Stručná historie

První šíření buddhismu v Tibetu - 3. díl

Přestože do Tibetu začal buddhismus z Číny i Indie pozvolna pronikat již ve 3. - 4. století n. l. a buddhismu nakloněný král (dharmarádža) Songcän Gampo se v 7. stol. n. l. oženil se dvěma buddhistkami - nepálskou princeznou Bhrkúti Devi a čínskou princeznou Wen-čheng, za hlavního iniciátora první vlny šíření buddhismu v Tibetu je tradičně považován druhý z dharmarádžů, král Thisong Decän, který vládl sjednocené tibetské říši v letech 755 - 797. Král poslal svého ministra Ba Salnanga do Nepálu, aby pozval indického učence (panditu) Šántarakšitu předávat Buddhovo učení. Šántarakšitu však z Tibetu po krátké době vypudili přívrženci bönismu pod záminkou, ze bönističtí duchové země jsou podrážděni a způsobují bouře, blesky, záplavy a jiné přírodní katastrofy.

Šántarakšita králi doporučil, aby místo něj pozval tantrického mistra Padmasambhavu. Ministr Ba Salnang byl opět vyslán, aby doručil pozvaní. Padmasambhava byl mistrem zaklínacích formulí dháraní a znalcem tantrických praktik a magických věd, s jejichž pomocí dokázal přesvědčit bönistické odpůrce a podmanit si bönistické duchy země, které zavázal rituální přísahou ochraňovat Buddhovu nauku. Mnozí z nich tak byli přijati do buddhistického pantheonu. Sám Padmasambhava („Z lotosu samozrozený“), kterého Tibeťané častěji než Pämä Džungnä oslovují uctivým titulem Guru Rinpočhe („Velevzácný učitel“), se stal jednou z nejoblíbenějších a stále živých postav tibetského buddhismu. Po celé zemi je řada poutních míst a jeskyní, odvozujících svůj význam od mistrova pobytu a působení. I král Thisong Decän natolik ocenil jeho tantrické umění, že mu jako duchovní družku nabídl svoji manželku Ješe Cchogjal.

Do Tibetu se znovu vrátil i Šántarakšita a brzy bylo rozhodnuto o stavbě kláštera. Jeho plány zhotovil Šántarakšita na základě modelu indického kláštera v Odantapuri (dnešní Bihar), který byl roku 1193 zničen muslimskými nájezdníky. Během dvanácti let byl vystaven klášter Samjä, majíce podobu trojrozměrné mandaly zrcadlící strukturu vesmíru podle buddhistické kosmologie. Zde bylo na sklonku 8. století zasvěceno do mnišského řádu prvních sedm mužů, vybraných z aristokratických rodin, kteří se podrobili cvičení a školení pod vedením Šántarakšity. Samjä se rychle stalo centrem zprostředkování a výměny buddhistické nauky a kultury. Zpočátku zde působili čínští i indičtí buddhističtí učenci a mniši, kteří se se svými tibetskými žáky podíleli na překladech buddhistických textů do tibetštiny. Mezi přívrženci dvou různých způsobů výkladu doktríny, které se šířily po Tibetu, se však objevily konflikty. Indická tradice zdůrazňovala systematické studium a dlouhodobou praxi, dodržování etických pravidel a disciplíny a připomínala význam konání dobrých skutků. Teprve spojením takto směrovaného usilování je možné pokročit na stupňovité stezce vedoucí ke konečnému probuzení a nirváně.

Čínský směr naproti tomu nabízel čchanové (zenové) pojetí, že probuzení je okamžité poznání, které může přijít v záblesku vědomí, a je jen potřeba být na něj připraven otevřenou myslí, úplnou duševní a fyzickou nečinností. Sám král Thisong Decän nakonec inicioval veřejnou disputaci, která probíhala v letech 792 - 794 v Samjä (podle některých pramenů ve Lhase). Ve prospěch indického systému argumentoval Šántarakšitův žák Kamalašíla a z pozice čchanového přístupu mluvil čínský mnich Hasang Máhajána. Výsledkem bylo nejen kulturně, ale i politicky ovlivněné rozhodnutí krále Thisong Decäna vyhlásit právě indický výklad buddhistické doktríny za státní náboženství Tibetu, o čemž byly sepsány úřední dokumenty a královský edikt byl také vyryt do kamenné stély (doringu), jež dodnes stojí vedle vchodu do hlavní chrámové budovy v Samjä. Za Thisong Decäna bylo též vypraveno poselství do indické Bódhgaji, aby pro stúpu (čhörten) v Samjä získalo jako relikvii část ostatků Buddhy Šákjamuniho.

Buddhistické učení se rozvíjelo i za vlády Thisong Decänových následovníků a zejména pak za vlády třetího dharmarádži Ralpačäna (vládl 817 - 841 nebo 815 -842). Do Tibetu přicházelo množství indických učenců (panditů) a mistrů a pokračovaly práce na překladech buddhistických textů do tibetštiny. Z této doby pocházejí také první pokusy o standardizaci buddhistické terminologie a první sanskrtsko-tibetský lexikon pro překládání buddhistických textů Mahavjupatti.

Podpora a rozkvět buddhismu v Tibetu byly násilně přerušeny až krutovládou Ralpačänova bratra Langdarmy, který využil napjaté situace, intrik a vnitřní nejednotnosti královského dvora. Nechal zavraždit Ralpačäna a jako přívrženec bönismu rozmetal všechna buddhistická klášterní střediska v centrálním Tibetu, zničil svatyně, spálil texty a rozprášil mnichy. Zhruba na sto let se mu podařilo zbrzdit šíření Buddhovy nauky na střeše světa.

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 9 - podzim 2000.