Články

Všechny zprávy v tibetském stylu

Třináctý dalajlama dalece předběhl svou dobu - i své lidi - když oceňoval první noviny v tibetštině, které začaly vycházet v Kalimpongu v roce 1925. Dnes však hlásí Tobdän Cchering ze sekretariátu čtrnáctého dalajlamy v exilu, že žijeme ve věku informací, jejichž úroveň se stále proměňuje pod vlivem vysoké techniky.

Tibetan Bulletin přinesl jednou ve své komiksové příloze příběh poustevníka, který zachránil úrodu svých vesničanů tím, že nadpřirozeným způsobem ovlivnil počasí. Dnes spíše než by přivolával božské služby nebeských poslů, slaďuje se mystik se sofistikovanějším médiem, aby předvedl svůj každodenní zázrak: předpověď počasí na Hlasu Ameriky v tibetštině.

Tento příběh, zasazený do pustiny tibetského venkova, má skutečné pozadí. Až na to, že rozhlasové přijímače mají dnes početnější zastoupení než poustevníci. A tyto „praskající bedýnky“ přinášejí mnohem víc než jen předpověď počasí zemědělcům. Téměř celá populace Tibetu „je naladěna“, třebaže tajně, na záchranné lano zpravodajství o boji za svobodný Tibet, které je vedeno z exilu a z celého světa.

Kromě tibetského rozhlasového vysílání, překračujícího Himaláje, jsou tu vícejazyčné noviny, časopisy, letáky, web-stránky, video a audio kazety a televizní programy, které umožňují těm, kdo o to kdekoli na světě stojí, být v obraze a vědět o pokračujícím čínském zneužívání a utlačování Země sněhu. Dnes je pozdní vstup Tibetu do informačního věku dovršen. Tibetský styl nechť je vítán ve světě zpráv.

Z Ladaku do Kalimpongu

V důsledku geografické izolace země, kterou násobila uzavřená mentalita podporovaná vládnoucími buddhistickými institucemi, došlo k prvnímu setkání Tibetu s novinami až v roce 1904. Zdaleka ještě nešlo o vlastní vydávání uvnitř země, zahraniční zprávy, kterým se Tibet poprvé otevřel, přicházely přes západní hranici za sousedního Ladaku v podobě levných kopií dvojích novin.

Ladakh ki Akhbar (Ladacké zprávy) začal v tibetštině vydávat moravský misionář A.H. Francke. Přinášely zprávy ze světa vybírané z indických novin jako byly Bombay Guardian, zprávy z Tibetu a jiné místní zajímavosti. Přesto byl tento měsíčník určen hlavně pro ladacké čtenáře, neboť distribuční problémy a nízká úroveň poštovních služeb prakticky znemožnily jeho průnik do Tibetu.

Původně se čtyřstránkové noviny věnovaly převážně válkám, jedna se odehrávala na vzdáleném moři mezi Ruskem a Japonskem a druhá vypukla v Jižním Tibetu, kudy procházela Younghusbandova expedice ke Lhase. Pro ladacké čtenáře bylo stejně nepředstavitelné, že by se bitva mohla odehrávat na vodě, jako to, že by tibetské vojsko vybavené ochrannými amulety od svých lamů bylo zranitelné britskými kulkami. Pochyby čtenářů ustoupily a noviny znovu získaly na důvěryhodnosti, až když posléze v ulicích Simly pochodovali váleční zajatci.

První noviny, které pronikly do tibetského povědomí, byly Julčhog sosö sargjur melong (Zrcadlo zpráv ze všech strán světa). Začal je vydávat v říjnu 1925 v Kalimpongu Gegen Tharčhin, v Lahaulu narozený Tibeťan - křesťan. Noviny se brzy dostaly do Tibetu. „Padesát výtisků úvodních vydání jsem poslal přátelům do Lhasy, včetně Jeho Svatosti 13. dalajlamy,“ řekl vydavatel-průkopník v interview pro Tibetan Review (Tibetské rozhledy) v prosinci 1975. V roce 1927 dostal dopis od dalajlamy: „Budete-li mi i nadále posílat každý měsíc své noviny se zprávami o zemích jako je Čína, Velká Británie a další, velmi mi to pomůže porozumět různým situacím.“

„Bylo to jediné médium na světě, skrze nějž se mohli alespoň Tibeťané ve Lhase dozvědět něco o rychle se měnícím vnějším světě - o revoluci v Číně, o druhé světové válce, o nezávislosti Indie atd. Mělo to zřetelné účinky,“ vzpomíná Gegen Tharčhin, známější mezi Tibeťany jako Tharčhin Babu.

Během invaze čínské osvobozenecké armády do Tibetu v roce byly Julčhog sosö sargjur melong na významu a jeho články na bojovnosti. A to do té míry, že jedny americké noviny označily Tharčhinovy aktivity jako „boj jednoho muže s Maem“. Jednou se čínský obchodní zástupce pokusil zviklat jeho sympatie k Tibetu návrhem, že zkoupí 500 výtisků každého vydání novin.

Skutečnost, že první noviny v tibetštině přišly nikoli z Tibetu, ale ze sousední Brity spravované země, ukazuje na nedostatek popularity světského písemnictví v Tibetu. Téměř všechny knihy, které byly v zemi vydány, byly náboženské. Francke, německý zakladatel ladackých novin, zdůraznil, že zatímco v Evropě existovala celá řada románů a jiné nenáboženské literatury, všechny tibetské knihy byly spjaty s buddhismem. Podle jeho názoru lidé velmi často četli tyto knihy s rituálními cíli, aby získali „zásluhy“, a nezabývali se přitom příliš jejich obsahem.

Aby probudil zájem lidí o neobvyklou světskou nebo přinejmenším nebuddhistickou literaturu, používal Francke ve svých ladackých novinách psací tibetské písmo Ume na rozdíl od písma Učän, které se používá v náboženských knihách. Zároveň používal jazykový styl, který se co nejvíce podobal mluvené řeči, ač zachovával tradiční tibetská gramatická a pravopisná pravidla. Doufal, že až si lidé zvyknou na jeho noviny, budou schopnější přijmout specifičtější křesťanskou literaturu Moravské misie.

Jeho Ladakh ki Akhbar, které přežily až do pozdních 60. let, však sotva otřásly tibetskými zvyklostmi. Naopak Tibetské zrcadlo bylo hodně čteno a oceňováno. 14. dalajlama zdědil předplatné po svém předchůdci a postupně dospěl od obdivu k puzzle v dětství k hltání zpráv ze světa v raném dospívání.

Pro vůdce s tak pragmatickými a do daleké budoucnosti mířícími vizemi, jakým byl 13. dalajlama, mohly být dynamické noviny dokonalým nástrojem, který by mu pomáhal modernizovat zemi a možná dokonce odvrátit to, čeho se nejvíce obával - invazi Číňanů a obsazení země. Bohužel však muselo vydávání prvních oficiálních tibetských novin počkat až do roku 1962, kdy se Jeho Svatost 14. dalajlama usadil ve své komunitě v Indii a začal dlouhý boj za tibetskou svobodu.

Svoboda, když není svoboda

Gjallo Döndub, starší bratr dalajlamy, začal v roce 1962 v Dárdžilingu na severu Indie vydávat noviny nazvané Rangwang (Svoboda). Byly znamením rozhodnutí prvních uprchlíků znovu roznítit boj za svobodu jejich země. Zrod těchto novin znamenal též konec Tharčhinova periodika.

Ironie osudu, že Tibet musel ztratit nezávislost dříve než skutečně pochopil význam a cenu moderních novin, neunikla pozornosti Tharčhina, který jednou napsal: Když jsme měli rangwang, neměli jsme „Rangwang“, když nemáme rangwang, máme „Rangwang“.

V druhé polovině 60. let předal Gjallo Döndub vydávání Svobody dalajlamovi - toto gesto se stalo milníkem, znamenalo počátek prvních zkušeností tibetské vlády na poli médií.

Na podzim roku 1968 se mladý absolvent univerzity rozhodl uskutečnit svůj sen vydávat první tibetský zpravodajský časopis. Riskl to, sešel se s jiným mladíkem, obdařeným literárním talentem, a v říjnu toho roku se zrodila Šeja (Vědění). Tento mladý snílek Tändzin Täthong je dnes osobním tajemníkem dalajlamy. Jeho přítel, který nastoupil na místo vydavatele časopisu, je kalön Sönam Tobgjal, předseda exilového kašagu. Pomáhal jim bratr Tändzin Tändzin Namgjal Täthong, dnes bývalý ministr exilové vlády. Tito tři spolu s Lodi Gjarim a Džamjang Norbuem později založili Tibetský kongres mládeže, dnes největší a nejprůraznější nevládní organizaci v exilu.

„Začali jsme vydávat Šeju z třípokojového domku v McLeod Ganj s finanční pomocí 10 000 rupií od Jeho Svatosti dalajlamy. Pak už to byl soukromý podnik,“ vzpomíná kalön Sönam Tobgjal, který byl vydavatelem Šeja více než deset let.

Časopis byl vydáván s herkulovskými cíli. „Měli jsme v úmyslu informovat tibetské uprchlíky o politických hnutích, které se v té době přelévaly světem,“ říká jeho bývalý vydavatel. „Pokud měli Tibeťané bojovat za svobodu své země, bylo nezbytné, aby byli informováni o tom, co se děje.“

Přibližně v téže době začal jiný dynamický mladý aktivista vydávat zpravodajský časopis v angličtině. Voice of Tibet (Hlas Tibetu), jak již název napovídá, měl sloužit jako nástroj k přenesení tragického příběhu Tibetu do anglicky mluvícího světa a vzbudit mezinárodní sympatie pro tibetský lid, bojujícímu za svobodu své země. Mladý muž Lodi Gjari, který je dnes zvláštním zástupcem dalajlamy ve Washingtonu, byl vydavatelem do roku 1968, kdy časopis změnil jméno na Tibetan Review. Následující vydavatel Takla později předal vydávání časopisu redakci Šeja.

Finanční potíže nakonec vedly k tomu, že v roce 1971 oba časopisy převzala tibetská exilová vláda. Vznikl nový Úřad pro informace a mezinárodní. Do té doby byly záležitosti informací a bezpečnosti řízeny z jednoho úřadu.

Kalön Sönam Tobgjal vzpomíná: „Když jsme se obrátili na vládu s žádostí o pomoc, svěřili nám celý nový úřad, který byl pojmenován „Informační úřad“. Nastěhovali jsme se tam, a tak se časopisy staly oficiálními.“ Úřad poté začal z Dillí vydávat další oficiální časopis v angličtině Tibetan Bulletin (Tibetský bulletin).

Úřad pro informace a mezinárodní vztahy, dříve známý jako Informační úřad, se stal během necelých třiceti let motorem tibetských médií v exilu. Dnes provozuje i audiovizuální sekci, která shromažďuje a distribuuje videonahrávky a audiokazety o aktivitách Jeho Svatosti dalajlamy a exilové vlády. „Poslední dobou klademe důraz hlavně na video,“ říká Karma Wangčhug, vedoucí audiovizuální sekce. „Tento posun“, vysvětluje, „je způsobený tím, že existuje mnoho rozhlasových stanic, jejichž vysílání pokryje Tibet i zahraničí.“

Během let vyprodukovala sekce vlastní dokumetární filmy jako Slzy mučení, Čínské gulagy v Tibetu a Pančhenlama. Mnohé z těchto filmů se dostaly do Tibetu a silně zapůsobily na jeho obyvatele. Jejich vliv byl tak zřetelný, až si oficiální čínský časopis China's Tibet (Čínský Tibet) stěžoval, že exilová komunita provádí „silnou audio-vizuální propagandu.“ Kromě Tibetan Freedom, Šeja a Tibetan Bulletin přináší DIIR nové časopisy v čínštině, hindštině a francouzštině.

„Média jsou nejúčinnějším nástrojem v nenásilném boji“, vysvětluje Thubtän Samphel, zvláštní tajemník Úřadu pro informace a mezinárodní vztahy a bývalý vydavatel Tibetan Bulletinu.

Udržet Tibet v centru pozornosti

Nárůst světového povědomí o Tibetu byl však výsledkem dlouhotrvající a namáhavé dřiny. První skupiny desorientovaných tibetských uprchlíků, kteří právě ztratili svou zemi, nepřitahovaly v roce 1959 téměř nic víc než zvědavé pohledy a humanitární pomoc. Na rozdíl od dramatického útěku dalajlamy, zprávy o němž se v roce 1959 dostaly na titulní strany, byl samotný Tibet pod čínskou okupací pevně uzavřen vůči okolnímu světu a pro média se stal nedůležitou záležitostí.

„Na druhou stranu se zdálo, že Čína je ve zprávách stále“, vzpomíná kalön Sönam Tobgjal. „Na krátký okamžik jsme se ještě jednou objevili v médiích, ale bylo to na základě lživých zpráv o pokroku, který Čína přináší Tibetu.“ To bylo v době, kdy Čína pozvala do Tibetu první vlnu levicově orientovaných zahraničních novinářů, v letech 1978-79, v období tzv. „liberalizace“ po Maově smrti.

„Nikdy jsme však neztratili naději. Pokračovali jsme v přípravě tiskových zpráv, založených na zprávách z Tibetu a schraňovali jsme je v archivu s nadějí, že jednoho dne zveřejní noviny celý příběh.“ Jelikož však byl osud Tibetu pro novináře a politické analytiky nezajímavým tématem, plnily jejich tiskové zprávy odpadkové koše.

Dění však neuvázlo v mrtvém bodě navěky. Veřejné působení dalajlamy a jeho morální velikost, poselství a kultura tibetského buddhismu se šířily po světě, hlavně v době, kdy čínská „liberalizace“ otevřela brány Tibetu pro turisty. „Stále více turistů si odváželo domů dojmy z Tibetu ovládaného Čínou a ty byly velmi vzdálené od růžových obrázků, které dříve Čína předváděla“, připomíná tibetský ministr. Poté si i média začala všímat.

Když v roce 1987 vypukly ve Lhase demonstrace proti čínské nadvládě, zahraniční turisté byli očitými svědky, kteří události zaznamenali. Na televizních obrazovkách a na stránkách novin na celém světě se pak objevily amatérské záběry ozbrojených čínských policistů bijících a kopajících tibetské mnichy a fotografie tibetských demonstrantů zabitých čínskými kulkami. Svědomí celého světa bylo zburcováno. Posvátné město Lhasa získalo novou tvář bitevního pole, na němž se setkávají nenásilné dobro a ozbrojené zlo.

Demonstrace volající po osvobození od čínské nadvlády pokračovaly do roku 1989, kdy bylo ve Lhase vyhlášeno stanné právo. Od té doby bylo 250 Tibeťanů zabito a další tisíce jsou pohřešovány.

Tato nezvratná svědectví vedla k nové silné vlně mezinárodní podpory, která vyústila roku 1989 v rozhodnutí Amerického kongresu podpořit tibetské vysílání z rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Do té doby bylo jediným vzdušným prostorem pro boj za svobodu Tibetu tibetské vysílání rozhlasové stanice All India Radio. K tibetskému vysílání Hlasu Ameriky se v květnu 1996 připojilo vysílání stanice Voice of Tibet (Hlas Tibetu) podporované Norským tibetským výborem a Norským centrem pro lidská práva. V prosinci 1996 zahájilo ve Washingtonu D.C. své vysílání také Radio Free Asia (Rádio Svobodná Asie) s vysíláním v tibetštině.

Jestliže se v roce 1987 ve Lhase začínal tibetský příběh dostávat do globálního povědomí, v Oslu v roce 1989 nastal skutečně okamžik, z něhož není návratu. Sledován celým světem obdržel dalajlama Nobelovu cenu míru a mezi jedinci, politiky, světovými vládci a bojovníky za lidská práva - a v neposlední řadě je třeba zmínit i Hollywood - se vzedmula vlna uvědomění, zájmu a angažovanosti. Nikdy by se to nestalo bez konkrétních lidí a bez přátel. A média jsou dnes králi.

Článek je převzat z časopisu Tibetan Bulletin, Dharamsala, March - April, 1999