Prohlášení

Prohlášení J.S. dalajlamy ke 38. výročí povstání tibetského lidu

Dnes, v posledních letech 20. století, kdy si připomínáme 38. výročí povstání tibetského národa, je zjevné, že se lidská společnost ocitá na životně důležité křižovatce. Svět se zmenšuje a jeho jednotlivé části jsou stále více provázány. Žádný stát si nemůže vyřešit všechny své problémy sám. Chybí-li pocit sdílené odpovědnosti, je ohrožena i naše budoucnost jako taková.

Současné problémy militarizace, hospodářského rozvoje, ekologie, populačního růstu a trvalého hledání nových zdrojů energie a surovin vyžadují více než jen nahodilé akce a krátkodobá řešení. Rozvoj moderní vědy je do jisté míry pomohl řešit; při řešení těchto globálních otázek však potřebujeme nejen racionální myšlení, ale i jiné pozoruhodné vlastnosti lidského ducha: schopnost lásky, soucitu a solidarity. Nezbytnou podmínkou odpovědného života a jednání se stal nový způsob myšlení. Pokud setrváme u zastaralých hodnot a názorů, zaujatosti dílčími věcmi a egocentrismu, budeme nadále vyznávat i překonané cíle a prostředky. A když takový přístup zaujme mnoho lidí, může to úplně zabrzdit přechod ke vzájemně provázané, ale mírové a spolupracující globální společnosti.

Ze zkušenosti, které jsme učinili, si musíme vzít poučení. Ohlédneme-li se za dvacátým stoletím, vidíme, že nejstrašnější příčinou lidského utrpení a ztráty lidské důstojnosti, svobody a míru byla kultura násilí při řešení rozdílů a konfliktů. Toto století lze v jistém smyslu nazvat stoletím války a krveprolití. Stojíme proto před velkým úkolem, jak učinit z toho příštího století období dialogu a nenásilného řešení konfliktů. V lidské společnosti se budou vidy vyskytovat rozdíly názorů a zájmů. Skutečnost je však dnes taková, že jsme všichni na sobě navzájem závislí a musíme žít bok po boku na této planetě. Jedinou rozumnou a inteligentní cestou k řešení názorových rozdílů a zájmových střetů, ať už mezi jedinci nebo mezi národy, je tudíž dialog. Významným úkolem mezinárodního společenství je proto podporovat kulturu dialogu a nenásilí pro budoucnost lidstva. Nestačí, aby se vlády hlásily k principu nenásilí a ctily jej, nepodniknou-li současně patřičné kroky k jeho prosazení.

S tímto přesvědčením jsem vedl tibetský zápas za svobodu po cestě nenásilí a hledal jsem oboustranně přijatelné řešení tibetské otázky prostřednictvím jednání v duchu usmíření a kompromisu. Pod vlivem Buddhova poselství nenásilí a soucitu jsme se snažili respektovat všechny formy života a zavrhli válku jako nástroj k prosazování národní politiky. Pro nás Tibeťany je cesta nenásilí věcí principiální. A já jsem přesvědčen, že z dlouhodobého pohledu je tento přístup také nejužitečnější a nejpraktičtější. V době, kdy si připomínáme naše výročí, máme za sebou další rok narůstajícího útlaku Tibetu, kde čínská moc pokračuje v rozsáhlém a závažném porušování lidských práv.

V rámci kampaně „Tvrdý úder“, zahájené čínskými úřady v dubnu loňského roku, jsou Tibeťané v rostoucí míře vystavování mučení a věznění za to, že pokojně vyjadřují své politické přesvědčení. Politická převýchova prováděná v mužských i ženských klášterech po celém Tibetu vede k masovému opouštění země, věznění i úmrtím. Nadále jsem znepokojen osudem Gendün Čhökji Ňimy, chlapce, jehož jsem uznal za 11. pančhenlamu. Dodnes nevíme, kde se nachází.

Čína v loňském roce přestala byť i jen předstírat, že respektuje starodávné náboženské a kulturní dědictví Tibetu, a přistoupila k dalekosáhlým změnám své náboženské politiky. Heslem nového přístupu je, že „buddhismus se musí přizpůsobit socialismu, a ne socialismus buddhismu“. Pod záminkou toho, že náboženství má negativní vliv na hospodářský rozvoj Tibetu, se tato nová politika snaží systematicky podkopávat a ničit svébytnou kulturní a národní identitu Tibeťanů.

Byla přijata nová opatření k omezení používání tibetského jazyka ve školách. Tibetská univerzita ve Lhase je nucena vyučovat na katedře tibetského jazyka i tibetské dějiny v čínštině. Pokusné střední školy v tibetštině, zřízené v osmdesátých letech za podpory zesnulého pančenlámy, jsou rušeny. Tyto školy přitom byly velmi úspěšné a Tibeťané je velmi oceňovali.

Tato nová opatření na poli kultury, náboženství a vzdělávání, spojená s neustálým přílivem čínských přistěhovalců do Tibetu, jenž má překrýt jeho svébytnou kulturní a náboženskou identitu a zredukovat Tibeťany na nevýznamnou menšinu ve vlastní zemi - to vše představuje politiku kulturní genocidy. Již dnes jsou Tibeťané ve většině významných měst marginalizováni. Pokud se tyto přesuny obyvatel nepodaří zastavit, tibetská civilizace za několik desetiletí zanikne.

Tibeťané dosud na všechen tento útlak reagovali převážně pokojnými prostředky a já jsem přesvědčen, že lidé mají právo nenásilně protestovat proti nespravedlnosti. Nedávné zprávy o ojedinělých incidentech, při nichž došlo na území Tibetu k výbuchům, mě však hluboce znepokojují. Budu i nadále nabádat k nenásilí, ale pokud čínské vedení neustoupí od brutálních metod, které používá, půjde dalšímu zhoršování situace v Tibetu jen stěží zabránit.

Jako Tibeťan přikládám zvláštní význam vstřícnosti vůči Číňanům, ať už žijí v Číně nebo mimo ni. Je v zájmu jak Tibeťanů, tak Číňanů, abychom dosáhli vyššího stupně vzájemného porozumění. Vždy jsem byl přesvědčen, že rozvíjení vztahů mezi jednotlivými lidmi má velký význam pro vytvoření příznivé atmosféry pro porozumění lidí, vzájemnou úctu a mír.

V poslední době přispívá dialog mezi jednotlivými Tibeťany a Číňany k .tomu, abychom navzájem lépe chápali své obavy a zájmy. Obzvláště velkou inspirací a povzbuzením pro nás Tibeťany jsou sílící projevy soucitu a solidarity s naším osudem a podpora základních práv tibetského lidu, jichž se nám dostává od našich čínských bratrů a sester, ať už žijí v Číně nebo v zámoří.

Nedávné úmrtí pana Teng Siao-pchinga je pro Čínu velkou ztrátou. Znal jsem ho osobně: právě z jeho iniciativy byl navázán přímý kontakt s námi, aby mohl nastat dialog vedoucí k řešení tibetského problému. Bohužel však seriózní jednání za jeho života nebyla možná. Upřímně doufám, že nastupující čínské vedení najde odvahu, moudrost a rozhled k tomu, aby otevřelo novou cestu k řešení tibetské otázky jednáním.

Začátek nové éry v současné Číně představuje příležitost ke konstruktivním změnám a pozitivnímu vývoji. Nedávný vojenský zásah ve Východním Turkestánu, zaměřený na potlačení demonstrací Ujgurů, a jím rozpoutaný sled násilností jsou tragické a neblahé: podobně jako v Tibetu může být i ve Východním Turkestánu nalezeno trvalé a mírové řešení jen prostřednictvím dialogu. Dalším významným úkolem, před nímž čínská vláda stojí, je zajistit poklidný přechod Hongkongu pod čínskou správu a prosadit ducha i literu pragmatického a rozumného přístupu „jedna země, dva systémy“. Konstruktivní přístup k těmto otázkám by znamenal významnou příležitost k vytvoření politického klimatu důvěry a otevřenosti, a to jak na domácí, tak na mezinárodní scéně.

Rostoucí mezinárodní podpora Tibetu odráží bytostnou lidskou schopnost soucitu a solidarity s lidským utrpením i všeobecnou úctu, jíž se těší právo a spravedlnost. Kdo líčí podporu Tibetu jako spiknutí západních protičínských sil, ten se vyhýbá pravdě, protože je to politicky pohodlnější. To je nešťastné, protože nasazování takových klapek na oči nadále brání konstruktivnímu přístupu k řešení problému.

Oboustranně přijatelné řešení tibetské otázky musí nakonec najít Tibeťané a Číňané sami. Žádná vnější síla tento problém nevyřeší za nás. S tímto vědomím jsme se trvale snažili o dialog s vedením v Pekingu. Protože však odmítá naslouchat důvodným stížnostem našeho lidu a respektovat je, nemáme žádnou jinou možnost než abychom svou oprávněnou a spravedlivou věc předkládali mezinárodnímu společenství.

Tibetský lid prokázal tváři v tvář tomu nejsurovějšímu útlaku pozoruhodnou houževnatost, odvahu a trpělivost. Vyzývám své tibetské krajany, aby se ani nadále nenechali zklamáním a zoufalstvím dovést k tomu, že by proti nespravedlnosti a útlaku protestovali násilným způsobem. Kdybychom podlehli nenávisti, zoufalství a násilí, snížili bychom se na úroveň našich utlačovatelů. Jejich cestou je zastrašování, donucování a používání síly. Tou naší je víra v pravdu, spravedlnost a rozum. Právě tento rozdíl je naší největší zbraní. Doba po nás v těchto obtížných chvílích žádá, abychom projevovali co největší odhodlání, moudrost a trpělivost.

Skláním se před těmi statečnými muži a ženami, kteří položili své životy za svobodu Tibetu, a modlím se za ně.

10. březen 1997