Projevy

Projev J.S. dalajlamy při převzetí Nobelovy ceny za mír

Je pro mne cti a potěšením být dnes mezi vámi. Jsem opravdu šťasten, že tu vidím tolik svých starých přátel, kteří sem přišli z různých koutů světa, a že poznávám nové přátele, s nimiž, jak doufám, se budu setkávat znovu v budoucnu. Kdykoli se setkávám s lidmi v různých částech světa, vždy si uvědomuji, že jsme v podstatě všichni stejní: všichni jsme lidské bytosti. Možná že nosíme odlišný šat, naše kůže má různou barvu, anebo mluvíme různými jazyky. To je však jenom na povrchu; v podstatě jsme všichni stejné lidské bytosti. A to je to, co nás navzájem spojuje. To je to, co nám umožňuje, abychom si rozuměli navzájem a rozvíjeli přátelství a těsné vztahy.

Když jsem přemýšlel o tom, co bych vám dnes měl říci, rozhodl jsem se, že se s všemi podělím o některé své myšlenky týkající se společných problémů, které před námi všemi jako členy lidského rodu stojí. Protože všichni společně sdílíme tuto malou planetu Zemi, musíme se naučit žít v souladu a míru spolu navzájem a s přírodou. To není jenom sen, ale nezbytnost. Jsme jeden na druhém tak závislí, že nemůžeme již žít v izolovaných společenstvích a nevědět, co se děje za hranicemi těchto společenství. Musíme jeden druhému pomáhat, když máme těžkosti, musíme sdílet dobrý osud, když je nám dopřán. Mluvím k vám pouze jako jiná lidská bytost, jako prostý mnich. Shledáte-li to, co vám řeknu, užitečným, doufám, že se to pokusíte také uskutečnit.

Chci se dnes s vámi také podělit o své pocity, pokud jde o situaci a naděje tibetského lidu. Nobelova cena je cena, kterou si tento lid za svoji odvahu a nezlomné odhodlání, které za posledních čtyřicet let cizí okupace prokázal, skutečně zaslouží. Jako svobodný mluvčí svých zajatých krajanů a krajanek považuji za svou povinnost promluvit jejich jménem. Nehovořím s pocity hněvu či nenávisti vůči těm, kdo jsou odpovědni za bezmezné utrpení našeho lidu a za zpustošení naší země, našich domovů a naší kultury. I oni jsou lidskými bytostmi, které se snaží najít štěstí a zaslouží si náš soucit. Promlouvám-li k vám, abych vás informoval o dnešní neradostné situaci ve své zemi a o tužbách svého lidu, pak proto, že jedinou zbraní v našem boji za svobodu, kterou máme, je pravda.

Představa, že všichni jsme v podstatě tytéž lidské bytosti, které hledají štěstí a usilují vyhnout se utrpení, velmi napomáhá k rozvíjení pocitu bratrství a sesterství, vřelého citu lásky a soucítění s ostatními. A ten je zase tím nejzákladnějším, máme-li přežít v tomto stále se zmenšujícím světě, ve kterém žijeme. Protože jdeme-li každý sobecky jen za tím, o čem si myslíme, že je to v našem vlastním zájmu, aniž se ohlížíme na potřeby jiných, nedopadne to s námi jen tak, že ublížíme jiným, nýbrž ublížíme také sami sobě. Tato skutečnost se stala velice zřejmou v průběhu tohoto století. Víme například, že rozpoutat dnes jadernou válku by bylo sebevraždou; anebo že znečišťováním ovzduší nebo oceánů s cílem dosáhnout jakéhosi krátkodobého prospěchu ničíme sám základ našeho přežití. Protože jednotlivci i národy se stávají stále více jeden na druhém závislými, nezbývá nám nic jiného, než rozvíjet to, co já nazývám smyslem pro univerzální odpovědnost.

Dnes tvoříme opravdu jednu globální rodinu. To, co se děje v jedné části světa, může zasáhnout nás všechny. To samozřejmě neplatí pouze o negativních věcech, ke kterým dochází, nýbrž stejnou měrou i o pozitivních událostech. Díky mimořádné, ultramoderní spojovací technice se nejen dovídáme o tom, co se děje jinde ale jsme událostmi, ke kterým dochází kdesi daleko, také přímo dotčeni. Zmocňuje se nás pocit smutku, když děti ve východní Africe hladovějí. A obdobně máme zase radost, že došlo ke spojení rodiny, kterou po desetiletí oddělovala berlínská zeď. Naše úroda a náš dobytek jsou zamořeny a naše zdraví a živobytí ohroženo, dojde-li k nukleární katastrofě daleko od nás v jiné zemi. A zase naše vlastní bezpečnost je posílena, když mezi válčícími stranami na jiných kontinentech „vypukne“ mír.

Avšak válka nebo mír, ničení nebo ochrana přírody, porušování nebo podpora lidských práv a demokratických svobod, chudoba nebo materiální hojnost, nedostatek morálních a duchovních hodnot nebo jejich existence a rozvoj, narušení nebo rozvoj lidského porozumění - to nejsou izolované jevy, které je možné analyzovat a zkoumat nezávisle jeden na druhém. Ve skutečnosti jsou to věci navzájem velice propojené na všech úrovních a je třeba k nim přistupovat s oním porozuměním.

Mír chápaný jako nepřítomnost války má malou cenu pro toho, kdo umírá hladem či zimou. Neodstraní muka, která prožívá vězeň svědomí. Neposkytne útěchu těm, kdo ztratili svoje drahé při záplavách, způsobených nesmyslným odlesňováním v sousední zemi. Mír může existovat pouze tam, kde jsou respektována lidská práva, kde jsou lidé nasycení a kde jednotlivci a národy jsou svobodní. Opravdového míru v sobě samém a ve světě kolem nás může být dosaženo rozvíjením duševního míru. Ostatní výše vyjmenované jevy jsou navzájem propojeny stejným způsobem. Tak například vidíme, že čisté prostředí, hojnost či demokracie znamenají málo tváří v tvář válce, zejména jaderné, a že materiální rozvoj nestačí k tomu, aby zabezpečil lidské štěstí.

Materiální zabezpečení je samozřejmě pro lidský pokrok důležité. V Tibetu jsme věnovali příliš málo pozornosti technickému a ekonomickému rozvoji a dnes si uvědomujeme, že to byla chyba. Zároveň však materiální rozvoj bez rozvoje duchovního může také způsobit vážné problémy. V některých zemích je příliš mnoho pozornosti věnováno věcem vnějším a příliš málo vnitřnímu rozvoji člověka. Jsem přesvědčen o tom, že oba tyto aspekty jsou důležité a je třeba rozvíjet je souběžně tak, aby se dosáhlo jejich správné rovnováhy. Cizí návštěvníci vždy popisují Tibeťany jako šťastné, veselé lidi. To je součást naší národní povahy, vytvořené kulturními a náboženskými hodnotami, které kladou důraz na potřebu duševního míru, dosahovaného vytvářením lásky a vlídnosti ke všem ostatním živým cítícím bytostem, ať lidem nebo živočichům. Klíčem je vnitřní mír: máte-li vnitřní mír, vnější problémy se nedotýkají vašeho hlubokého pocitu míru a klidu. V takovém rozpoložení ducha se dokážete zachovat v nejrůznějších situacích s klidem a rozumem, zachovávajíce si přitom pocit vnitřního štěstí. To je velmi důležité. Jakkoli komfortně si můžete žít v ohledu materiálním, bez tohoto vnitřního míru se budete dále trápit, budete neklidní a nešťastní z věcí okolo vás.

Je tedy zřejmě velmi důležité, abychom porozuměli vzájemné propojenosti těchto a ostatních jevů a abychom k problémům přistupovali a pokoušeli se je řešit s vyrovnaností, jež bere v úvahu tyto různé aspekty. Samozřejmě že to není snadné. Ale málo prospívá, snažíme-li se řešit jeden problém tak, že tím zároveň vytváříme problém nový, stejně závažný. A tak opravdu nemáme východiska: musíme v sobě vypěstovat pocit univerzální odpovědnosti, a to nejen ve smyslu geografickém, nýbrž také s ohledem na nejrůznější problémy, které stojí před naší planetou.

Odpovědnost nespočívá pouze na vůdcích našich zemí nebo na těch, kdo byli jmenováni či zvoleni, aby zastávali příslušnou funkci. Spočívá na každém z nás jednotlivě. Mír například začíná u každého z nás. Když máme vnitřní mír, můžeme být v míru s lidmi okolo nás. Když se naše společenství nachází ve stavu míru, může sdílet mír se sousedními společenstvími atd. Když cítíme lásku a laskavost k druhým, pak nejenže to v nich vyvolává pocit, že jsou milováni, že o ně má někdo zájem, ale pomáhá to i nám rozvíjet vnitřní štěstí a mír. A existují způsoby, jak můžeme uvědoměle napomáhat k rozvíjení pocitů lásky a dobrotivosti. Pro některé z nás je náboženská praxe tou nejúčinnější cestou, jak toho docílit. Pro jiné to může být nenáboženská činnost. Důležité je, že všichni upřímně usilujeme o to, nezříkat se lehkomyslně vzájemné odpovědnosti jednoho za druhého a za přirozené prostředí, ve kterém žijeme.

Jsem velmi povzbuzen vývojem, ke kterému dochází okolo nás. Poté, co mladí lidé v mnoha zemích, zejména v severní Evropě, opětovně vyzývali k zastavení nebezpečného ničení životního prostředí, k němuž docházelo ve jménu ekonomického rozvoje, začínají nyní političtí vůdci světa přijímat významná opatření k řešení tohoto problému. Zpráva Světové komise pro životní prostředí a rozvoj, předložená generálním tajemníkem OSN (zpráva norské premiérky G. H. Brundtlandové), představovala důležité opatření, připomínající vládám naléhavost tohoto problému. Seriózní úsilí o nastolení míru v oblastech sužovaných válkou a o prosazení práva na sebeurčení u některých národů vyústilo v odchod sovětských vojsk z Afghánistánu a ve vyhlášení nezávislé Namibie. Díky vytrvalému, nenásilnému, lidovému úsilí došlo na mnoha místech od Manily na Filipínách až po Berlín ve Východním Německu k dramatickým změnám, které přiblížily četné země ke skutečné demokracii. S tím, jak se období studené války chýlí zřejmě ke svému konci, lidé všude žijí novou nadějí. Bohužel, odvážný pokus čínského lidu uskutečnit podobnou změnu v jeho zemi byl loni v červnu krutě potlačen. Avšak tento jeho pokus je též zdrojem naděje. Vojenská moc neudusila touhu čínského lidu po svobodě a jeho odhodlání dosáhnout jí. Obzvlášť obdivuji skutečnost, že tito mladí lidé, které učili, že „politická moc pochází z hlavně pušky“, se místo toho rozhodli pro nenásilí jako svou zbraň.

Tyto pozitivní změny ukazují, že rozum, odvaha, odhodlání a neuhasitelná touha po svobodě mohou nakonec zvítězit. V boji mezi silami války, násilí a útlaku na jedné straně a mírem, rozumem a svobodou na straně druhé je to mír, rozum a svoboda, které získávají převahu. Toto vědomí naplňuje nás Tibeťany nadějí, že jednoho dne budeme i my zase svobodní.

Udělení Nobelovy ceny zde v Norsku mně, prostému mnichovi z dalekého Tibetu, naplňuje také nás Tibeťany nadějí. Znamená to, že i když jsme na svou situaci neupozorňovali formou násilí, nebyli jsme zapomenuti. Znamená to též, že hodnoty, kterých si vážíme, zejména naše úcta ke všem formám života a víra v moc pravdy, jsou dnes uznávány a podporovány. Je to rovněž hold mému učiteli Mahátmovi Gándhímu, jehož příklad je inspirací pro tak mnohé z nás. Udělení letošní ceny naznačuje, že tento pocit univerzální odpovědnosti se dále rozvíjí. Jsem hluboce dojat upřímným zájmem o utrpení lidu Tibetu, který projevuje tolik lidí v této části světa. To je zdrojem naděje nejen pro nás Tibeťany, nýbrž pro všechny utlačované národy.

Jak dobře víte, Tibet už čtyřicet let trpí pod cizí okupací. Dnes je v Tibetu rozmístěno víc než čtvrt miliónu čínských vojáků. Některé prameny odhadují počet okupační armády na dvojnásobek uvedeného množství. Tibeťané byli zbaveni svých nejzákladnějších lidských práv včetně práva na život, práva pohybu, projevu, náboženské úcty, abych zmínil aspoň některá. Více než šestina šestimiliónového obyvatelstva Tibetu zemřela v přímém důsledku čínské invaze a okupace. Již před zahájením „kulturní revoluce“ bylo zničeno mnoho tibetských klášterů, chrámů a historických budov. A skoro všechno, co ještě zůstalo, bylo zpustošeno za „kulturní revoluce“. Nechci se tu o tom šířit, protože jsou to všem dobře známé věci. Co je však třeba si uvědomit, je skutečnost, že přes omezenou svobodu poskytnutou po roce 1979, restaurování částí některých klášterů a další takové projevy liberalizace jsou základní lidská práva tibetského lidu dosud systematicky porušována. V posledních měsících se tato zlá situace ještě dále zhoršila.

Nebýt toho, že naše exilová komunita byla tak štědře podporována a chráněna vládou a lidem Indie a subvencována organizacemi a jednotlivci z mnoha částí světa, představoval by dnes náš národ už jen roztroušené zbytky populace. Naše kultura, náboženství a národní svébytnost by byly zcela zlikvidovány. Avšak my jsme si v exilu postavili školy a kláštery a vytvořili jsme si demokratické instituce, které slouží našemu lidu a uchovávají semínka naší civilizace. S těmito zkušenostmi hodláme v budoucím svobodném Tibetu zavést úplnou demokracii. A tak tím, že rozvíjíme své exilové společenství na moderních základech, opatrujeme a uchováváme také svou vlastní svébytnost a přinášíme naději miliónům našich krajanů a krajanek v Tibetu.

Nejnaléhavější otázkou současnosti je masový příliv čínských přistěhovalců do Tibetu. Už v prvních desetiletích okupace byly přesunuty značné počty Číňanů do východních části Tibetu - do tibetských provincií Amdo (Čching-chaj) a Kham (větší jeho část byla připojena k sousedním čínským provinciím). Od roku 1983 jsou to nebývale velké počty Číňanů, jež jejich vláda vybízí, aby se stěhovali do všech částí Tibetu včetně centrálního a západního Tibetu (o kterém Čínská lidová republika mluví jako o tzv. Autonomní oblasti Tibet). Tibeťané jsou tak ve své vlastní zemi urychleně redukováni na bezvýznamnou menšinovou národnost. Tento vývoj, který ohrožuje samé přežití tibetského národa, jeho kultury a duchovního dědictví, lze ještě zastavit a zvrátit. Ale musí se tak stát nyní, dřív než bude příliš pozdě.

Nové kolo protestů a násilných represí, zahájené v Tibetu v září 1987 a vrcholící zavedením výjimečného stavu v hlavním městě Lhase v březnu letošního roku, bylo z velké části reakcí na tento obrovský příliv čínských přistěhovalců. Informace, které k nám do exilu docházejí, naznačují, že protestní pochody a další pokojné formy protestu ve Lhase a v řadě dalších míst Tibetu pokračují i přes přísné tresty a nelidské zacházení, kterým jsou Tibeťané, zadržení pro projevy rozhořčení, vystaveni. Počet Tibeťanů zabitých bezpečnostními silami během protestu v březnu a těch, kteří zemřeli následně ve věznicích, není znám, avšak soudí se, že přesahuje dvě stovky. Tisíce lidí byly zadrženy či zatčeny a uvězněny. Mučení je běžným jevem.

Vědom si této zhoršující se situace a ve snaze předejít dalšímu krveprolévání jsem se rozhodl předložit svůj Pětibodový mírový plán směřující k obnovení míru a lidských práv v Tibetu. Podrobně jsem tento plán rozvinul ve svém projevu ve Štrasburku v minulém roce. Jsem přesvědčen o tom, že plán poskytuje rozumný a realistický rámec pro jednání s Čínskou lidovou republikou. Čínští vůdcové však dosud neprojevili ochotu dát na něj konstruktivní odpověď. Brutální potlačení čínského demokratického hnutí v červnu letošního roku mne však utvrdilo v názoru, že jakékoli urovnání tibetské otázky bude mít smysl jen tehdy, když bude podepřeno odpovídajícími mezinárodními zárukami.

Pětibodový mírový plán se týká těchto základních a s nimi souvisejících otázek, o kterých jsem se zmínil v první části projevu: Vyzývá k přetvoření celého Tibetu včetně jeho východních provincií Kham a Amdo v zónu ahinsy (nenásilí); k tomu, aby Čína zanechala své politiky násilného přemísťování obyvatel; k respektování základních lidských práv a demokratických svobod tibetského lidu; k obnově a ochraně přírodního prostředí Tibetu; k zahájení seriózních jednání o budoucím postavení Tibetu a vztazích mezi tibetským a čínským lidem. Ve svém štrasburském projevu jsem navrhl, aby se z Tibetu stal plně samosprávný demokratický subjekt.

Chtěl bych využít této příležitosti, abych objasnil představu o zóně ahinsy čili svatyni míru, představující jádro Pětibodového mírového plánu. Jsem přesvědčen o tom, že to má velký význam nejen pro Tibet, nýbrž i pro mír a stabilitu v Asii.

Je mým snem, aby se z celé Tibetské náhorní plošiny stal volný útulek, kde budou moci v míru a harmonické rovnováze žít lidé a příroda. Bude to místo, kam budou moci přicházet lidé z celého světa, aby tu hledali pravý smysl míru uvnitř sebe samých, vzdáleni napětí a tlaků většiny ostatního světa. Tibet by se tak opravdu mohl stát tvůrčím centrem propagace a rozvíjení míru.

Toto jsou klíčové body navrhované zóny ahinsy:

• Celá Tibetská náhorní plošina bude demilitarizována. Bude tam zakázána výroba, zkoušky a skladování jaderných zbraní a jiné výzbroje.
• Tibetská náhorní plošina bude přeměněna v největší světový přírodní park či biosféru, budou vydány přísné zákony na ochranu divoké zvěře a rostlinstva; bude důsledně regulováno využívání přírodního bohatství, aby nedocházelo k poškozování příslušných ekosystémů; v obydlených oblastech bude prováděna politika přijatelného rozvoje.
• Bude zakázána výroba a používání jaderné energie a jiné technologie produkující nebezpečný odpad.
• Národní zdroje a politika budou směrovat k aktivní podpoře míru a ochraně životního prostředí; v Tibetu najdou pohostinné útočiště organizace věnující se prosazování míru a ochraně všech forem života.
• V Tibetu bude podporováno zřizování mezinárodních a regionálních organizací pro prosazování a ochranu lidských práv.

Nadmořská výška Tibetu a jeho rozloha, rovnající se rozloze zemí Evropského společenství, jakož i jeho jedinečné dějiny a hluboké duchovní dědictví činí tuto zemi ideálně způsobilou k tomu, aby plnila úlohu svatyně míru v strategickém nitru Asie. Bylo by to také v souladu s historickou úlohou Tibetu jako mírumilovné buddhistické země a nárazníkové oblasti, oddělující dvě velké mocnosti na asijském kontinentu.

S cílem snížit existující napětí v Asii navrhl sovětský prezident pan Gorbačov demilitarizaci sovětsko-čínských hranic a jejich přeměnu v „hranici míru a dobrého sousedství“. Nepálská vláda už předtím předložila návrh, aby se Nepál, tato himálajská země sousedící s Tibetem, stal zónou míru, třebaže návrh nezahrnoval ještě demilitarizaci země.

Pro stabilitu a mír v Asii je nezbytné vytvářet mírové zóny, které by oddělovaly největší mocnosti a potenciální protivníky na tomto kontinentu. Návrh prezidenta Gorbačova, zahrnující také úplné stažení sovětských vojsk z Mongolska, může pomoci snížit napětí i možnost konfrontace mezi Sovětským svazem a Čínou. Mezi Čínou a Indií je nevyhnutelně třeba vytvořit skutečnou zónu míru, jež by oddělovala tyto dvě nejlidnatější země světa.

Zřízení zóny ahinsy by předpokládalo stažení vojsk a vojenských zařízení z Tibetu, což by umožnilo Indii a Nepálu, aby rovněž stáhly svá vojska a vojenská zařízení z himálajských oblastí sousedících s Tibetem. Toho by mělo být dosaženo formou mezinárodních smluv. Bylo by to v nejlepším zájmu všech států v Asii, zejména Číny a Indie, neboť by to zvýšilo jejich bezpečnost a zároveň zmenšilo hospodářské břemeno spojené s vydržováním velkých seskupení vojsk v odlehlých končinách.

Tibet by nebyl první strategickou oblastí, která by byla demilitarizována. Jistou dobu byly demilitarizovány části Sinajského poloostrova, egyptského území oddělujícího Izrael a Egypt. Nejlepším příkladem zcela demilitarizované země je samozřejmě Kostarika.

Tibet by nebyl také první oblastí přetvořenou v přírodní rezervaci neboli biosféru. Na světě bylo vytvořeno množství přírodních parků. Některé strategicky velmi důležité oblasti se změnily v přírodní „parky míru“. Dva příklady: park „La Amistad“ (Přátelství) na hranicích mezi Kostarikou a Panamou a projekt „Sí a la Paz“ (Ano míru) na hranicích mezi Kostarikou a Nikaraguou.

Když jsem začátkem tohoto roku navštívil Kostariku, viděl jsem, jak se může země úspěšně rozvíjet bez armády; stačí, aby se z ní stala pevná demokracie oddaná míru a ochraně přírodního prostředí. To mě utvrdilo v přesvědčení, že moje vize budoucího Tibetu není pouhý sen, nýbrž realistický plán.

Dovolte mi, abych nakonec vyslovil osobní dík vám všem i našim přátelům, kteří tu s námi dnes nejsou. Váš zájem a podpora, které jste projevili ve věci Tibeťanů, nás všechny hluboce dojaly a neustávají nám dodávat odvahu k boji za svobodu a spravedlnost: ne s použitím zbraní, ale s mocnou zbraní pravdy a odhodlání. Vím, že mluvím jménem všeho tibetského lidu, když vám vyslovuji poděkování a prosím vás, abyste nezapomínali na Tibet v této kritické době dějin naší země. Doufáme, že i my přispíváme k rozvoji mírovějšího, lidštějšího a krásnějšího světa. Budoucí svobodný Tibet se bude snažit pomáhat všem potřebným na tomto světě, bude ochraňovat přírodu a prosazovat mír. Jsem přesvědčen, že schopnost nás Tibeťanů spojovat duchovní kvality s realistickým a praktickým přístupem nám umožní přinést náš zvláštní vklad, byť jakkoli skromný. To je moje naděje i modlitba.

Na závěr mi dovolte podělit se s vámi o krátkou modlitbu, která mi dává inspiraci a odhodlání:

Dokud tento vesmír bude trvat,
dokud v něm živé bytosti budou přebývat,
kéž i já zde mohu setrvat,
abych rozptyloval utrpení světa!

Děkuji vám.

Oslo, 11. prosinec 1989