Tibinfo - informační systém o Tibetu
Historie
   
 Novinka: Monitoring tisku

Můj syn dalajlama - kniha pamětí dalajlamovy matky. Unikátní svědectví o životě ve starém Tibetu, o útěku do exilu a o životě v cizí zemi.

Svoboda v exilu: dalajlamův vlastní životopis

Články

Objevování Tibetu

Za prvního Evropana, který Tibet navštívil, je pokládán italský františkán českého původu Odorico da Pordenone, zvaný též bratr Oldřich, Čech z Furlánska. Jako papežský nuncius pobýval v letech 1316-1330 v Číně. Když se vracel zpět do Evropy přes Indii, prošel centrální Čínou a pravděpodobně i Tibetem nebo alespoň jeho částí, jak vyplývá ze zprávy, kterou sepsal krátce před svou smrtí v Padově.

Teprve po třistaleté pauze se v Evropě objevují další autentické zprávy o Tibetu, kam jsou vyslání jezuitští a později kapucínští misionáři. V letech 1624 - 1625 jezuita Antonino de Andrade navštívil město Caparang v západním Tibetu a v letech 1626 -1632 jezuité Joáo Cabral a Esteváo Cacella navštívili v Žikace. Jezuitští misionáři Johannes Grueber a Albert d'Orville v roce 1661 cestou z Číny do Indie navštívili Lhasu a pobyli tam celkem šest týdnů. Grueberovu zprávu vydal tiskem Athanasius Kircher ve své knize China Illustrata, vydané v Amsterdamu v roce 1667. Obrázky k ní podle předloh vyryl Václav Hollar. Kapucínská misie ve Lhase v letech 1707 - 1745 (Francesco Orazio della Penna, Domenico da Fano a další) neupevnila postavení křesťanské církve v Tibetu. Ve Lhase se po nich z bývalého kostela uchoval pouze zvon s latinským nápisem Te Deum Laudamus, který dodnes visí v hlavním lhaském chrámu Džókhang. Příliš úspěšná nebyla ani jezuitská misie ve Lhase (1716 - 1721), v níž kromě Emanuela Freyreho působil především Ippolito Desideri, který zanechal velice cenné zápisy o všem, s čím se v Tibetu setkal a co se dozvěděl.

Posledními Evropany, které do srdce Asie poháněla touha získat duše pro svoji víru, byli v letech 1844-1846 francouzští lazarité, misionáři Evariste-Régis Huc a Joseph Gabet. O své cestě přes Amdo do Lhasy zanechali podrobnou zprávu.

Ve 2. polovině 18. století začínají do Tibetu pronikat Angličané. V letech 1774 -1775 zástupce Britské východoindické společnosti George Bogle navštívil město Žikace, aby zde navázal obchodní vztahy. Nakonec se oženil s Tibeťankou a byl prvním, kdo uvedl do Tibetu brambory. Další zástupce Britské východoindické společnosti, který byl na obchodní misi do Tibetu vyslán, byl Samuel Turner (1783 - 1784). Anglický dobrodruh Thomas Manning pobýval v roce 1811 několik měsíců ve Lhase.

Od poloviny 19. století sílí snahy o prozkoumání Tibetské náhorní plošiny ze strany Britů, Francouzů, Rusů, Skandinávců a Američanů. V pozadí vědeckého zájmu stojí však především zájmy politické. V roce 1856 bratři Adolf, Hermann a Robert Schlagintweitovi procestovali západní Himálaj a dostali se až k pramenům Gangy a Brahmaputry. V roce 1865 Britové začali tajně mapovat Tibet. Využívali k tomu speciálně vyškolené indické špióny, kteří se v přestrojení za poutníky nebo obchodníky toulali krajem a prováděli topografická měření. O zeměpisný a geologický průzkum Tibetu se v této době zasloužili také dva naši krajané. Ferdinand Stoliczka, narozený v Milanech u Kroměříže, pracoval jako geolog a paleontolog ve službách Indického geologického průzkumu. V letech 1863-1874 podnikl několik geologických výprav do Ladaku, západního Tibetu a Čínského Turkestánu. Laos Lóczy, původem z Bratislavy, doprovázel v letech 1877-1880 hraběte Bélu Széchenyiho na cestě do Číny. Podařilo se mu proniknout do Tun-chuangu a východního Tibetu. Po návratu se podílel na knižním zpracování výsledků Széchenyiho expedice.

Mezi mnoha dalšími, kteří během 19. a na počátku 20. století s větším či menším úspěchem křižovali tibetské pláně a přispěli významně k zmapování Tibetu a obohacení našich vědomostí o něm byli zejména klasičtí ruští cestovatelé: N. M. Prževalskij, G. N. Potanin, M. V. Pevcov, V. I. Roborovski P. K. Kozlov G. C. Cybikov a další.

V roce 1891 pronikl do Tibetu první Američan, mladý diplomat v Pekingu, William W. Rockhill. Nedostal se však až do Lhasy. V letech 1903 -1904 britská vojenská výprava, kterou vedl Francis Edward Younghusband, vtrhla do Lhasy, zanechávajíc za sebou stovky mrtvých tibetských špatně vyzbrojených vojáků. Po uzavření vynucené smlouvy, dávající Britům v Tibetu výjimečná privilegia, ustoupila.

Přes snahu Britů udržet Tibet nadále izolovaný od ostatního světa, pronikali do Tibetu další a další cestovatelé i dobrodruzi. V roce 1895 poprvé a v pak opět v letech 1900 - 1906 Švéd Sven Hedin cestoval po Čhangthangu, západním a centrálním Tibetu, objevil pramen Cangpo (Brahmaputry) a Indu. Britský archeolog maďarského původu Marc Aurel Stein prováděl v letech 1906 - 1907 výzkumy v Turkestánu. Hedin i Stein pokračovali dalších 25 let ve svých cestách a výzkumech, při nichž se jejich stezky často křižovaly. Ve 20. a 30. letech 20. století se v Tibetu pohybovaly také německé expedice Alberta Tafela, Wilhelma Filchnera a Ernsta Schäffera.

V roce 1927 zahájil své dvacetileté studium Tibetu italský archeolog Giuseppe Tucci. Prochodil pešky tisíce kilometrů a sesbíral bohatý materiál, na jehož základě vznikla řada zásadních knih o tibetské kultuře a buddhismu.

První evropskou ženou, která ve věku 53 let v přestrojení za žebračku, kromě řady dalších cest, pronikla až do samotné Lhasy, byla francouzská spisovatelka a mystička, znalkyně nejen tibetského, ale celého asijského náboženského myšlení a kultury, Alexandra David-Neelová.

Na začátku II. světové války dva váleční zajatci, rakouští horolezci Heinrich Harrer a Peter Aufschneiter uprchli z Britské Indie do Lhasy. Harrer se stal dokonce jedním z učitelů 14. dalajlamy a strávil v Tibetu sedm let.

Počátkem 50. let, kdy byl Tibet vojensky obsazen a násilně připojen k právě vzniklé Čínské lidové republice (1. 10. 1949), byl na krátkou dobu zpřístupněn zejména oficiálním novinářským a filmařským delegacím, jež měly zachytit a propagovat dosažený budovatelský pokrok. V této době - v roce 1954 - prošli trasou nově budované silnice ze S'čchuanu do Lhasy i první občané Československa - režisér a kameraman Vladimír Sís a Josef Vaniš. Řada jejich reportáží byla publikována časopisecky a později v samostatných knihách, jejichž těžištěm byly unikátní záběry tibetské přírody, architektury, uměleckých památek i každodenního života prostých lidí. Během cesty vznikl také celovečerní barevný dokumentární film.



[  14.02.2000    zdroj: TIBINFO (www.tibinfo.cz)   autor: Zuzana Ondomišiová  ]