strýčku tygře, to je moje vlastní oko,“ odpověděl zajíček. „Tak mi dej taky jedno“, poručil tygr a dostal sladkou bramboru velkou jako palec. Když ji tygr sežral, povídá: „Hm, hm, je to opravdu moc dobré. Dej mi ještě jedno!“ Zajíček na to: „Ze svých dvou očí jsem jedno snědl já a druhé jsem dal tobě. Teï už žádné nemám.“ „ No tak vydloubni jedno z mých dvou očí a dej mi je!“ přikázal tygr. Zajíček jednou tlapkou popadl tygrovo oko a vydloubl je. A tygrovi dal o něco větší sladkou bramboru. „Vydloubni mi ještě jedno oko a dej mi je. Je to moc výtečné,“ řekl tygr. Tygr tak přišel o obě oči a oslepl. Zajíček vylezl tygrovi z ucha a utekl. Vrátil se domù a spokojeně žil. A co se stalo s tygrem? Slepý nevěděl, kam jde, a tak jen tak chodil, kam ho napadlo, až spadl z vysoké skály a zabil se.
S takovým rozumem a chytrostí bylo možné, aby slabé zvíře přemohlo velmi silného protivníka.
Z tibetštiny přeložila Zuzana Vokurková
Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 19 - jaro 2003
[
10.10.2003
zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz) autor: Zuzana Vokurková ]
|
