Projevy

Pětibodový mírový plán pro Tibet

Je zřejmé, že svět se stává stále více navzájem závislým, a tak trvalého míru - národního, regionálního a globálního - lze dosáhnout pouze tehdy, budeme-li uvažovat v pojmech širšího zájmu, a ne jen v rámci místních potřeb. V této době je velmi důležité, abychom všichni, silní i slabí, přispěli každý svým dílem. Mluvím k vám dnes jako vůdce tibetského lidu i jako buddhistický mnich oddaný zásadám náboženství, založeného na lásce a soucitu. Ale především jsem zde jako lidská bytost, které je souzeno sdílet tuto planetu s vámi i všemi ostatními jako s bratry a sestrami. Tím, jak se svět stává menším, potřebujeme jeden druhého víc než kdy jindy. To platí pro všechny části světa včetně kontinentu, ze kterého přicházím.

V současné době panuje v Asii, stejně jako jinde na světě, vysoké napětí. Existují otevřené konflikty na Středním východě, v Jihovýchodní Asii i v mé vlastní zemi, Tibetu. Tyto problémy jsou do značné míry příznačné pro skrytá napětí mezi velmocemi v této oblasti. Aby bylo možné vyřešit regionální konflikty, je zapotřebí takový přístup, který bere v úvahu zájmy všech zainteresovaných zemí a národů, velkých i malých. Dokud nebudou nalezena všeobsáhlá řešení beroucí zřetel na tužby lidu, kterého se to nejbezprostředněji dotýká, částečná či pouze oportunní řešení budou vytvářet jen nové problémy.

Tibetský lid chce přispět k regionálnímu i světovému míru a já jsem přesvědčen, že má k tomu jedinečné předpoklady. Tibeťané jsou tradičně mírumilovný a nenásilnický národ. Od uvedení buddhismu do Tibetu před více než tisi lety praktikují Tibeťané nenásilí vůči všem formám života. Tento postoj byl rozšířen i na oblast mezinárodních styků naší země. Strategicky nesmírně důležité postavení Tibetu v srdci Asie, kde odděluje velké mocnosti kontinentu - Indii, Čínu a SSSR - mu v průběhu dějin přisoudilo zásadní úlohu při udržování míru a stability. Právě proto se asijské říše v minulosti snažily držet jedna druhou daleko od Tibetu. Význam Tibetu jako nezávislého nárazníkového státu byl nedílnou součástí stability regionu.

Když nově vzniklá Čínská lidová republika napadla v letech 1949-1950 Tibet, vytvořila nový zdroj konfliktů. To se nejvíce projevilo, když po tibetském národním povstání proti Číňanům a mém útěku do Indie v roce 1959 vyústilo napětí mezi Čínou a Indií v pohraniční válku v roce 1962. Dnes jsou znovu na obou stranách himálajské hranice seskupena početná vojska a napětí opět nebezpečně stoupá.

Skutečný problém tu samozřejmě nepředstavuje demarkace indicko-tibetské hranice. Je jím, ilegální čínská okupace Tibetu, která umožnila Číně přímý přístup k indickému subkontinentu. Čínské úřady se pokoušely otázku zamlžit tím, že vyhlašovaly, že Tibet byl vždycky součástí Činy. To však není pravda. Když k nám v roce 1949-1950 lidová osvobozenecká armáda vtrhla, byl Tibet plně nezávislým státem.

Od dob, kdy před více než tisíci lety tibetští králové sjednotili Tibet, si naše země dokázala udržet svou nezávislost až do poloviny tohoto století. Byly doby, kdy Tibet rozšířit svůj vliv na sousední země a národy a v jiných obdobích se zase sám dostal pod vliv mocných cizích vládců - mongolských chánů, Gurkhů z Nepálu, mandžuských císařů a Britské Indie.

Není samozřejmě neobvyklé, že státy jsou vystavovány cizím zásahům. Nejmarkantnějším příkladem toho mohou dnes být tak zvané satelitní vztahy, kdy většina velmocí ovlivňuje své méně mocné spojence či sousedy. V případě Tibetu, jak dokazují nejen toritativnější právnické studie, příležitostné vystavení země cizímu vlivu s sebou nikdy neneslo ztrátu nezávislosti. A není pochyb o tom, že když komunistické armády Pekingu vstoupily do Tibetu, byl Tibet ve všech ohledech nezávislým státem.

Čínská agrese, kterou odsoudily prakticky všechny národy svobodného světa, představovala zjevné porušení mezinárodního práva. A protože čínská vojenská okupace Tibetu stále pokračuje, svět by neměl zapomínat, že i když Tibeťané ztratili svou svobodu, zůstává Tibet dodnes podle mezinárodního práva nezávislým státem, nacházejícím se pod nezákonnou okupací.

Není mým cílem pouštět se zde do politické, respektive právnické diskuse ohledně postavení Tibetu. Chci pouze zdůraznit zřejmou a nespornou skutečnost, že my Tibeťané jsme odlišný lid se svou vlastní kulturou, jazykem, náboženstvím a historií. Nebýt okupace ze strany Číny, Tibet by dodnes plnil svou přirozenou úlohu nárazníkového státu tím, že by udržoval a podporoval mír v Asii.

Je mým upřímným přáním stejně jako všeho tibetského lidu, aby se Tibetu vrátila jeho neocenitelná role, čímž se celá tato země, kterou tvoří tři provincie Ü-Cang, Kham a Amdo, znovu stane místem stability, míru a harmonie. V duchu nejlepší buddhistické tradice nabízí Tibet své služby a pohostinství všem, komu jde o věc světového míru a blaho lidstva a o životní prostředí, které společně sdílíme.

Přes katastrofu, která v posledních desetiletích postihla náš národ, jsem se vždy snažil nalézt řešení prostřednictvím přímých a čestných rozhovorů s Číňany. Po změnách ve vedení Číny a po navázání přímých styků s vládou v Pekingu jsem v roce 1982 vyslal svoje zástupce do Pekingu, aby zahájili rozhovory o budoucnosti mé země a lidu.

Přistupovali jsme k dialogu s čestným a kladným postojem a s ochotou vzít v úvahu legitimní požadavky Čínské lidové republiky. Doufal jsem, že tento postoj bude opětován a že bude možno nakonec nalézt řešení, které uspokojí a zabezpečí tužby a zájmy obou stran. Bohužel, Čína na naše úsilí soustavně odpovídala defenzívním způsobem, jako kdyby náš výčet skutečných těžkostí Tibetu znamenal kritiku na její adresu.

Čínská vláda k našemu ještě většímu úžasu příležitost k opravdovému dialogu zneužila. Místo toho, aby se věnovala skutečným problémům, které stojí před šesti milióny Tibeťanů, pokusila se zredukovat otázku Tibetu na diskusi o mém vlastním osobním postavení.

Na pozadí těchto skutečností a jako odpověď na nebývalou podporu a povzbuzení, jichž se mi dostalo od vás a dalších osob, se kterými jsem se během své cesty setkal, chci dnes objasnit některé základní otázky a v duchu otevřenosti a smířlivosti navrhnout první krok k jejich trvalému řešení. Doufám, že to může přispět k vytvoření budoucnosti, založené na přátelství a spolupráci se všemi našimi sousedy včetně lidu Číny.

Tento mírový plán obsahuje pět základních bodů:

• Za prvé přeměnu celého Tibetu v mírovou zónu.
• Za druhé zastavení násilného přemísťování čínského obyvatelstva, které ohrožuje samu existenci Tibeťanů jako národa.
• Za třetí respektování základních lidských práv a demokratických práv Tibeťanů.
• Za čtvrté obnovení a ochranu životního prostředí Tibetu a zastavení vužívaní Tibetu ze strany Číny k výrobě jaderných zbraní a jako skládky jaderného odpadu.
• Za páté zahájení seriózních jednání o budoucím statusu Tibetu a o vztazích mezi tibetským a čínským lidem.

Dovolte, abych těchto pět bodů blíže vysvětlil.

Za prvé navrhuji, aby cely Tibet včetně východních provincií Kham a Amdo byl přeměněn v zónu ahinsy, což je indický termín, kterým se označuje stav míru a nenásilí.

Zřízení takové mírové zóny bude v souladu s historickou úlohou Tibetu jako mírumilovné a neutrální buddhistické země a nárazníkového státu, oddělujícího od sebe dvě kontinentální velmoci. Bude to rovněž v souladu s nepálským návrhem vyhlásit Nepál mírovou zónou a s deklarovanou čínskou podporou takovéhoto prohlášení. Mírová zóna navrhovaná Nepálem by měla mnohem větší účinek, kdyby zahrnovala i Tibet a sousední oblasti.

Vytvoření mírové zóny v Tibetu by znamenalo stažení čínských vojsk a vojenských zařízení ze země, což by umožnilo také Indii stáhnout svá vojska a vojenská zařízení z himálajských oblastí sousedících s Tibetem. Toho by bylo dosaženo na základě mezinárodní dohody, která by uspokojovala legitimní požadavky Číny na vlastní bezpečnost a vytvářela důvěru mezi Tibeťany, Indy, Číňany a dalšími národy tohoto regionu. Toto je v nejvlastnějším zájmu každého, zejména Číny a Indie, neboť by to posílilo jejich bezpečnost při současném zmenšení hospodářského břemene, spojeného s vydržováním početných vojenských jednotek podél sporné himálajské hranice.

Historicky vzato nebyly vztahy mezi Čínou a Indií nikdy napjaté. Teprve když čínská armáda vpochodovala do Tibetu, čímž mezi těmito dvěma mocnostmi poprvé vznikla společná hranice, zrodilo se mezi nimi napětí, které nakonec vedlo k válce v roce 1962. Od té doby zde neustále docházelo k četným nebezpečným incidentům. K obnově dobrých vztahů mezi dvěma nejlidnatějšími zeměmi světa by značně přispělo, kdyby byly od sebe odděleny - jako tomu bylo v historii - velkým a spřáteleným nárazníkovým územím.

Prvním předpokladem ke zlepšení vztahů mezi tibetským lidem a Číňany je vytvoření důvěry. Po katastrofě posledních desetiletí, kdy více než milión Tibeťanů - jedna šestina populace - přišlo o život a přinejmenším stejný počet se jich octlo ve vězení pro své náboženské přesvědčení a lásku k svobodě, může pouze stažení čínských vojsk zahájit opravdový proces usmíření. Přítomnost početných okupačních vojsk v Tibetu denně Tibeťanům připomíná útisk a utrpení, kterými prošli. Odsun vojsk by byl závažným znamením, že v budoucnu bude možné vytvořit s Číňany rozumné vztahy, založené na přátelství a důvěře.

Za druhé je třeba okamžitě zastavit násilné přemísťování čínského obyvatelstva do Tibetu, které provádí vláda v Pekingu, aby si tak vynutila „konečné řešení“ tibetské otázky tím, že tibetské obyvatelstvo ve vlastním Tibetu zredukuje na bezvýznamnou a všech práv zbavenou menšinu.

Masové přemísťování čínského civilního obyvatelstva do Tibetu, představující porušení Čtvrté ženevské konvence (1949), ohrožuje samu existenci Tibeťanů jako odlišného národa. Ve východních částech naší země mají dnes Číňané značnou početní převahu nad Tibeťany. Například v provincii Amdo, kde jsem se narodil, žije podle čínských statistik 2,5 miliónu Číňanů a pouze 750 000 Tibeťanů. Čínské vládní zdroje nyní potvrzují, že dokonce v takzvané Autonomní oblasti Tibet (tj. ve středním a západním Tibetu) Číňané početně převyšují Tibeťany.

Politika násilného přemísťování čínského obyvatelstva není nová. Používala se systematicky v jiných oblastech už dříve. Ještě počátkem tohoto století představovali Mandžuové odlišný národ s vlastní kulturou a tradicemi. Avšak dnes v Mandžusku, kde se usadilo 75 miliónů Číňanů, zůstaly pouze dva až tři milióny Mandžuů. Ve Východním Turkestánu, který Číňané dnes nazývají Sin-ťiang, vzrostl počet čínského obyvatelstva z 200 000 v roce 1949 na 7 miliónů, což je více než polovina z celkového počtu tamního obyvatelstva (13 miliónů). Jako následek čínské kolonizace Vnitřního Mongolska tam dnes žije 8,5 miliónů Číňanů a pouhých 2,5 miliónů Mongolů.

K dnešnímu datu bylo do celého Tibetu vysláno již 7,5 miliónů čínských usedlíků, čímž jejich počet převyšuje 6 miliónů Tibeťanů. Čínské prameny přiznávají, že ve středním a západním Tibetu, o kterém Číňané mluví jako o „Autonomní oblasti Tibet“, 1,9 miliónů Tibeťanů představuje již menšinu obyvatelstva této oblasti. V těchto počtech není zahrnuto odhadovaných 300 až 500 tisíc čínských vojáků v Tibetu, z nich jen 250 000 v takzvané Autonomní oblasti Tibet.

Aby Tibeťané mohli jako národ přežít, je nutné, aby bylo zastaveno násilné přemísťování a aby se čínští usedlici vrátili do Číny. Jinak z Tibeťanů brzy nezbude víc než turistická atrakce a zbytky zašlé slávy.

Za třetí musí být v Tibetu respektována základní lidská práva a demokratické svobody. Tibetský národ musí být znovu svobodný, aby se mohl kulturně, intelektuálně, hospodářsky a duchovně rozvíjet a využívat základních demokratických svobod.

Porušování lidských práv v Tibetu se děje na základě politiky „apartheidu“, kterou Číňané nazývají „segregací a asimilací“. Tibeťané ve své vlastní zemi jsou v nejlepším případě občany druhého řádu. Jsou zbaveni všech základních demokratických práv a svobod a živoří pod koloniální správou, kde všechnu skutečnou moc mají čínští funkcionáři z komunistické strany a armády.

Třebaže čínská vláda povoluje Tibeťanům opravit některé buddhistické kláštery a konat v nich bohoslužby, dosud jim znemožňuje seriózní studium a výuku náboženství. Do klášterů je dovoleno vstoupit pouze malému počtu lidí majících souhlas komunistické strany.

Zatímco Tibeťané v exilu uplatňují svá demokratická práva podle ústavy, kterou jsem vyhlásil v roce 1963, tisíce našich krajanů v Tibetu trpí za své náboženské a politické přesvědčení ve věznicích a pracovních táborech.

Za čtvrté je třeba vyvinout seriózní úsilí, aby se v Tibetu obnovilo původní životní prostředí. Tibet nesmí sloužit k výrobě jaderných zbraní a ke skladování jaderného odpadu.

Tibeťané chovají velkou úctu ke všem formám života. Tento vrozený cit je dále umocněn buddhistickou vírou, která zakazuje ubližovat všem cítícím bytostem, ať lidského či zvířecího rodu. Před čínskou invazí byl Tibet neporušenou přírodní rezervací v jedinečném přírodním prostředí. Bohužel Číňané v posledních desetiletích téměř zcela zničili divokou tibetskou přírodu a lesy, což mělo ničivý dopad na citlivé životní prostředí. To málo, co z něho v Tibetu zbylo, je třeba chránit a vyvinout úsilí, aby se životnímu prostředí vrátila jeho rovnováha.

Čína využívá Tibet k výrobě jaderných zbraní a je možné, že už také začala s odkládáním jaderného odpadu do Tibetu. Čína však nezamýšlí takto likvidovat pouze svůj vlastní jaderný odpad, nýbrž hodlá také likvidovat jaderný odpad jiných států, které již přistoupily na to, že budou Pekingu platit za ukládání svých toxických materiálů.

Nebezpečí, která toto jednání představuje, jsou zřejmá. Nedostatek zájmu na straně Číny o jedinečné a citlivé životní prostředí Tibetu ohrožuje nejen přítomnou generaci, nýbrž i generace příští.

Za páté je třeba co nejseriózněji zahájit jednání o budoucím statusu Tibetu a o vztazích mezi tibetským a čínským lidem.

Chceme k tomuto předmětu přistupovat rozumně a realisticky, v duchu otevřenosti a smířlivosti a se snahou nalézt řešení, které by v dlouhodobé perspektivě bylo v zájmu všech - Tibeťanů, Číňanů a všech ostatních národů, kterých se to týká. Tibeťané a Číňané jsou dva odlišné národy, každý s vlastní zemí, historií, kulturou, jazykem a způsobem života. Rozdílnosti mezi národy je třeba uznávat a respektovat. Nemusí však být na překážku opravdové spolupráce, zvláště když je to k vzájemnému prospěchu obou národů. Jsem upřímně přesvědčen o tom, že průlomu by bylo možné dosáhnout, kdyby se obě strany setkaly a promluvily si o své budoucnosti s otevřenou mysli a upřímnou touhou nalézt uspokojivé a spravedlivé řešení. Musíme se všichni snažit o to, abychom byli rozumní a moudří, a uskutečnit své setkání v duchu upřímnosti a porozumění.

Dovolte mi, abych zakončil osobní poznámkou. Chci vám poděkovat za váš zájem a podporu, které jste vy a tolik vašich spolupracovníků a krajanů prokazovali utiskovanému lidu kdekoli na světě. Skutečnost že jste veřejně projevili své sympatie vůči nám, Tibeťanům, měla již pozitivní vliv na životy našich lidí v Tibetu. Prosím, abyste nás v tomto kritickém období dějin naší země i nadále podporovali.

Děkuji vám.