|
Necelé tři roky poté, co se narodil Lozang Samtän, porodila jsem Lhamo Dönduba, který se později stal čtrnáctým dalajlamou. Dva měsíce před Lhamo Döndubovým narozením manžel stonal a byl upoutaný na lůžko. Když se pokusil vstát, zatočila se mu hlava a ztratil vědomí. Svěřil se mi, že pokaždé přitom uviděl obličej svých rodičů. V noci nemohl spát a to bylo nepříjemné, protože potom jsem nespala ani já, a přitom jsem ve dne musela pracovat. Říkala jsem si, jestli to od něj není krutý žert, ale dnes vím, že nebyl. Byla to jen jedna z celé řady podivných událostí v průběhu tří roků, které předcházely narození Lhamo Dönduba.
Tehdy se zdálo, že naše koně postupně zešíleli. Když jsme jim donesli vodu, přihnali se a začali se v ní válet. Nepřijímali potravu ani vodu. Šíje jim ztuhly a nakonec už ani nemohli chodit. Všech třináct koní zdechlo. Pro rodinu to byla obrovská ostuda a ztráta, protože koně znamenali peníze. Potom přišlo tříleté období hladu. Nespadla ani kapka, jen kroupy, které zničily veškerou úrodu. Všichni byli na pokraji hladomoru. Rodiny se začaly stěhovat, až jich z pětačtyřiceti zbylo jen třináct. Má rodina přežila jen díky tomu, že nás podporoval klášter Kumbum a zásoboval nás potravinami. Živili jsme se čočkou, rýží a hrachem z jejich zásob.
Lhamo Döndub se narodil brzy ráno před východem slunce. K mému překvapení manžel vstal z lůžka a působil, jako kdyby mu předtím vůbec nic nebylo. Řekla jsem mu, že se mi narodil chlapec, a on odpověděl, že to jistě nebude obyčejný chlapec a že ho dáme do kláštera. Krátce předtím zemřel Čhuži Rinpočhe z kláštera Kumbum a my jsme doufali, že novorozeně bude jeho novým vtělením. Po chlapcově narození už náš dům smrt přestala navštěvovat a nedošlo ani k žádným podivným událostem či neštěstím. Také přišel déšť a po letech bídy se všem začalo dařit lépe.
Lhamo Döndub byl už od narození jiný než ostatní mé děti. Byl zasmušilý a rád zůstával o samotě v domě. Neustále si balil oblečení a další skromný majetek. Když jsem se zeptala, co to dělá, odpověděl mi, že se balí do Lhasy a že nás vezme s sebou. Když jsme byli na návštěvě u přátel nebo příbuzných, vždy pil jedině z mého šálku. Nikomu jinému než mně nedovolil, aby se dotkl jeho přikrývek, a nikdy si je nedal jinam než vedle těch mých. Když potkal někoho nesnášenlivého, popadl hůl a snažil se ho zbít. Když si některý z našich hostů výjimečně zapálil cigaretu, vzplanul hněvem. Přátelé nám říkali, že přestože je to malé dítě, z nějakého nevysvětlitelného důvodu se ho bojí. Přitom mu bylo teprve něco málo přes rok a skoro ještě neuměl mluvit.
Informace o knize najdete zde.
[
02.12.2010
zdroj: Lungta (www.lungta.cz) autor: Dekji Cchering ]
|
