Kagjü

Karma Kagjü - linie tibetského buddhismu

Při prvním přiblížení tibetskému buddhismu budeme asi vnímat značnou pestrost a mnohost jednotlivých škol a linií, různost v provádění rituálů, zpěvu melodií, barvách a tvarech oděvů či metodice učení. Všechno toto bohatství forem budí dojem složitého hierarchického systému, do nějž je pro Evropana nesnadné či nemožné proniknout. Při bližším pohledu však zjistíme, že nejde o žádnou racionální strukturu. Celé toto bohatství je nádhernou odpovědí Tibeťanů na mnohost plošek a fazet, jimiž je utvářen drahokam Buddhova učení, a projevem rozmanitosti samotného života.

Pokud budeme hovořit o zásadnějším rozdílu mezi jednotlivými liniemi, spočívá nejspíše v tom, na jaký způsob předávání Buddhova učení je kladen obzvláštní důraz. Jinak řečeno, pro jaký typ člověka je jejich způsob učení vhodný, zda se obracejí spíše na intelekt, intuici, vůli či oddanost studenta. Jednotlivé kláštery, opatství, řády a linie, jichž bylo v minulosti značné množství, vznikaly spontálně v okruhu jednotlivých mistrů a realizovaných bytostí, odděleny v běžné komunikaci neprostupnými horami a hlubokými údolími, a není tedy divu, že k takovéto různosti přístupu i forem praxe postupně dospěly. Ze stejného důvodu se jednotliví rinpočheové a lamové těšili a dosud těší značné autonomii. V duchovním smyslu větší význam než hierarchie kněží měly a mají právě přímé linie odkazu, předávané již od časů Buddhových mezi mistrem a jeho nejlepším žákem či žáky. Systém tulkuů můžeme v této souvislosti vidět jako projev soucítění duchovních bytostí, bódhisattvů, a podivuhodnou podporu přenosu dharmy, zároveň je však také metodou, u které se dá těžko zabránit její částečné degeneraci a zneužití.

Celá organická struktura tibetského buddhismu, zvaného přesněji Diamantová cesta, postupně vplynula do čtyřech hlavních zachovaných linií přenosu, škol, jež se v průběhu staletí navzájem inspirovaly a pomáhaly si, někdy však také, zejména ve světské oblasti, si konkurovaly. Linie tedy nejsou ani striktně odděleny, mnozí velcí mistři měli a mají odkazy více linií, ani nejsou propojeny jednotnou hierarchií či osobou jediného vůdce. Jeho svatost XIV dalajlama je sice respektován jako symbol tibetské jednoty, není však hlavou žádné z buddhistických škol a jeho autorita vyplývá především z jeho charismatu, jeho učenosti, realizace a činů.

Karma Kagjü patří mezi mladší buddhistické školy, jež započnaly svou aktivitu ve druhé vlně přenosu buddhismu do Tibetu. Je také nazývána linií praxe, protože meditační praxe je zde zdůrazňována více, než například studium textů či pěstování magických schopností, jako je tomu například u buddhistické linie původní tibetské šamanistické tradice, bönu. Představitelé linie Kagjü se vždy zříkali politických ambic a zapsali se do historie Tibetu spíše jako velcí jógini, umělci, učenci či bílí mágové. Zlatý řetezec linie Kagjü - přímý přenos Buddhova odkazu řadou osvícených bytostí - začíná u Marpy Locchávy, tibetského mistra a velkého překladatele, který přinesl buddhadharmu do Tibetu přes Himálaje z Indie, a pokračuje přes velkého básníka a mystika Milaräpu a skrze Gampopu, zakladatele mnišského řádu Kagjü, k prvnímu karmapovi, Düsum Khjenpovi. Linie má dále návaznost přes Marpova učitele Náropu k jeho mistru Tilopovi, tedy indickým mahásiddhům, a skrze Tilopu k samotnému Dordže čhangovi, vládci dordže, buddhovskému aspektu nejvyššího osvícení. Karmapové byli předpovězeni již v sútrách Buddhy Šákjamuniho jako ti, kteří budou demonstrovat plné uskutečnění jeho učení, Dharmy, v jejích různých podobách a aspektech. První karmapa byl také první vědomě vtělenou bytostí, u něj se začíná řada 21 karmapů, osvícených guruů, jež se rodí na základě přání a potřeb bytostí tohoto světa, a zosobňuje vždy ten aspekt života, který je pro danou dobu nejpotřebnější. Atributem duchovní moci karmapů je takzvaná Černá koruna, materiální replika energetického pole nad jejich hlavou.

Předposlední, šestnáctý karmapa Rangdžung Rigpä Dordže, jenž se značnou měrou zasloužil o šíření dharmy na Západ, zemřel v americkém Chicagu roku 1981. Několik let po jeho smrti byli prezentováni dva adepti na titul karmapy, každý jedním z nejvyšších lamů Kagjü. Celá situace postupně vyústila do štěpení školy na dvě části, a to i na úrovni jednotlivých meditačních center. Každá z obou současných větví má znatelně odlišný charakter a jiný přístup k tradici a stylu výuky. Toto dělení se nevyhnulo ani české sanze a obohatilo tak Čechy o novou meditační skupinu, Sdružení „108“, hlásící se pod duchovní záštitu karmapy Orgjän Thinlä. Orgjän Thinlä sídlí v tibetském Cchurphu, byl nalezen podle predikčního dopisu J.S. 16. karmapy a je spojen především s okruhem blízkým J.S. dalajlamovi, t.j. s většinou tibetských lamů, naprostou většinou Tibeťanů a řadou západních center. Jeho protějšek, sídlící v indickém Dillí, Thajä Dordže, byl určen jedním ze čtyř karmapových regentů, Žamarem rinpočhem. Těší se úctě řady lamů a zejména početných žáků mistra Oleho Nydahla. Dělení linie můžeme vnímat jako projev vitality Kagjü, ale jistě jde také o vnitřní očistný proces, reakci na překotnou adaptaci dharmy na Západě. V každém případě je tento problém pro studenty Kagjü hlubokou inspirací v hledání vlastní podstaty a výzvou k neformálnímu a bytostnému postupu na této cestě.