|
Kdysi dávno byla jedna zhýčkaná a prostopášná ženština. Kromě svého vlastního muže se ještě tajně stýkala
se dvěma milenci, mladým a starým. Je to k neuvěření, nebylo toho dost, že byl její vlastní muž plešatý,
plešatí byli i oba milenci. Jednoho dne jejího muže přepadlo nějaké podezření, a tak jí řekl: „Dnes se
necítím moc dobře. Půjdu za převtělencem a požádám ho o radu a ponaučení. Nestihnu se vrátit a zůstanu
na noc u strýce. Nečekej mě tedy.“ Žena zazářila radostí a odpověděla: „Jistě, jistě.“
Když nastal večer, chopila se příležitosti a pozvala si toho plešatého milence, který byl mladý. Usadili
se do komůrky a popíjeli čhang. Později se v noci tajně vrátil její pravý muž a skryl se do komory, ve
které se skladovala suchá lejna na otop. Neuběhla dlouhá chvíle a ta ženština s milencem spolu ulehli.
Její manžel vyšel z komůrky, toho milence přetáhl holí po zátylku. a ten hned na místě umřel. Žena se
celá poplašila. Odtáhla mrtvolu pryč, oblékla se a řekla: „Je mi to líto, přiznávám své viny, prosím,
ponechte mě naživu.“
Oné vášnivé noci k ní však došel i další, starý plešatý milenec, aby tajně měli styk. Věděl totiž, že tu
její muž nebude. Manžel se zase náramně rozčílil, opět ho přetáhl holí po hlavě a také on ihned na místě
umřel. Potom si muž pomyslel: „Teď jsem zabil dva lidi. Panstvo tohoto kraje velmi snadno zjistí, kdo za
tím je. Musím tedy zabít i svoji prostopášnou ženu. Ale bývali jsme si tak blízcí, nemám sílu ji zabít.
To radši umřu sám.“ S tímto pomyšlením praštil hlavou o kamenné schodiště a umřel.
Žena na chvíli ustrnula hrůzou. Když se vzpamatovala, schovala dvě mrtvoly do spíže, hůl spálila, jednu
mrtvolu položila do malé komůrky a přetáhla přes ni kus látky. „Můj muž zahynul,“ volala štkavým hlasem
a oči se jí zalily slzami. Sousedé se shromáždili a ptali se jí: „Jakpak se to přihodilo?“ Ona
odpověděla: „Včera v noci se můj muž opil a spadl ze schodů.“ A tak jí sousedé nejdříve darovali hliněnou
misku plnou oleje a potom přizvali do domu „odříkávače textů“.
Když uběhly tři dny, žena zavolala hrobníka a požádala ho, aby odnesl mrtvé tělo. Hrobník si tělo s plešatou
hlavou položil na záda a odnášel je. Když šel, byl nějak líný nést tělo na pohřebiště a roztrousit je jako
obětinu ptákům. Prohlédl si zkoumavě hlubokou rokli, shodil tělo do řeky, která roklí protékala, a vrátil
se zpět.
Mezitím ta žena vytáhla ze spíže další mrtvolu a položila ji na místo, kde byla ta předešlá. A jen co
hrobník přišel zpátky domů, ta žena jde zase k hrobníkovi a pláče a pláče: „Udělal jsi to nějak špatně,
to tělo, co jsi odnesl, se vrátilo zpátky.“ A on na to: „Nikdy jsem neslyšel, že by se kdy mrtvé tělo
vrátilo z pohřebiště.“ A ta žena hned: „Tak se pojď podívat“. A odvedla ho k sobě domů. Tam v té pohřební
místnosti uviděl skutečně mrtvolu s plešatou hlavou. Užasl, ale pak si znovu mrtvolu položil na záda a
nesl ji pryč. Po cestě si pomyslel: „Kdybych ho teď shodil z výšky dolů, určitě by se z něj zase stala
´povstalá mrtvola´. Tentokrát mu rozdrtím hlavu kamennou palicí a pak ho odhodím, to už nevstane.“
Chopil se tedy kamenné palice a pak na stejném místě hodil mrtvolu do rokle.
Mezitím ta žena položila poslední mrtvolu na místo, kde ležela ta předešlá. Šla opět za hrobníkem a plakala
a plakala: „Na světě není nešťastnější žena s horším osudem. To tělo zesnulého zase přišlo zpátky.“ A do
toho se zajíkala pláčem: „In, in.“ Hrobník strnul, zaúpěl a šel se na tělo podívat. Když se s hrůzou
přesvědčil, že v pohřební místnosti je zase plešatá mrtvola, řekl: „Takhle neodbytnou plešatou mrtvolu
jsem ještě neviděl.“ A žena povídá: „To, jak mluvíš, je ošklivé. Kdybys tělo mého nebožtíka neodnesl ty,
kdo jiný by ho mohl odnést?“
Hrobník tedy odevzdaně znovu odnášel mrtvolu na zádech. Toho dne ani nedošel k tomu místu, ze kterého
předtím shazoval mrtvoly, vystoupal na vršek vysoké hory, a když shazoval mrtvé tělo dolů do jezera,
zvolal: „Neodbytná plešatá mrtvolo, teď tě nesu sem!“ U toho jezera seděl nahý pastevec ovcí a vybíral
si vši. Když se před ním v jezeře ozvalo žbluňknutí a pak uviděl lidskou mrtvolu, hned se s hrůzou nahý
dal na útěk. Hrobník ho z vršku hory spatřil a pomateně si sám pro sebe říkal: „Co to je? Jestli mě
zrak neklame, co to je? Toulavá mrtvola se zase vrací!“ Domů se už raději nevrátil a uprchl do
cizího kraje.
Z tibetštiny přeložil Daniel Berounský
Poznámka překladatele:
„Povstalá mrtvola“ rolang je pro Tibeťany velmi obávaným a nebezpečným stvořením. Při pohřebních
rituálech se proto zpravidla přerazí páteř, aby se znemožnil návrat vědomí do těla. Naopak „navrátilý
zesnulý“ dälog je přijímán velmi pozitivně jako navrátilec, jehož konec ještě neměl nastat.
Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 22 - zima 2003
[
07.06.2004
zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz) ]
|
