Tibinfo - informační systém o Tibetu
Základní informace
   
 Novinka: Monitoring tisku

Můj syn dalajlama - kniha pamětí dalajlamovy matky. Unikátní svědectví o životě ve starém Tibetu, o útěku do exilu a o životě v cizí zemi.

Svoboda v exilu: dalajlamův vlastní životopis

Cestování

Informace pro všechny, kteří chtějí navštívit Tibet I.

Předmluva
Před několika lety nám jeden turista napsal, co sám viděl v Tibetu: není pravda, že fotografie pančhenlamy byly v Tibetu zakázány, naopak, byly vlastně k vidění i ke koupi všude, kam přišel. Ovšem to, co tento turista viděl, byly fotografie Gjalcchän Norbua, kterého prohlásili za 11. pančhenlamu Číňané, většinou však není uznáván Tibeťany. Obrázky Gjalcchän Norbua jsou v Tibetu nejen povoleny, ale na některých místech přímo nařízeny. Poznatky tohoto cestovatele přivedly Tibetské centrum pro lidská právě a demokracii (TCHRD) k rozhodnutí vydat informační brožurku pro turisty, cestující do Tibetu. Je určena především těm, kteří nejsou dostatečně informováni o politické situaci v Tibetu a zpracována tak, aby jim poskytla postačující informace k poznání skutečného stavu věcí.

Cestovatelé dnes plní velmi významnou roli při poznávání pravdy o Tibetu. V posledních letech se stali životně důležitým zdrojem informací o situaci v Tibetu, protože přinášejí nejnovější poznatky o tom, co se v Tibetu děje. Tak potvrzují nutnost podpořit úsilí mezinárodního společenství o zlepšení podmínek v Tibetu. Na základě těchto informací se zvyšuje mezinárodní tlak na Čínu, aby dodržovala lidská práva, která jsou v Tibetu trvale porušována. TCHRD doufá, že turisti budou po přečtení tohoto průvodce velmi bedlivě sledovat životní podmínky v Tibetu a po návratu se o své poznatky podělí s ostatními a napíší nebo budou vyprávět o všem, co viděli a co zakoušeli při svém putování v Tibetu.

Nejdůležitější při návštěvě Tibetu je plné pochopení situace, která tam existuje. Pro cestovatele je důležité seznámit se s nejdůležitějšími fakty, aby pochopili politickou situaci v Tibetu. Politické klima je značně proměnlivé a při první návštěvě jen těžko postižitelné. Pravidla pro cestování a nejrůznější omezení pro zahraniční návštěvníky se často mění, aniž by to bylo předem oznámeno. Jen trvalá pozornost a soustředění vám pomohou, abyste viděli realitu každodenního života Tibeťanů v celé jejich zemi. Tento průvodce přináší dostatek doporučení a informací, které vám umožní nahlédnout za umělou fasádou, rafinovaně budovanou čínskými úřady. A to je velmi významný úkol, protože čínská vláda prohlásila: „My chceme využít zahraniční turisty a přesvědčit je, aby informace o Tibetu, se kterými se vracejí, vyznívaly v náš prospěch. Taková propaganda je mnohem účinnější, než když ji děláme my sami.“

Než se vydáte na cestu, důkladně se seznamte se situací v Tibetu a s nejnovějšími podmínkami pro cestování po Tibetu. Mnoho rozmanitých zpráv a zajímavých informací najdete především na internetu. Neberte si s sebou do Tibetu tuto brožurku nebo jakékoliv politicky citlivé dokumenty. Mohlo by to způsobit nesnáze nejen vám osobně, ale také Tibeťanům, kteří s vámi přijdou do styku!

Pokud v tomto průvodci píšeme o Tibetu, rozumíme tím tradiční tibetské území, obsahující tři historické země - Ü-cang, Kham a Amdo. Po napadení Tibetu v roce 1951 Čína rozdělila zemi do sedmi administrativních krajů, z nichž největší je „Tibetská autonomní oblast“ („TAO„). Pokud v současné době Čína hovoří a píše o Tibetu, míní tím pouze „TAO“, oblast, která zahrnuje méně než polovinu skutečného tibetského území. Ostatní části byly zahrnuty do již existujících čínských provincií. Záměrem toho rozdělení bylo usnadnit všestrannou kontrolu obyvatelstva. Většina obyvatel kraje Amdo žije nyní v čínské provincii Čching-chaj menší počet v Kan-su a S'-čchuanu. Dřívější východní Kham byl zahrnut hlavně do S'-čchuanu a Jün-nanu, menší část do provincie Čching-chaj a „TAO“. Pouze zbývající oblasti Ü-Cang, západní Kham a západní Tibet čínští vládcové oficiálně zařadili do 72 okresů, tvořících „TAO“. I když čínské úřady zahrnují do Tibetu pouze „TAO“, my chápeme a používáme označení Tibet v celé jeho historické celistvosti a úplnosti jako území, které je známé a uznávané tibetským lidem.

Měli bychom navštívit Tibet? V posledních letech zaznamenáváme nesmírný příliv turistů do Tibetu. Číňané se velice snaží představovat Tibet jako zemi, obohacenou a „zcivilizovanou“ komunistickým režimem. Každý cestovatel, který se tam vydá, bude mít příležitost ověřit si toho tvrzení a osobním svědectvím prokázat, co se skutečně děje Tibeťanům v jejich domovině pod čínskou okupací. Může také pomoci odhalit mezinárodnímu společenství pravou skutečnost.

Mnoho cestovatelů vyprávělo, že byli velmi často tvrdě omezováni čínskými příkazy a někteří popisovali, jak byli mnohdy zastrašováni. V důsledku toho má mnoho lidí obavy vůbec Tibet navštívit. A někteří mají dokonce pocit, že je zcela nemorální rozmařile utrácet peníze v Tibetu když si uvědomují, že zisky z toho má pouze čínská vláda. Poplatky za dopravu a různá povolení (permity) jsou samozřejmě nevyhnutelné, ale pokud turisté velice pečlivý zvažují, kde a za co své peníze utratí, mohou značně zredukovat finanční zisk čínské vlády.

Vzhledem k přísné kontrole všech informací ze zahraničních zdrojů a jejich obtížnému získávání mnozí Tibeťané vůbec nic nevědí o pomoci mezinárodního společenství. Někteří dokonce vůbec nevědí o existenci tibetské exilové komunity v Indii. Takovéto informace, velice uvážlivě sdělované opatrnými turisty, mohou podstatně zvýšit morálku a národní uvědomění obyvatelstva v Tibetu. A nejen to. Číňané celá desetiletí záměrně potlačovali sebevědomí Tibeťanů a označovali jejich kulturu, náboženství a jazyk za zcela bezcenné. Nyní však jsou Tibeťané svědky toho, jak zahraniční návštěvníci, přijíždějící z dalekých zemí, nelitují nesmírných výdajů, aby mohli navštívit tibetská posvátná místa a velice se zajímají o tibetský jazyk, náboženství a kulturu. To vše Tibeťany posiluje ve víře v hodnoty a význam jejich vlastní kultury.

Tibeťané jsou ve své podstatě přátelští a optimističtí lidé. To vedlo mnohé návštěvníky Tibetu k závěru, vysloveném v množství publikací, že Tibeťané jsou dnes spokojeni se svojí situací a zcela opustili boj za svobodu a uctívání dalajlamy. Je však velmi jednoduché si ověřit, jak se tito „pozorovatelé“ mýlí. Povšimněte si, že každou středu přichází velké množství Tibeťanů do chrámů ve Lhase, aby přinášeli obětiny a zúčastnili se ceremoniálu zapalování vonných tyčinek. Podle tibetského astrologického kalendáře je totiž středa zvláštním dnem, vyhrazeným k obětování modliteb za prodloužení života dalajlamy. Přes stále se zvyšující zastrašování se Tibeťané shromažďují ve velkém počtu, aby se účastnili těchto zvláštních středečních modliteb - hlavně od roku 1997, kdy byl vydán zákaz uctívání narozenin dalajlamy (6. července podle západního kalendáře).

Historické pozadí
Záznamy o počátku tibetské historie existují od roku 127 př.n.l. První král Ňathi Cänpo dosedl v tomto roce na trůn. Tibetské království dosáhlo svého vrcholu v 7. až 9. století a rozšířilo se až do Číny a některých středoasijských zemí. Tibetská armáda ovládla v roce 763 čínské hlavní město Čchang-an. To bylo v době vlády velkého tibetského krále Thisong Decän. V letech 821-822 byla uzavřena mírová smlouva mezi tibetským králem a čínským císařem. V této době přišel do země buddhismus a stal se státním náboženstvím. Tibet představoval území o rozloze dva a půl milionu čtverečních kilometrů a rozkládal se mezi hlavními asijskými velmocemi, Indií a Čínou. Politika těchto dvou sousedních zemí měla v průběhu dějin významný vliv na vývoj v Tibetu. Čína vždy hodnotila Tibet jako „západní pokladnici“ (Si-cang), indicko-tibetské vztahy kultivoval duchovní a intelektuální vývoj buddhismu.

Roku 1207 ovládlo Tibet Mongolsko, ale Kublaj chán nabídl vládu v Tibetu svému tibetskému duchovnímu učiteli Dogön Čhögjal Phagpa. V roce 1270 Kublaj chán založil dynastii Jüan. Čína, která si dnes dělá nárok na tibetské území a prohlašuje, že „Tibet byl vždy součástí Číny,“ odvozuje toto své tvrzení z období, když obě země, Tibet i Čína, byly ovládány Mongoly. Mongolská vláda v Tibetu byla zcela výjimečná ve srovnávání s ostatními územími ovládanými Mongoly. Ti sami vztahům mezi mongolskou říší a Tibetem říkali, že se jedná o spojení světského ochránce a duchovního patrona. Tibet byl zahrnut pod administrativní vládu mongolského impéria, ale nikdy ne Číny.

V roce 1642 pátý dalajlama prohlásil buddhismus součástí státní vlády nad Tibetem. Ustanovil tak systém tibetské vlády nazývaný „Gandän Phodang“. Roku 1653 dalajlama uskutečnil státní návštěvu hlavního města Číny, kterou nedlouho předtím ovládla dynastie Mandžu. Mandžuský vladař Šun-č' se vydal z hlavního města (Pekingu) na čtyřdenní cestu, aby uvítal dalajlamu a poctil ho obřady, které byly určeny pouze pro vládce zcela nezávislých zemí.

V roce 1720 nabídl císař mandžuské dynastie mladému sedmému dalajlamovi vojenský doprovod na cestu z východního Tibetu do Lhasy na obřad jeho uvedení na trůn. Roku 1728 se Mandžuům podařilo dosáhnout určitého stupně politického vlivu v Tibetu tím, že ve Lhase ustanovili úřad dohlížitelů - „ambanů“. Číňané pomohli Tibeťanům odrazit nepálskou invazi v roce 1792, ale zcela selhali při britské invazi do Tibetu v letech 1903-4. Později Třináctý dalajlama zpřetrhal všechny svazky a vztahy s dynastií Mandžuů, když se v roce 1910 pokusili zbavit ho vlády. Mandžuové byli v roce 1911 poraženi a zbaveni moci Kuomintangem (stranou čínských nacionalistů), který vedl Sunjatsen. V této chaotické době vyhlásil třináctý dalajlama 14. února 1913 tibetskou nezávislost.

Po rozpadu dynastie Čching v roce 1911 byla Čína vnitřně rozdrobená a vojensky slabá. Kuomintang se proto snažil především znovu sjednotit zemi a zmocnit se vlády. Bezpočet misií bylo vysláno do Lhasy s cílem obnovit dobré vztahy s Tibeťany. V lednu 1949 Čankajšek s celou svojí vládou uprchl na Taiwan a l. října 1949 byla vytvořena Čínská lidová republika. Ministerský předseda Mao Ce-tung prohlásil na náměstí Tchien-an-men: „Čína povstala“. Komunisté zahájili úsilí, aby znovu získali území, o která Kuomintang usiloval.Nástup komunistické moci znamenal počátek konce Tibetu jako nezávislého státu, protože komunisté prokázali mnohem větší úsilí a rozhodnost než Kuomintang aby zajistili Číně kontrolu nad Tibetem.

Po dosažení moci komunisté jasně ukázali, že konečným cílem jejich lidové osvobozenecké armády (LOA) bylo „osvobození Tibetu“. Nejvyšší vedení komunistické strany rozvinulo strategii pro zahrnutí všech území a národnostních menšin, včetně Tibetu, do hranic Čínské lidově republiky. Komunističtí vládci si však byli dobře vědomi skutečnosti, že v Tibetu mají pouze velmi malý vliv.

Od roku 1913 byl Tibet ve všech oblastech nezávislým státem. Měl možnost plně rozhodovat o všech svých vnitřních i zahraničních záležitostech, měl svoji vlastní jednoznačně tibetskou vládu, poštovní systém, jazyk a náboženství. Vnější nebezpečí, které hrozilo Tibetu však bylo obrovské, především proto, že nejvyšší tibetský představitel dalajlama byl teprve čtrnáctiletý chlapec a nemohl plně zaujmout svůj úřad.

K prvním vojenským střetům mezi tibetskými jednotkami a LOA došlo koncem května roku 1950. Pekingský rozhlas vysílal 29. července 1950 projev generála Liou Po-čcheng, který prohlásil, že prvořadým úkolem Jihovýchodního vojenského okruhu je osvobodit Tibet a že PLA musí ihned zahájit útok. Čínská armáda o síle 40 000 mužů byla připravena pochodovat na Lhasu a tibetská armáda, v porovnání s touto přesilou nepatrná, nemohla vzdorovat komunistické Číně. Proto byla do Pekingu vyslána tibetská delegace, aby přijala kapitulaci. Kontroverzní „Sedmnáctibodová smlouva“ byla podepsána v Pekingu 23. května 1951, a tímto podpisem bylo zničeno i to málo, co ještě zbývalo z tibetské nezávislosti. V létě roku 1956 se začal ve východním Tibetu projevovat vášnivý odpor, který postupně sílil a na počátku roku 1959 se rozšířil až do Lhasy, kde ovšem již byly jednotky LOA v plné pohotovosti. Poslední jiskřičkou, která zažehla požár lhaského povstání v roce 1959, bylo osobní pozvání od čínských vedoucích činitelů v Tibetu, které bylo doručeno dalajlamovi - měl se dostavit k čínskému generálovi v Tibetu Tchan Kuan-sunovi na divadelní představení do čínského vojenského tábora. Když byla tato informace zveřejněna, lidé ve Lhase byli přesvědčeni, že tato čínské divadlo je jen předehrou k plánovanému únosu dalajlamy. Tisíce lidí se shromáždily před dalajlamovým letním palácem a požadovaly, aby dalajlama v žádném případě nevstupoval do čínského tábora. Vypukly nepokoje, které se rozrostly až do celonárodního, i když krátkého povstání. Tisíce lidí přišly o své životy. Jeho Svatost dalajlama opustil Tibet 17. března 1959. A již 23. března Číňané vyvěsili rudý prapor s pěti hvězdami nad palácem Potala ve Lhase. A když potom dalajlama získal politický azyl v Indii, tak již při své první tiskové konferenci 20. června 1959 kategoricky odmítl „Sedmnáctibodovou smlouvu.“

Události, které v Tibetu následovaly po invazi, můžeme rozdělit do tří období, která mohou být označena jako genocida. Za povstání roku 1959 ve Lhase došlo k represím, jež si vyžádaly životy tisíce Tibeťanů - byli popravováni, vězněni a vyhladověni v čínských zajateckých táborech. Podle přísně tajeného čínského dokumentu bylo od března 1959 do října 1960 zavražděno 87 tisíc Tibeťanů. Ve stejném období také zemřely další tisíce lidí zemřelo hladem v důsledku politiky tzv. velkého skoku - pokusu, při kterém Mao chtěl nahradit zemědělskou výrobu průmyslovou výrobou, především oceli, a zavést systém komun. Dalším údobím vážného nebezpečí pro Tibeťany byla kulturní revoluce (1966-76), která podle zpráv trvala v Tibetu až do roku 1979. Maovy šílené útoky realizovaly kampaň směřující k odstranění „čtyř starob„: staré kultury, starého myšlení, starých zvyků a starých tradic. Třetí „temné“ údobí trvalo od roku 1987 až do roku 1990. V jeho průběhu bylo ve Lhase ustaveno na dobu třinácti měsíců stanné právo jako odveta za sérii masových demonstrací. Právě během tohoto údobí bylo asi sto Tibeťanů zastřeleno čínskou policií jen proto, že volali po tibetské nezávislosti. Další tři tisíce Tibeťanů byly uvěznili.

V roce 1988 dalajlama nabídl jako další pokus o řešení tibetského problému pětibodový mírový návrh, který byl velkým ústupkem. Obtížné snahy však pokračují...

Z publikace Briefing paper for travellers to Tibet, Tibetan Centre for Human Rights and Democracy TCHRD, Dharamsala, May 2003, přeložil Jaromír Skřivánek a aktualizoval Ľubomír Sklenka.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 23 - jaro 2004

Další části informací pro všechny, kteří chtějí navštívit Tibet
II. část - Víza, povolení, doprava, bezpečnost
III. část - Ubytování, průvodci, fotografování, kláštery



[  05.08.2004    zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz)    ]