Tibinfo - informační systém o Tibetu
Články, dokumenty
   
 Novinka: Monitoring tisku

Můj syn dalajlama - kniha pamětí dalajlamovy matky. Unikátní svědectví o životě ve starém Tibetu, o útěku do exilu a o životě v cizí zemi.

Svoboda v exilu: dalajlamův vlastní životopis

Dokumenty

Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu - část 2.

první část diplomové práce


Část 2. Genocida V Tibetu

Obsah:

  1. Úvod
  2. Tibet před čínskou invazí
  3. Čínská okupace
  4. Tibet po roce 1959
  5. Východiska genocidální analýzy
  6. Tibeťané jako distinktivní náboženská a etnická skupina
  7. Objektivní stránka tibetské genocidy
  8. Subjektivní stránka tibetské genocidy
  9. Kulturní genocida
  10. Závěr

I. Úvod

V první části této práce jsem se zabýval důvody, proč genocida i přes existenci Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia dlouhou dobu nebyla zločinem, jehož pachatelé by se museli obávat potrestání.

Obsazení Tibetu čínskými vojsky a následné hromadné zabíjení tibetského obyvatelstva v padesátých a šedesátých letech bylo jedním z prvních případů, kdy Úmluva měla dojít praktického uplatnění a zároveň prvním z případů, kdy uplatněna nebyla. Přestože existovalo závažné podezření, že se Čína v Tibetu dopouští genocidia (a také zločinu proti míru, válečného zločinu, zločinu proti lidskosti), mezinárodní společenství vůbec nereagovalo. [1] Teprve tehdy, když čínský teror v Tibetu dosáhl takových rozměrů, že jej již nešlo přejít bez povšimnutí, OSN v letech 1959 a 1960 pověřila nezávislou mezinárodní komisi právníků vypracováním studie o situaci v Tibetu. Ačkoliv obě zprávy se vyslovily ve prospěch výše nastíněných podezření [2], OSN reagovala pouze vydáním tři vágních rezolucí, v nichž Čínu vyzvala (bez hrozby sankcemi v případě nevyhovění) m.j. k "ukončení všech praktik, které zbavují Tibeťany lidských práv a základních svobod, kterých tito vždy mohli užívat." [3] Čína na tyto rezoluce ani neodpověděla. V čase obtížné poválečné obnovy ale mezinárodní společenství nenašlo vůli riskovat kvůli strategicky nedůležité himálajské zemi konflikt s těžko vypočitatelnou nově se rodící komunistickou velmocí ČLR. V boji s genocidou tak lidstvo utrpělo další významnou porážku.

Čína v Tibetu vyvraždila přibližně jednu pětinu celkové populace a do značné míry zlikvidovala tamní unikátní buddhistickou kulturu - to vše s vypočítavým kalkulem kolonizačního záměru. Cílem následující části této práce je dokázat, že počínání Číňanů v Tibetu je možno zahrnout pod skutkovou podstatu zločinu genocidia podle platného mezinárodního práva, tedy zejména v souladu s jeho definicí podle Úmluvy o genocidě z roku 1948.

Z hlediska mezinárodního práva by takový závěr měl poměrně vážné důsledky. Čína obvykle odráží veškerá obvinění z porušování lidských práv na svém území poukazem na skutečnost, že není signatářským státem příslušných úmluv a systematicky výslovně protestuje proti mimosmluvní závaznosti lidských práv. Obvinění z porušení zákazu použití síly proti jinému státu pak odmítá s odůvodněním, že Tibet před čínskou invazí nebyl suverénním státem. [4] V případě genocidia však Čína podobnou možnost nemá. Zákaz genocidia je jednou z všeobecně uznávaných kogentních norem mezinárodního práva, jejíž kogentnost navíc není prakticky zpochybňována, a to ani Čínskou lidovou republikou. Jestliže proto Čína v Tibetu spáchala genocidu, závažným způsobem tím porušila mezinárodní právo se všemi odpovědnostními důsledky výše popsanými a narozdíl od jiných možných porušení, kterých se v Tibetu dopustila, nemá ani možnost tuto odpovědnost odmítnout.

II. Tibet před čínskou invazí

Tibet je země položená na vysokohorském platu rozkládající se na území 2,5 mil. km2 (více než dvě třetiny celkové rozlohy Indie). Průměrná nadmořská výška tibetského území přesahuje 3800 m. S výjimkou níže položených oblastí na jihu země naprostou většinu Tibetu tvoří neobydlené vysokohorské pouště křižované himálajskými hřebeny. Tibeťané jsou proto tradičně především kočovní nomádi, zemědělský způsob života je rozšířený pouze na jihu země a v blízkosti řek.

Až do čínské invaze byl Tibet feudálním státem, kde veškerá politická a správní moc byla rozdělena rovnoměrně mezi duchovní a světské úředníky (podobně vlastnictví většiny půdy v Tibetu bylo rozděleno mezi kláštery a velkostatkáře, kteří obvykle také vykonávali vysoké správní funkce). V čele státu stál dalajlama, nejvyšší v hierarchii církevních hodnostářů a zároveň nejvyšší světský úředník - představující jednotu státu a církve.

Z hlediska mezinárodní suverenity Tibet v průběhu své dlouhé historie prošel nejrůznějšími etapami vývoje. V čase budování tibetské říše byl Tibet vojensky silný se značnými expanzivními tendencemi. V 8.st. dokonce Tibet okupoval značnou část Číny, nakrátko se zmocnil i tehdejšího čínského hlavního města Si- anu a dosadil do čela čínské říše svého loutkového císaře. Příchod buddhismu však Tibeťany transformoval z obávaných válečníků v mírumilovný národ, který nadále byl spíše terčem nežli strůjcem vojenských invazí. Tibet se nejprve na dlouhou dobu stal mongolským protektorátem (mongolská říše ale na druhou stranu přestoupila na tibetský buddhismus - mezi Tibetem a Mongolskem se postupně vyvinul vztah označovaný jako čhö-jön, tj. vztah duchovního učitele a patrona). Od 18. století až do začátku století dvacátého pak Tibet byl nominálním protektorátem Číny (také tento protektorát však byl mírovým svazkem spočívajícím víceméně v přítomnosti čínských vyslanců v Tibetu; Čína se nijak nepokoušela vykonávat jakýkoliv vliv na vnitrostátní a vlastně ani mezinárodní záležitosti země). Britská invaze v roce 1904 přiřadila Tibet do britské zájmové sféry - především s cílem omezit vliv Ruska a Číny v Tibetu (také však bez ambicí zasahovat do správy státu). V souvislosti s pádem čínského císařství v roce 1911 Tibet oficiálně vypověděl ze svého území čínské vyslance a vyhlásil nezávislost, kterou si pak udržel až do roku 1951.[5]

III. Čínská okupace

V roce 1949 v Číně zvítězila komunistická revoluce. Nově vytvořená Čínská lidová republika jako jeden ze svých prioritních cílů postavila tzv. osvobození Tibetu a jeho znovupřipojení k mateřské Číně. Již v říjnu roku 1950 čínské ozbrojené síly zahájily rozsáhlou invazi do Tibetu. Špatně vycvičená a vyzbrojená tibetská armáda dokázala vzdorovat jednoznačné převaze protivníka jen několik dní. Poté, co do čínských rukou připadlo město Čhamdo, hlavní město východního Tibetu, a Číňané hrozili dalším postupem do vnitrozemí, Tibet byl donucen podepsat tzv. "Sedmnáctibodovou smlouvu," v níž se zcela vzdal své suverenity ve prospěch Číny a umožnil rozmístění čínských vojenských jednotek na svém území. [6] Tibeťanům na druhou stranu měla být zaručena určitá autonomie založená na respektu k náboženské víře, stávajícímu politickému systému, národnímu jazyku a kultuře.

Číňané po roce 1950 postupně od Tibetu odtrhli jeho tradiční provincie Amdo (na severu) a Kham (na východě) obývané převážně tibetským obyvatelstvem, prohlásili je za součást čínského vnitrozemí a rozpustili je v sousedních čínských správních provinciích Čhing-chaj, Kan-su, Jün-nan a S'-čchuan. [7] V těchto provinciích pak Čína začala aplikovat své sociální, politické a agrární reformy v duchu komunistické ideologie. Jelikož Tibeťané tyto reformy (prosazované mnohdy za použití násilí a zcela v rozporu se sliby danými sedmnáctibodovou smlouvou) chápali jako nepřístojné zasahování do svých práv a zvyků, zejména na východě Tibetu čínská moc narazila na otevřený partyzánský odboj. Stupňující se napětí vyvrcholilo 10. března 1959 masivním povstáním v hlavním městě Lhase. Číňané této tibetské demonstrace odporu využili jako záminky k úplnému převzetí vlády nad Tibetem. Povstání bylo krvavě potlačeno a 14. tibetský dalajlama spolu s celou tibetskou vládou uprchli do indického exilu [9].

IV. Tibet po roce 1959

Odchod dalajlamovy vlády do exilu zbavil Čínu posledních zábran. V průběhu samotného lhaského povstání čínská armáda za pouhé tři dny zabila 10 000 až 15 000 Tibeťanů. Podle tajné armádní zprávy určené pro čínské vojenské velení, kterou ukořistily tibetské partyzánské jednotky, za období od března 1959 do října 1960 bylo jen v centrálním Tibetu zabito 87 000 Tibeťanů.[9]

Výpovědi o masakrech, mučení a vraždění, bombardování klášterů a měst a vyhlazení celých velkých nomádských skupin, které následovaly po převzetí Tibetu Čínou, byly zevrubně zdokumentovány. [10] Hlavními obětmi čínských čistek se stali prominenti bývalého režimu, statkáři a mniši a mnišky v buddhistických klášterech. Desetitisíce obětí si vyžádala kolektivizace zemědělství spojená s trvalým usídlováním nomádů do tzv. komun. Jakýkoliv odpor proti záměrům čínské státní moci byl trestán smrtí či deportací do pracovních táborů.

Popravy se konaly bez řádného procesu a způsobem, který měl ponížit lidskou důstojnost odsouzených a jejich rodin. V tibetštině se objevilo nové slovo thabdzing vyjadřující stav duševního utrpení a hrůzy, se kterým tyto popravy byly spojeny. Odsouzení obvykle museli před shromážděnou obcí veřejně vypočítat svá provinění a poté byli kamenováni, mučeni a nakonec usmrceni svými rodinnými příslušníky a blízkými přáteli, kteří tak konali pod hrozbou stejného trestu. Děti byly nuceny zabíjet vlastní rodiče, rodiče museli tleskat pověšení svých dětí a ještě zaplatit popravčí četu. Po skončení popravy vojáci nejprve svezli oběti do otevřených hrobů a poté nutili pozůstalé, aby oslavovali a tančili na mrtvých tělech - neboť prý byli vymýceni nepřátelé lidu a socialistického zřízení. Mnohé rodiny, než aby podstoupily takovou proceduru, páchaly hromadnou sebevraždu. Celkový počet popravených přesahuje 150 000, dalších 9 000 osob spáchalo sebevraždu.[11]

Číňané obvykle udávají, že převzetí moci v Tibetu v roce 1959 bylo provázeno pouze povstáním úzkého kruhu vládnoucích vrstev, které bylo snadno potlačeno. Již od samého nástupu čínské státní moci přitom v celém Tibetu a zejména na východě (provincie Kham) probíhalo intenzivní ozbrojené povstání, které Číňané nakonec potlačili až v roce 1974 za cenu obrovských vlastních ztrát a díky vydatné pomocí nepálské armády na nepálském území. Potlačení tohoto partyzánského hnutí provázelo bombardování a dělostřelecké oblehání vesnic a klášterů usvědčených nebo podezřelých z odboje. Patrně nejznámějším případem tohoto druhu byl klášter v Lithangu ve východním Tibetu podezřelý z organizování protičínských aktivit, který čínská armáda dne 1.června 1956 srovnala se zemí právě ve chvíli, kdy se zde na náboženské pouti shromáždily tisíce poutníků. Bombardéry nejprve na přelidněný klášter svrhly několik náloží, zbytek uprchlých poutníků pak usmrtily dávky z nízko nalétávajících stíhaček. Guvernér Lithangu byl veřejně umučen k smrti a všichni přeživší mniši, kteří v době náletu nepobývali v klášteře, byli zastřeleni. V povstáních a nepokojích proti čínské okupaci zahynulo celkem více než 400 000 lidí.

Tibeťané byli extenzivně využíváni jako levná pracovní síla ve vězeních a koncentračních táborech. Jména vězeňských komplexů jako Dabži, Miňa a Si-ning jsou známa po celém Tibetu a vyvolávají v Tibeťanech podobnou hrůzu jako jména Osvětim či Dachau vyvolávají v Evropě. Jaká byla šance tibetských vězňů na přežití dokládají i následující příklady: v drsných podmínkách severotibetského vysokohorského plata v oblasti Džhang Cchalakha v pěti věznicích si více než 10 000 Tibeťanů odpykávalo své tresty na nucených pracích při těžbě boraxu; podle svědectví vězňů každý den 10 až 30 Tibeťanů zahynulo následkem hladu, bití a vysílení - ročně tak zemřelo okolo 8000 vězňů, kteří byli průběžně nahrazováni. V jiném dole v oblasti Darcendo ve východním Tibetu zemřelo v letech 1960 až 1962 celkem 12 019 vězňů. [12] V tibetských věznicích a pracovních táborech v průběhu čínské okupace zahynulo více než 250 000 vězňů.

Přes 90 000 lidí přitom zemřelo následkem mučení - jediné známé a očekávané metody vyšetřování a převýchovy v průběhu trestního řízení a výkonu trestu na území Tibetu v období od nástupu čínské státní moci. Způsoby mučení a špatného zacházení s tibetskými vězni byly podrobně popsány stovkami vězňů, kterým se podařilo z Tibetu uprchnout do exilu. [13] Mezi obvyklé prostředky patří bití elektrickými důtkami, holemi, železnými tyčemi, kopání, aplikace elektrických důtek do řitního otvoru či pohlavních orgánů, zhášení cigaret o kůži, sexuální zneužívání, pochodování bez obuvi a ponožek po zamrzlém nádvoří věznice či naopak několikadenní pobyt vězně přivázaného ke kůlu ve spalujícím tibetském vysokohorském slunci s vyholenou hlavou. Výčet mučících metod tímto zdaleka není vyčerpán.

Ničivou se ukázala také čínská zemědělská politika. Číňané prosadili, aby namísto tradiční tibetské obilniny - vysokohorského ječmene - farmáři začali pěstovat pšenici - základní potravinu čínské kuchyně. Zcela přitom ignorovali skutečnost, že himálajské klimatické podmínky jsou pro pěstování pšenice krajně nevhodné (zejména krátké léto a brzká a krutá zima).

Podobně bez ohledu na místní přírodní podmínky nahradili Číňané dosavadní citlivé ekologické zemědělské hospodářství respektující omezené přírodní zdroje Tibetu intenzivní velkovýrobou. Důsledkem přehnané kultivace, který mnoho Tibeťanů předpovídalo a před nímž varovalo, byl drastický pokles úrodnosti dokonce i v těch dříve nejvýnosnějších oblastech. V Tibetu zavládla epidemie hladomoru, jíž podlehlo přes 300 000 lidí a z níž se tibetský venkov vzpamatovával až do nedávné minulosti.

V roce 1966 nejvyšší představitel čínské vládní moci Mao Ce-tung zahájil celočínskou kampaň za upevnění socialistického systému, tzv. kulturní revoluci. Cílem kulturní revoluce bylo především odstavit od veřejných funkcí všechny osoby podezřelé z kapitalistických tendencí a upevnit Maovo postavení v zemi. Druhotným cílem pak bylo transformovat vzdělání, umění a literaturu, aby sloužily cílům budování socialismu. Veškeré nesocialistické umění a vzdělání bylo prohlášeno za neplodné a nežádoucí - univerzity a školy byly zavřeny, inteligence pozabíjena či umístěna ve věznicích a pracovních táborech. Živelně vytvářené ozbrojené Rudé gardy složené z fanatických dobrovolníků útočily na spisovatele, umělce a intelektuály, ničily jejich díla a posílaly je na nucené práce. Chrámy byly vypleněny, kláštery rozprášeny a mnichové pozabíjeni či posláni na venkov. S poukazem na jeho vztah ke starým pořádkům Rudé gardy takřka bezezbytku zlikvidovaly veškeré kulturní bohatství Číny. Kulturní revoluce byla oficiálně ukončena v roce 1969 na IX. sjezdu Komunistické strany Číny.

Kulturní revoluce se pochopitelně nevyhnula ani Tibetu. Zatýkání, mučení, deportace a popravy se opět staly každodenní skutečností tibetského života. [14] Hlavním objektem násilí se tentokráte staly kláštery, jejich obyvatelé - mniši a mnišky - a vůbec veškerý náboženský život na územích obývaných tibetským obyvatelstvem. Nečetné náboženské budovy a artefakty, které přežily útoky v předcházejících letech, byly zničeny, vypleněny či znesvěceny nyní. Z původního počtu 6 259 klášterů s přibližně 600 000 rezidentními mnichy a mniškami zůstalo po skončení kulturní revoluce jen 8 klášterů a přibližně 900 mnichů a mnišek. [15] Jakékoliv projevy tibetského národního cítění (např. tibetské oblečení) či náboženské víry (např. nošení růžence či hlasité modlení) byly prohlášeny za vlastizrádné a trestány smrtí či vězením. Tibetské umělecké památky a historické písemnosti byly rozprodány a spáleny.

Přiznává-li dnes Čína, že se v Tibetu dopustila určitých excesů, snaží se obvykle vyvolat dojem, že k nim došlo právě v průběhu kulturní revoluce, kterou samotná Čína utrpěla možná ještě výrazněji než Tibet. V roce 1976, po smrti Mao Ce-tunga a nástupu nového vedení v čele s pragmatickým Teng Siao-pchingem, čínské vedení kulturní revoluci odsoudilo, prohlásilo ji za velký omyl a distancovalo se od ní. [16] Jak ale ukazují statistické informace kompilované tibetskou exilovou vládou, naprostá většina útoků proti klášterům a chrámům, stejně jako poprav, mučení a jiných případů násilného usmrcování tibetských obyvatel, spadá do období ještě před rokem 1966. Kulturní revoluce pouze systematickou destrukci Tibetu zahájenou v roce 1959 dovedla do takřka úplné dokonalosti.

Ačkoliv přesný počet obětí čínské okupace doposud nebylo možné stanovit, všeobecně se odhaduje, že přesahuje jeden milión lidí. Podle údajů exilové vlády Tibetu zahynulo v důsledku čínské přítomnosti na tibetském území více než 1,2 mil. Tibeťanů z původního počtu 4-6 mil. obyvatel Tibetu před čínskou invazí, tedy asi jedna pětina.[17]

Tabulka 1: Tibetské oběti čínské okupace
Zdroj: Tibetská exilová vláda

Ozbrojené nepokoje/povstání

432 705

Hladomor

342 970

Věznice a koncentrační tábory

173 221

Popravy

156 758

Mučení

92 731

Sebevražda

9 002

CELKEM

1 207 387

Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 se Tibetu dostalo určitého uvolnění. Představitelé nové čínské státní moci přiznali, že Čína v Tibetu zašla příliš daleko, a začali postupně odstraňovat alespoň ty nejzávažnější následky. Tibeťané se mohli vrátit ke svému tradičnímu zemědělství, zemědělské komuny byl víceméně rozpuštěny, nomádům byla zčásti navrácena stáda a bylo jim umožněno opět kočovat. Velmi pomalu a opatrně se do Tibetu začal vracet také náboženský život. Lidé se již nadále se svou vírou nemuseli skrývat, začaly první rekonstrukce klášterů, mniši a mnišky se mohli vrátit ke svému poslání. Hromadné masakrování širokých mas obyvatelstva pak vystřídalo období relativní svobody spojené však s politikou tvrdého potlačování sebemenšího odporu a zastrašování, která pokračuje dodnes. Po sérii rozsáhlých protičínských demonstrací v letech 1987 a 1988 navíc Čína svůj postoj vůči Tibetu opět výrazně přitvrdila. K tomu, aby se Tibeťan dostal na několik let do vězení, stačí, aby veřejně prezentoval své protičínské postoje, vyjádřil podporu dalajlamovi či se vyslovil ve prospěch nezávislého Tibetu. Politické a náboženské svobody jsou i nadále iluzí (viz dále). Jak dokládají např. každoroční zprávy Amnesty International či Tibetského centra pro lidská práva a demokracii, dodržování lidských práv v Tibetu patří k nejhorším na světě.

V. Východiska genocidální analýzy

Označit počínání Číny v Tibetu za genocidu je nasnadě a v tisku i populární literatuře se často objevuje. Řeč čísel hovoří jasně: Číňané usmrtili v Tibetu přibližně jednu pětinu původní populace a takřka zlikvidovali celou jeho unikátní buddhistickou kulturu. Z hlediska právního však takto unáhlený závěr není možné vyvodit. Genocida je jedním z nejzávažnějších zločinů práva národů, a proto obvinění z genocidy nelze vznést bez důkladné analýzy všech objektivních a subjektivních znaků tohoto zločinu ve světle platného mezinárodního práva. I přes veškeré výhrady zmíněné v části 1 této práce bude přitom nutné vycházet zejména z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Případné úvahy o tom, nakolik přesně tato Úmluva postihuje kogentní normu obecného mezinárodního práva o zákazu genocidia vedoucí ke snaze pojmout genocidium šířeji či úžeji než jak činí tato Úmluva, by nezbytně nutně posunuly následující genocidální analýzu do příliš spekulativní roviny.

Jak již bylo uvedeno, Úmluva ve svém článku II definuje genocidu jako kterýkoliv z níže uvedených činů spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení příslušníků takové skupiny; b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení; d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí a e) násilné převádění dětí z jedné skupiny skupiny do jiné.

Z hlediska této definice proto k určení, jestli v Tibetu byla spáchána genocida, bude nutné:

  1. určit, jestli Tibeťané tvoří distinktivní skupinu - etnickou, náboženskou, rasovou nebo náboženskou;
  2. určit, jestli se představitelé čínské státní moci dopustili vůči této skupině některého jednání podle článku II písm. a) až e) Úmluvy o genocidě; a
  3. zejména určit, jestli takové jednání bylo namířeno k úplnému nebo částečnému zničení této skupiny jako takové a bylo zahrnuto úmyslem tento účinek způsobit.

Ačkoliv je nesporné, že jednání, kterého se Čína dopustila na tibetském národu, je neodpustitelné, protiprávní a humánně zvrhlé, teprve kladná odpověď na všechny tři tyto otázky může vést k závěru, že v Tibetu byl spáchán zločin genocidia podle mezinárodního práva.

VI. Tibeťané jako distinktivní náboženská a etnická skupina

Vysokohorské tibetské plató sevřené pohořími Himálaje, Karakorumu a Kuchun-lunu díky své přirozené i tradičně politické izolovanosti od okolního světa dalo vzniknout zcela unikátní kultuře svázané s buddhistickým náboženstvím.

Buddhismus poprvé pronikl do Tibetu v 7.st. z indického údolí Swat [18] za doby panování krále Songcän Gampa. Pod jeho patronátem buddhismus postupně začal z Tibetu vytlačovat tehdejší nejrozšířenější náboženství - šamanský bön. Bön však nezmizel beze stopy, tibetský buddhismus jím zůstal zásadním způsobem ovlivněn. Bönistické mystické rituály, meditace a sochy doplnily původní indický filozofický základ buddhistické víry a daly tak vzniknout zcela ojedinělému náboženskému směru a kultuře, jež ovlivňovala a nadále ovlivňuje životy tibetských lidí způsobem, který je sekulárním kulturám moderního světa jen těžko pochopitelný.

V každé, byť sebemenší vesnici, stával klášter či alespoň malý chrám, oltáře s buddhistickými sochami zdobily každý tibetský dům. Alespoň jedno dítě z každé rodiny bylo obvykle zasvěceno mnišské řeholi. Život prostých lidí i nejvyšších vrstev ovlivňovaly každodenní buddhistické zvyky a rituály počínaje základním principem lásky a soucítění s člověkem a úctou ke všemu živému až po mnohaleté náboženské pouti, na které se Tibeťané pravidelně vydávali v určité fázi života, poté, co se vzdali všech pozemských statků. Buddhismus zcela ovládal životy lidí, jejich svátky, festivaly, práci, rodinné tradice.

Náboženství mělo určující vliv také na fungování státní moci. Počínaje šestnáctým stoletím v čele tibetského státu stojí dalajlama - král/živoucí bůh Tibetu považovaný za převtěleného nástupce všech předcházejících dalajlamů - který jako nejvyšší náboženský a světský orgán reprezentuje jednotu víry a státu. Velký vliv na výkon státní moci vykonávaly také kláštery (největší z nich byly obrovskými klášterními městy, v nichž žily tisíce mnichů a které byly přirozenými centry vzdělanosti, umění, vědy a tibetské kultury). Dokonce důležitá státnická rozhodnutí dalajlamy i jeho sboru ministrů byla pravidelně konzultována se státním věštcem a podrobována mystickým projevům vůle božstev.

Buddhistické náboženství bylo a nadále zůstává neodmyslitelnou složkou tibetské národní identity, vlastní všem částem společnosti, od nejnižší po nejvyšší. Buddhismus pro Tibeťany není jen vírou, ale představuje souhrn celé jejich kultury a civilizace. Již samotný fakt, že Tibeťané si uchovali svoji víru napříč desetiletím tvrdé perzekuce, je důkazem toho, jak důležitou roli buddhismus v Tibetu hraje. Ve svém pojetí, intenzitě a formě je tibetský buddhismus zcela unikátním náboženstvím, které se kromě Tibetu vyskytuje jen výjimečně. Vzhledem k materialisticky komunistické přítomnosti Číny a také vzhledem k její zcela odlišné náboženské historii jsou proto Tibeťané zcela jistě výrazně distinktivní náboženskou skupinou.

Tibeťané se od Číňanů odlišují i co do etnického a rasového původu. I když původ tibetského lidu zůstává víceméně neobjasněn, o jejich odlišnosti od chanských Číňanů nejsou pochybnosti, přiznává ji dokonce i oficiální čínská propaganda [19]. Přední tibetolog H.E.Richardson k tomu napsal: "S vědeckou přesností nelze Tibeťany popsat jako čínský lid; vždyť ostatně i sami Číňané na ně již po dva tisíce roků pohlížejí jako na příslušníky samostatné rasy." [20] Za povšimnutí stojí i fakt, že tibetský jazyk náleží k tibetsko-barmské skupině jazyků, která je značně odlišná od sino-thajské skupiny jazyků, do níž spadá čínština (tibetština např. narozdíl od čínštiny nepoužívá obrazové znaky, ale abecedu).

Dlouhá samostatná historie Tibetu je pak spolu s výše řečeným jednoznačným důkazem o tom, že Tibeťané tvoří samostatnou národnostní skupinu (tj. společenství lidí spojených společnými biologickými rysy, jazykem, tradicemi, historií a kulturou, jimž je vlastní vůle žít pospolu [21]).

VII. Objektivní stránka tibetské genocidy

Objektivní stránka zločinu genocidia je v Úmluvě o genocidě charakterizována některým ze způsobů jednání podle písm. a) až e) čl. II Úmluvy. V případě Tibetu prokázání objektivní stránky zločinu genocidy nebude obtížné. Ačkoliv údaje o přímých účincích působení čínské státní moci v Tibetu uváděné v kapitole V. včetně celkového počtu 1,2 mil. obětí nelze považovat za objektivní a zcela přesné, neboť pocházejí ze zdrojů tibetské exilové vlády a není možné je nezávisle potvrdit, zdá se být nesporné (i s ohledem na závěry nezávislých institucí jako Amnesty International či zprávy mezinárodních komisí právníků pro OSN), že Čína po roce 1950 v Tibetu prováděla usmrcování, působení těžkých tělesných ublížení a duševních poruch příslušníkům distinktivní tibetské skupiny ve smyslu písmene a) a b) Článku II Úmluvy o genocidě. [22] Obě zprávy mezinárodní komise právníků v letech 1959 a 1960 navíc poukázaly na skutečnost, že v prvních letech čínské přítomnosti v Tibetu byly z tibetských rodin do Číny plánovitě nedobrovolně převedeny tisíce dětí, aby byly převychovány v "nebuddhistickém" prostředí čínského vnitrozemí (viz písm. e) Článku II Úmluvy). Od počátku sedmdesátých let také Čína v Tibetu provádí razantní program kontroly porodnosti (viz písm. d) Článku II Úmluvy a kapitola X. této části práce). Ohrožení fyzické existence tibetské distinktivní skupiny, ke kterému v Tibetu došlo, je přitom v zjevné přímé souvislosti s těmito jednáními. Ve světle dostupných informací je proto možno považovat objektivní stránku zločinu genocidia za prokázanou. Mnohem složitější a zcela zásadní pro určení, jestli v Tibetu došlo či nedošlo ke genocidě, je proto otázka subjektivní stránky - úmyslu.

VIII. Subjektivní stránka tibetské genocidy

Subjektivní stránka zločinu genocidia je charakterizována úmyslem pachatele zničit úplně nebo částečně distinktivní skupinu. Ačkoliv přímý důkaz o existenci úmyslu spáchat trestný čin či zločin mezinárodního práva se vyskytuje jen velmi zřídka, pachatele lze z úmyslu často usvědčit, a to na základě nezvratných nepřímých důkazů, jako jsou např. intenzita útoku, povaha a způsob použití prostředků útoku, způsob jednání pachatele, atd. Skutečnost, že neexistuje žádná oficiální čínská politika vyjadřující úmysl způsobit genocidální zničení tibetské skupiny obyvatelstva proto sama o sobě nemůže být důvodem k zamítnutí obvinění z genocidia, jestliže se podaří tento úmysl řádným způsobem dovodit z jinak dostupných důkazů.

Působení čínské státní moci v Tibetu je účelné z hlediska zkoumání genocidálního úmyslu rozdělit na dvě období:

  1. 1959-1969 (od převzetí faktické moci v Tibetu v březnu 1959 až po konec tzv. kulturní revoluce): období masového usmrcování obyvatelstva a systematické destrukce buddhistické víry;
  2. 1969-současnost: období částečné liberalizace náboženství a intenzivní sinoizace Tibetu prostřednictvím přistěhovalectví a rasové a národnostní diskriminace.

1) 1959-1969

Naprostá většina z výše zmíněných účinků čínské přítomnosti v Tibetu spadá do tohoto prvního období. Je proto logické, že právě zde leží klíč k objasnění otázky, jestli masové zabíjení a ostatní činy čínské státní moci spáchané proti Tibeťanům byly vedeny úmyslem zničit tibetskou národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu.

Ačkoliv Čína nikdy otevřeně tento úmysl nevyhlásila, z některých prohlášení čínských státních orgánů lze na možnou existenci genocidálního úmyslu usuzovat. Počátkem 50. let Komunistická strana Číny reprezentující de facto veškerou státní moc v zemi deklarovala: "komunistická ideologie a ideologie náboženství jsou dvě síly, které nemohou koexistovat a sdílet stejný prostor ve stejnou chvíli. ... rozdíly mezi nimi (tj. vědou a náboženstvím) mohou být přirovnány k rozdílům mezi světlem a tmou, mezi pravdou a lží. Neexistuje absolutně žádná možnost, jak smířit vzájemně se vylučující světová vidění vědy a náboženství." [23]

Mao Ce-tung v soukromém rozhovoru s 14. tibetským dalajlamou v Pekingu řekl: " ... ale samozřejmě, náboženství je jed. Má dva závažné důsledky: ničí rasu ... (a) zpomaluje pokrok. Tibet a Mongolsko byly tímto jedem otráveny."[24]

Buddhistické náboženství, v Tibetu hluboce zakořeněné, se stalo hlavní překážkou čínského ovládnutí Tibetu. Lidé oddaní buddhistické víře nebyli ochotni přejímat komunistickou ideologii a nadále věrni svým náboženským představitelům, zejména dalajlamovi, odmítali smířit se s čínskou nadvládou.

Od počátku 50. let proto v Tibetu docházelo k systematické likvidaci náboženství. Buddhistické kláštery, páteř tibetské víry a do značné míry tibetské národní identity, se staly prvotním terčem. Některé byly bombardovány v průběhu partyzánské války, některé se staly terčem živelného řádění Rudých gard v průběhu kulturní revoluce. Zdaleka nejvíce klášterů však zaniklo následkem chladnokrevně plánovaných demolicí.

Do klášterů byl typicky nejprve vyslán speciální tým odborníků, který označil vzácné předměty, drahé kameny a kovy. Tyto byly odvezeny. Poté, co již v klášteře nezůstalo nic cenného, obvodové zdi byly rozmetány dynamitem. Tisíce let staré umělecké předměty nevyčíslitelné náboženské hodnoty byly rozprodány na mezinárodních trzích jako starožitnosti, případně po tunách roztaveny v zlaté a stříbrné cihly.

Likvidací klášterů Číňané zbavili Tibet institucionálního zázemí náboženství a možného odporu (neboť kláštery stály často v čele protičínských neposlušností) a také důležitých středisek tibetské vzdělanosti, umění a kultury. Demonstrativní zabíjení a věznění mnichů a mnišek mělo přispět ke zlomení náboženského cítění zbytku tibetské populace, která vždy na duchovním vlivu klášterů do značné míry spoléhala.

Při likvidaci buddhismu v Tibetu Číňané používali nesmyslně krutých a ponižujících metod. Zejména ve způsobu, jakým se pokoušeli zlomit vžitou úctu Tibeťanů ke všemu živému, docházelo často k vážným zločinům proti lidskosti v nejširším slova smyslu. Rodiče a děti, mniši z jednoho kláštera, nejbližší přátelé byli pod hrozbou smrti nuceni navzájem se veřejně popravovat a mučit, tibetským dětem bylo nařízeno pozabíjet veškeré ptactvo v tibetských městech, lidé byli nuceni asistovat čínským vojákům při vybíjení divoké zvěře a ryb. Vyskytly se stovky případů, kdy vojáci nutili mnichy a mnišky veřejně souložit před shromážděnou vesnicí, podobně mnišky se stávaly častým terčem veřejných znásilnění.

Demolice klášterů a náboženských staveb probíhaly za účasti terorizovaného místního obyvatelstva. Tibeťané byli pod hlavněmi čínských vojáků nuceni pálit posvátné texty, demolovat chrámy a jiné svaté objekty, rozbíjet sochy božstev, oltáře, atd. Posvátných relikvií bylo úmyslně využíváno ke stavbě toalet a jiným nedůstojným účelům. Mnohé bývalé kláštery byly demonstrativně přebudovány na jatka. Nejposvátnější chrám Tibetu, lhaský Džókhang, byl přeměněn v prasečinec a jeho vzácné sochy zaorány do podlahy s hnojem.

Lidé nesměli veřejně projevovat svoji víru: zmizely modlitební mlýnky, růžence, modlitební praporky, lidé nesměli odříkávat modlitby, obcházet okolo posvátných míst či vrhat se před nimi tváří k zemi, jak diktuje buddhistický obyčej. Jakýkoliv projev víry byl trestán. Likvidace vnějších projevů tibetské kultury a náboženství byla natolik dokonale provedená, že když v roce 1979 čínská vláda dovolila do Tibetu vstoupit delegaci exilového dalajlamy, aby na vlastní oči posoudila rozsah škod spáchaných kulturní revolucí, většina tibetských dětí poprvé v životě viděla tradiční tibetské oblečení a mnišské červenožluté róby.

Jak již bylo uvedeno, z původního počtu 6 259 klášterů s přibližně 600 000 rezidentními mnichy a mniškami zůstalo v Tibetu jen 8 klášterů a přibližně 900 mnichů a mnišek. Počet osob usmrcených, mučených a vězněných v přímé souvislosti s jejich náboženským přesvědčením se pohybuje ve vysokých řádech statisíců (z výše uvedeného členění 1,2 mil. obětí podle údajů tibetské exilové vlády lze vyloučit prakticky jen následky hladomoru a potrestání relativně nepočetné skupiny vládnoucích vrstev). Zdá se být takřka vyloučené, aby takto rozsáhlá a intenzivní destrukce probíhala bez existence centralizovaného plánu a úmyslu k vymýcení buddhismu z Tibetu. K podobnému závěru nezbytně nutně vede také systematičnost, byrokratická důslednost a brutalita, s jakými docházelo k usmrcování příslušníků buddhistické víry a jejich psychickému týrání. S přihlédnutím k dostupným informacím lze proto vyslovit vážné podezření, že v průběhu zkoumaného období v letech 1959-1969 došlo v Tibetu k pokusu o zničení Tibeťanů jako náboženské skupiny a ve smyslu článku II, písm. a),b) a e) ve spojení s článkem III písm. d) Úmluvy o genocidě ke spáchání zločinu genocidia.

Na druhou stranu patrně neexistuje dostatečné opodstatnění k obvinění ze spáchání genocidia proti Tibeťanům jako etnické, rasové či národní skupině. Již výše bylo uvedeno, jaký význam mělo a má buddhistické náboženství pro život obyčejného Tibeťana. Proto nepřekvapuje, že dokonce ani tváří v tvář brutálním trestům a někdy i za cenu vlastního života Tibeťané odmítli od svojí víry ustoupit. Když se Číňané rozhodli vymýtit z Tibetu buddhismus, docházelo nutně také k vymýcení příslušníků tibetského národa, etnika a rasy - jinak se totiž Tibeťané svoji víry nehodlali vzdát. Ze všech znaků, které Tibeťany identifikují jako svébytnou a samostatnou národní skupinu, je buddhistické náboženství tím nejvýraznějším. Vzhledem k úzké provázanosti náboženství s tibetským uměním, kulturou, politikou, historií, vědou i každodenním životem je náboženství určující složkou tibetské národní identity. Skutečnost, že při eliminaci buddhistické víry došlo k usmrcení přibližně pětiny tibetského národa, se proto nezdá být dostatečným důkazem toho, že Čína měla v úmyslu způsobit zničení Tibeťanů jako národní, etnické a rasové skupiny. Tato skutečnost byla spíše vedlejším důsledkem pokusu o likvidaci Tibeťanů jako skupiny náboženské.

K podobnému závěru (a to ještě před začátkem kulturní revoluce) došla již v roce 1960 ve své zprávě pro OSN mezinárodní komise právníků : [25] "...v Tibetu došlo ke spáchání zločinu genocidia spočívajícím v pokusu o zničení Tibeťanů jako náboženské skupiny. .... na druhou stranu nebyly nalezeny dostatečné důkazy o tom, že by došlo ke zničení Tibeťanů jako rasy, národa nebo etnické skupiny, které by mohlo být považováno za genocidu podle mezinárodního práva. Z předložených důkazů vyplývají ve vztahu ke genocidě čtyři základní skutečnosti:

  1. že Číňané nedovolují příslušnost k buddhistické víře v Tibetu a její praktikování;
  2. že se systematicky snaží tuto náboženskou víru z Tibetu vymýtit;
  3. že při sledování tohoto cíle zabíjejí náboženské představitele, jelikož jejich náboženská víra a praxe slouží jako povzbuzení a příklad pro ostatní;
  4. že násilně převedli velký počet tibetských dětí do čínského materialistického prostředí, aby jim zabránili získat náboženskou výchovu.
Výbor proto dospěl k názoru, že proti této náboženské skupině byla těmito metodami spáchána genocida."

Závěry z roku1960 jsou plně platné i pro celé zbývající období až do roku 1969. Násilnosti čínské armády proti civilnímu obyvatelstvu v letech následujících a Rudých gard v průběhu kulturní revoluce, hromadné popravy Tibeťanů, kteří se odmítli vzdát svojí víry, absolutní zákaz jakýchkoliv projevů sounáležitosti s buddhismem, to vše pouze závěry z roku 1960 ještě výrazně prohlubuje. Výše zmíněný výčet genocidálních metod lze pouze doplnit o další, patrně nejzávažnější: že Číňané při sledování cíle vymýtit buddhismus z Tibetu masově usmrcovali řadové příslušníky buddhistické víry, kteří se odmítli vzdát svého přesvědčení.

2): 1969 - současnost

V roce 1969 oficiálně skončila kulturní revoluce, v roce 1976 zemřel čínský vůdce Mao Ce-tung. Čína a spolu s ní i Tibet vykročili na cestu k postupné liberalizaci spojené s nástupem mocenského křídla okolo pragmatického ekonomického reformátora Teng Siao-pchinga.

V roce 1979 do Tibetu s oficiálním povolením čínských úřadů přicestovala první ze tří průzkumných výprav složených z tibetských exilových představitelů, které poprvé od roku 1959 umožnily dalajlamově exilové vládě Tibetu seznámit se na vlastní oči s následky čínské okupace. [26] Všechny tři delegace se v Tibetu setkaly s fanatickým přivítáním. Na cestách je provázely tisícihlavé zástupy lidí shromážděné z širokého okolí, které takto i přes takřka dvacet let absolutního náboženského útlaku vyjadřovaly oddanost dalajlamovi. Z tajných skrýší lidé vytáhli ukryté náboženské předměty, tradiční tibetské obleky, šperky, buddhistické relikvie. Číňanům se dostalo jednoznačného důkazu o tom, že jejich snaha o násilnou eradikci buddhismu z Tibetu se nepodařila. Jeden z vysokých čínských vojenských činitelů, kteří přihlíželi přivítání dalajlamovy delegace ve Lhase, prohlásil: "Tímto jediným dnem se naše 29 let trvající úsilí ukázalo marným a obrátilo se vniveč." [27]

Tibet od té doby užívá relativní náboženské svobody. Slovo relativní však nutno výrazně podtrhnout. Číňané povolili znovuotevření stovek klášterů a na tento účel vyčlenili speciální fondy, se státním povolením dokonce umožnili přijímání klášterních noviců. Řadovým Tibeťanům Číňané opět povolili vcelku svobodně vykonávat běžné náboženské obřady, udržovat oltáře, uctívat božstva a svaté, přinášet obětiny do klášterů, atd. Na střechách tibetských domů opět zavlály modlitební praporky.

Původního rozkvětu náboženství však nikdy nebylo dosaženo. Namísto původních 6259 klášterů jich dnes v Tibetu stojí 1787. Z původního počtu 600 000 mnichů jich zůstalo 46 000 [28]. Kláštery i přijímání noviců navíc podléhají přísnému dohledu čínských úřadů, které regulují počet mnichů v jednotlivých klášterech a kontrolují jejich politickou nezávadnost. Klášterní univerzity, kdysi vyhlášené a uznávané vzdělávací instituce trpí nedostatkem kvalitních učitelů, knih, materiálního zabezpečení a především tvrdou kontrolou obsahu náboženských učení ze strany čínských úřadů.

V klášterech se jako první a s největší intenzitou projevují veškeré politické nepokoje a změny oficiální čínské politiky v Tibetu. Kláštery i přes veškerou kontrolu a restrikce totiž opět začínají tvořit páteř tibetské národní identity a staly se důležitými centry protičínského odporu. Mniši a mnišky pravidelně stojí v čele četných aktivit za obnovení nezávislosti Tibetu a náboženských svobod.

Po období rekonstrukce a částečné liberalizace, které následovalo po pádu Maova kultu, dochází nyní opět k postupnému zpřísňování čínské politiky vůči klášterům, jejich rezidentům a církevním institucím vůbec. První vlnu restrikcí vyvolaly velké protičínské demonstrace, ke kterým v Tibetu došlo v roce 1987 a 1988. Následovalo masivní zatýkání, věznění a někdy i popravy účastníků a organizátorů. Tak jako v případě většiny protičínských aktivit, velký podíl na počtu postižených měli právě mniši a mnišky. Došlo k uzavření několika klášterů, mnoho mnichů a mnišek bylo z klášterů vyloučeno.

Od dubna 1996 v Tibetu probíhá kampaň nazvaná "Tvrdý úder" namířená zejména proti exilovanému dalajlamovi. Pracovní týmy čínských politruků (v podstatě prověrkové komise) navštívily již prakticky všechny kláštery v Tibetu a v rámci tzv. "vlastenecké převýchovy" nutí mnichy a mnišky k uznání jednoty Tibetu a Číny, zřeknutí se dalajlamy jako nepřítele Tibetu, k vyslovení loajality k čínské vlasti a komunistické straně, atd. V důsledku této kampaně v letech 1996 a 1997 celkem 165 mnichů a mnišek bylo zatčeno či uvězněno, z čehož 9 na následky vyslýchání a věznění zemřelo (tresty následovaly mj. za vylepování protičínských plakátů, odmítnutí spolupracovat s pracovními týmy, či za prohlášení loajality s dalajlamou). Dalších 2827 mnichů a mnišek bylo z klášterů vypovězeno, přesně neurčitelný počet mnichů a mnišek raději opustil klášter dobrovolně. [29] Opětovně byly zpřísněny podmínky ke vstupu do kláštera (v současnosti se uplatňují následující podmínky: kandidát musí být starší 16 let, musí milovat čínskou vlast a komunistickou stranu, musí předložit souhlas tzv, Výboru demokratické správy klášterů, místních a provinčních úřadů a policie, kandidát i rodiče musí pocházet z řádných politických poměrů, kandidát je povinen studovat marxismus a být si vědom toho, že materialismus a spiritualismus se navzájem vylučují, atd.). Čínské úřady si kromě toho osobují kontrolu nad obsahem klášterního učení, nasazují do klášterů své informátory, vojenské a policejní jednotky, zatýkají mnichy a mnišky podezřelé z nezávislého myšlení.

V roce 1989 zemřel 10. tibetský pančhenlama, spolu s dalajlamou nejvýznamnější náboženská postava tibetské hierarchie živoucích Bohů. [30] Podle staré buddhistické tradice byl okamžitě sestaven tým zkušených mnichů pověřených úkolem najít pančhenlamovo nové vtělení. Po dlouhém snažení byl sestaven seznam 28 chlapců, kteří ukazovali některé znaky, z nichž bylo možno dovozovat, že právě oni jsou převtělením zesnulého. Tento seznam byl tajně doručen dalajlamovi, který podle tradice s pomocí státního věštce určil skutečného 11. pančhenlamu, kterým byl Gendün Čhökji Ňima. Číňané však odmítli dalajlamovu volbu uznat a na trůn dosadili "svého" pančhenlamu. Původní vtělení, šestiletý chlapec a jeho rodiče, byli uneseni a jsou drženi na neznámém místě v izolaci. Tibeťané a především mniši a mnišky jsou nuceni projevovat úctu "čínskému" pančhenlamovi, uctívání "dalajlamova" pančhenlamy je tvrdě trestáno. [31] Celá záležitost může mít závažné důsledky zejména vzhledem ke skutečnosti, že podobně jako dalajlama vyslovuje souhlas s novým vtělením pančhenlamy, tak pančhenlama potvrzuje na trůnu nové vtělení dalajlamy. Číňané by tak pomocí pančhenlamy mohli dosáhnout svého velkého snu - zlikvidovat dalajlamův vliv na tibetský lid.

Ačkoliv tedy Číňané po smrti Maa v Tibetu povolili obyčejným lidem výkon buddhistických rituálů a obřadů, řádné fungování církevních institucí a zejména klášterní učení buddhistické filozofie zcela či alespoň částečně omezují.

Základ buddhismu přitom neleží v rituálech, ale v mentálním a duchovním rozvoji osobnosti člověka dosahovaného prostřednictvím intenzivního studia a praxe pod dohledem kvalifikovaných lamů (učených mnichů). Číňané se svojí politikou částečné liberalizace pokoušejí dezinterpretovat tibetské náboženství jakou pouhé modlářství a nikoliv jako funkční a vědeckou filozofii, kterou buddhismus ve skutečnosti je. Dalajlama ve svém projevu k 28. výročí lhaského povstání dne 10. března 1987 řekl: "Vzhledem k přímým i nepřímým omezováním učení a studia buddhistické filozofie je buddhismus redukován na pouhou slepou víru, což je přesně způsob, jakým čínští komunisté vidí a definují náboženství." [32]

Zdá se, že ačkoliv Číňané již nebombardují tibetské kláštery, nevysílají Rudé gardy k vraždění buddhistických pravověrců, vymýcení buddhismu z Tibetu stále pro Čínu představuje aktuální téma. Na rozdíl od dob Mao Ce-tunga však jsou používány mírnější, rafinovanější prostředky útlaku. Znovu definovaný záměr Komunistické strany Číny, totiž "dosáhnout stavu, kdy všechny náboženské způsoby vidění skutečného světa konečně vymizí," [33] již není tolik namířen proti širokým masám, ale spíše cílově, s cílem likvidovat ohniska odporu a možného podhoubí dalšího rozvoje buddhistické kultury a vzdělanosti.

Jakkoliv jsou však porušování náboženských svobod v Tibetu i nadále značná a dochází při nich k usmrcování i působení tělesných ublížení a duševních poruch příslušníkům buddhistické víry, nelze již z jejich intenzity a formy dovozovat úmysl zničit úplně nebo částečně tibetskou náboženskou skupinu jako takovou, a proto již ve světle platného textu Úmluvy o genocidě nelze současný stav náboženského útlaku v Tibetu označit za zločin genocidia. Genocidu Tibeťanů jako náboženské skupiny proto nutno časově ohraničit rokem 1969. Dnešní počínání Číňanů proti svobodě náboženské víry v Tibetu však je mimo vší pochybnost hrubým porušováním lidských práv a ve svém důsledku vede k odnárodňování a kulturní devastaci tibetského lidu. [34]

IX. Kulturní genocida

První fáze čínské okupace Tibetu v letech 1950 až 1969 zcela vyvrátila tuto zemi z tisíciletých kořenů. Kláštery byly zbořeny, pětina populace vyvražděna, lidé byli zbaveni svých zvyků, kultury, tradic. Zůstaly ruiny a nivelizovaná realita komunistické společnosti. Ačkoliv po roce 1969 (a zejména po návštěvě první dalajlamovy delegace v roce 1978) došlo k určitému uvolnění, a to nejen náboženského, ale i politického a kulturně národnostního útlaku, tibetskému národu jako distinktivní skupině hrozí akutní nebezpečí zániku. Stejně jako u náboženské svobody i zde platí, že otevřené vraždění vystřídaly mnohem skrytější a plíživější metody - zejména čínské přistěhovalectví a politika systematického diskriminování a odnárodňování tibetské populace. Tibet se postupně stává jednou ze zcela uniformních provincií Číny nesoucí jen zbytkové znaky kdysi vyspělé a kompaktní kultury. Tibeťané sami pak ve své vlastní zemi začínají být pouze jakousi přežívající folklórní minoritou sloužící víceméně k pobavení turistů.

První vlna čínského přistěhovalectví následovala bezprostředně po obsazení Tibetu Čínou a zejména pak po odtržení provincií Kham a Amdo od Tibetu a jejich rozpuštění v přilehlých čínských správních provinciích. Další vlna následovala v souvislosti s novými ekonomickými reformami Teng Siao-pchingova vedení v polovině 80. let. Oficiálním důvodem této nové vlny přistěhovalectví byla tzv. pomoc čínských odborníků k překonání ekonomických rozdílů mezi Tibetem a ostatními částmi země. Výsledkem pak je skutečnost, že již dnes v původních hranicích Tibetu žije přibližně 6 mil. Tibeťanů oproti 7,5 mil. Číňanů a tento trend neustále pokračuje. [35] V roce 1950 se přitom počty Číňanů žijících v celém Tibetu daly počítat jen na stovky.

Čínská vláda láká nové usedlíky do obtížných klimatických podmínek himálajského Tibetu celou řadou výhod: příplatky za nadmořskou výšku, nejvyšší platy v Číně, delší dovolená, okamžité bydlení, výhodné podnikatelské úvěry, atd. Zejména městské oblasti Tibetu jsou dnes proto predominantně čínské. Lhasa, hlavní město Tibetu, se z původní třicetitisícové osady vesnického typu stala betonovým fádním městem bez špetky individuality, kterému dominují čínské obchody, restaurace, kasárna a paneláky. Ačkoliv Číňané trvají na tom, že alespoň tři čtvrtiny obyvatel Lhasy jsou Tibeťané, každému, kdo Lhasu navštívil, je jasné, že to nemůže být pravda. [36]

Číňané městskému životu dominují na první pohled. Naprostá většina obchodů ve Lhase, ale i ostatních městech, městečkách a větších vesnicích patří Číňanům. Podobná situace je s restauracemi, dílnami, službami. Čínské betonové obytné domy socialistického typu zabírají několikanásobně větší plochy než tibetské tradiční domy a novostavby určené k bydlení těch Tibeťanů, kteří byli z tradičních domů vysídleni (dají se odlišit podle modlitebních praporků vlajících ze střech). O dynamice čínského přistěhovalectví do Tibetu svědčí celé nové čtvrti, které ve Lhase, Žikace, Gjance, Ali a dalších městech Tibetu vznikly v letech 1994 až 1997.

Číňané se však přestávají spokojovat s osidlování měst. Dokonce i větší vesnice, zejména poblíž hlavních dopravních tepen začínají být převážně čínské, s většinou čínských domů, obchodů a obyvatel. Stará tibetská zástavba musí ustoupit, aby vytvořila místo pro nové budovy k uspokojení rostoucí potřeby přistěhovalectví. Pod rypadly buldozerů končí středověké paláce ve Lhase, Žikace a Gjance, stejně jako staré rodinné domy Tibeťanů na venkově. Nově vytvořené kapacity bydlení i obchodní prostory jsou přitom přednostně udělovány Číňanům, zatímco Tibeťané se obvykle musejí stěhovat na okraj obce bez dopravního spojení a do podmínek, které jsou oproti těm původním mnohonásobně horší. [37]

To, co se nepodařilo čínské armádě a Rudým gardám, tak dnes dovršují přistěhovalci. Se souhlasem místních úřadů likvidují staré domy a historická a svatá místa, s nimiž je "duše" tibetského národa spjata způsobem jako např. český národ spojuje svoji identitu s Pražským hradem či Václavským náměstím. Unikátní tibetský svět se pomalu ztrácí v záplavě unifikované čínské architektury, která dnes z měst proniká i na venkov a likviduje tak i poslední vnější projevy odlišnosti tibetské identity od čínské. Jedinečná tibetská civilizace pomalu začíná přežívat jen ve vyhrazených skanzenech obklopených stoprocentně čínským prostředím: již dnes např. ze Lhasy, kdysi magického středobodu tajemného světa tibetského buddhismu, zbyl prakticky jen dalajlamův palác Potala, poslední původní tibetská čtvrť Barkor o rozloze 1 km2 a několik roztroušených svatyní obklopených betonem čínské Lhasy; podobně druhé největší město Tibetu Žikace je dnes městem paneláků a Tibet zde připomíná jen zrekonstruovaný klášter Tašilhünpo. Na místě tradičních tibetských vesnic po celém Tibetu vyrostly anonymní čínské betonové osady, z nichž Tibeťané byli vystěhováni do stanů na okraji.

Tibeťané jsou ve své zemi výrazně diskriminováni na základě svého rasového a etnického původu. Číňané ovládají všechna důležitá místa, kterými mohou působit na správu veřejných věcí - naprostá většina vedoucích kádrů jsou Číňané (případně Číňanům loajální Tibeťané), stejně jako doktoři, policisté, úředníci a vůbec kvalifikované síly. Podmínkou k přijetí do zaměstnání je velmi často znalost čínštiny, v případě možnosti výběru je přednost dávána čínským uchazečům před tibetskými. Mezi Tibeťany je tak velmi vysoká míra nezaměstnanosti.

Tibetští uprchlíci také informují, že Tibeťané musejí obvykle platit plnou taxu za lékařskou péči, zatímco Číňané neplatí nic (výdaje jsou přitom velmi vysoké - jen poplatek za přijetí do nemocnice činí 800-1000 jüanů, tedy asi 4 000 Kč [38]). Naprostá většina nových zdravotnických zařízení je stavěna v oblastech ovládaných čínskou většinou.

Podstatnou roli v procesu sinizace Tibetu sehrává také vzdělávací systém. Číňané sice v Tibetu postavili okolo 1000 škol, jejich kvalita je ale mnohem nižší než v Číně. Číňané jsou navíc při výuce a studiu všemožně zvýhodňováni. Čínština je prakticky výhradním vyučovacím médiem na středních školách i jediné tibetské univerzitě ve Lhase, také přijímací zkoušky jsou v čínštině. Podobný trend se začíná prosazovat i na základních školách. Vyučovací osnovy dezinterpretují tibetské dějiny, jsou výrazně protibudhistické a protitibetské. Podle tibetských uprchlíků jsou tibetské děti a studenti otevřeně ve školách zesměšňováni a stávají se "otloukánky" nejen svých čínských spolužáků, ale i učitelů. Jakýkoliv projev dodržování tibetských zvyků (oblečení, svátky, jídlo, náboženství) je trestán. Školáci a studenti jsou často nepokrytě nabádáni k nerespektování svých rodin, jestliže tyto své děti vychovávají v tibetském národním duchu. Děti jsou navíc vyzývány k tomu, aby ve škole referovaly o jakýchkoliv protičínských projevech a postojích svých rodinných příslušníků. Běžným zjevem dnešního Tibetu jsou rodiče obcházející v náležité úctě buddhistický klášter či jiné svaté místo za odříkávání posvátných manter, zatímco děti se jim vysmívají a recitují čínské říkanky, které se naučily ve škole - nikdo je přitom nesmí okřiknout, protože by se vystavil riziku potrestání. Mezi děti a rodiče tak čínský režim staví hráz vzájemné nedůvěry a podezřívání.

V roce 1970 ČLR zahájila třetí kampaň za kontrolu porodnosti s cílem omezit počet obyvatel Číny na 1,2 miliardy prostřednictvím politiky "jedna rodina, jedno dítě". Oficiálně se tato politika netýká tzv. národnostních menšin do 10 mil. osob, za kterou jsou považováni i Tibeťané (4-6 mil.). V praxi je však vůči Tibeťanům aplikována také (na tibetských územích ležících mimo Tibetskou autonomní oblast již od počátku 80. let, v TAO pak od konce 80.let) [39].

Způsob, jakým je kontrola porodnosti v Tibetu prováděna, závisí do značné míry na rozhodnutí regionálních úřadů. Povolený počet dětí na jednu rodinu a jiné podmínky se proto liší oblast od oblasti, obvykle však činí jedno či dvě dítě.

Méně častým prostředkem boje za kontrolu porodnosti v Tibetu jsou nucené sterilizace a potraty: v roce 1997 jich úřady tibetské exilové vlády zaznamenaly 833, skutečný počet však bude nejspíše mnohem vyšší. [40] Od roku 1986 venkovskými oblastmi Tibetu křižují mobilní sterilizační týmy (někdy i ozbrojené), které ve stanech a při katastrofálních hygienických podmínkách sterilizují ženy, jež nedodržely stanovené limity dětí na rodinu a provádějí nucené potraty [41]. Zprávy takto sterilizovaných žen, které později uprchly do Indie, hovoří o potracených zárodcích povalujících se na podlaze či roztrhaných na kusy potulnými psy, o nekvalifikovaných doktorech, o operacích bez umrtvení, atd. [42]

Nejrozšířenějším prostředkem kontroly porodnosti v Tibetu je systém pokut a trestů. Rodiny, které překročí početní limit dětí stanovený místními úřady jsou nuceny zaplatit od 500 do 4 000 jüanů za jedno dítě (2000 - 16 000 Kč, obvykle zhruba pětinásobek průměrné roční mzdy venkovského Tibeťana). V některých případech však tresty mohou dosáhnout až 8000 jüanů. Zaplacení těchto pokut je tvrdě vyžadováno a provázeno majetkovými exekucemi. Vzhledem k tomu, že pro naprostou většinu rodin jsou tyto částky nemyslitelné, nezbývá jim, než podvolit se. Kromě rodičů jsou navíc postihovány i samotné děti narozené "nad plán" - jejich přístup k zdravotní péči, vzdělání, atd. je oproti ostatním tibetským vrstevníkům podstatně ztížený. [43]

V některých oblastech (např. okolí Lhasy) musejí rodiny, které chtějí mít dítě, podstoupit zvláštní loterijní systém. Nejsou-li jejich jména tažena, pak následuje nucená interrupce, a to i v případech, kdy matka je již v pátém či šestém měsíci těhotenství. Pakliže se dítě narodí mimo tento loterijní systém, rodiče zaplatí pokutu 500 jüanů a dítě je zbaveno všech výše uvedených práv.[44]

Z hlediska možných genocidiálních dopadů opatření ke kontrole porodnosti (viz článek II, písm. d) Úmluvy o genocidě) je nutno poznamenat, že tato jsou uplatňována i vůči Číňanům žijícím v Tibetu. Číňané smějí mít jen jediné dítě, pokuty jsou dokonce vyšší než u Tibeťanů, postihy jako znemožnění pracovního povýšení tvrdší, také Číňané jsou vystaveni nuceným sterilizacím a potratům. [45]

Přesto je postavení Číňanů a Tibeťanů odlišné. Díky masivnímu čínskému přistěhovalectví počet Číňanů žijících v Tibetu nezáleží jen na porodnosti, ale především na počtu nových přistěhovalců. Číňané kromě toho mají mnohem větší platy než Tibeťané a mohou si tak snadno dovolit populační limity obejít pomocí v Tibetu velmi rozšířeného úplatkářství. Tomu napomáhá i fakt, že Číňané ovládají naprostou většinu funkcí spojených s veřejnou správou. Konečný dopad kontroly porodnosti je proto mnohem tvrdší na tibetskou část obyvatelstva Tibetu, zatímco u čínské většiny se prakticky neuplatňuje.

Pokračující invaze čínských přistěhovalců a čínské civilizační kultury spojená s otevřenou rasovou diskriminací Tibeťanů jednoznačně směřuje k vyhlazení tibetské národní identity a k zničení přirozených podmínek, ve kterých tibetské etnikum může nadále existovat jako jedinečná a od Číňanů odlišná skupina. Zachování této identity je přitom v současnosti největším nebezpečím, které tibetskému národu hrozí. Hrozbu fyzického vyhlazení vystřídala hrozba kulturní nivelizace s čínským prostředím a likvidace většiny prvků tvořících páteř jedinečnosti tibetského etnika.

Tibetská kultura je bohatou a starobylou kombinací svébytného jazyka, náboženských praktik, duchovní víry, oblékání, hudby a literatury, umění a architektury, historie a folklóru, medicínského a politického systému, úcty k životnímu prostředí, festivalů a sociálních tradic. Tento ve světě zcela unikátní křehký systém byl již prakticky zlikvidován. Nejprve byl vystaven otevřenému vojenskému násilí a jak již bylo uvedeno výše, Číňané přitom nejspíše spáchali genocidu, a to i v jejím poměrně úzce definovaném smyslu podle Úmluvy o genocidě. Čínské přistěhovalectví pak tomuto již notně narušenému systému zasazuje kritický úder - tentokráte však již ve jménu pokroku a civilizace. Čína (s typickou komunisticko-kolonialistickou arogancí) tvrdí, že Tibet a jeho civilizaci nelikviduje, ale - modernizuje.

Z výše uvedeného vyplývá, že počínání Číňanů po roce 1969 již nelze ve smyslu platného textu Úmluvy o genocidě označit za genocidální. A to přesto, že ve svém důsledku neodvratně směřuje k likvidaci distinktivního tibetského etnika, národa, rasy i náboženské skupiny. Čína dnes využívá prostředků, na které Úmluva nepamatuje - kombinace hrubého porušování lidských práv (genocidální metody jako usmrcování nebo bránění rození dětí již nejsou kvalifikovaného rozsahu) a kolonizační modernizace území, jehož původní obyvatelé se díky masivnímu přistěhovalectví postupně stávají menšinou a nemají možnost podílet se na rozhodování o osudu tohoto území. [46] Současná čínská politika vůči Tibetu bývá proto přiléhavě označována za tzv. kulturní genocidu. Ta však není zločinem genocidia ve smyslu Úmluvy o genocidě [47] a nic ani nenasvědčuje tomu, že by existovala jako součást obecného mezinárodního práva veřejného.

X. Závěr

Z výše řečeného vyplývá:

  1. Na základě dostupných informací existuje vážné podezření, že blíže nespecifikovaní jednotlivci v postavení státních orgánů Čínské lidové republiky v letech 1959 až 1969 v úmyslu odstranit z Tibetu buddhistické náboženství a úplně zničit náboženskou skupinu Tibeťanů jako takovou prováděli
    1. masové usmrcování, mučení a psychické týrání příslušníků buddhistické víry (zejména náboženských představitelů, jejichž víra a praxe sloužily jako povzbuzení a příklad ostatním);
    2. násilné převádění tibetských dětí do čínského vnitrozemí k převýchově v nebuddhistickém prostředí;
    3. systematickou likvidaci přirozených podmínek vzývání a dalšího rozvoje buddhistické víry v Tibetu,
    čímž se dopustili zločinu genocidia podle čl. II, písm. a),b),e) ve spojení s článkem III, písm. d) Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Na skutečnosti, že tito jednotlivci spáchali zločin genocidia nic nemění ani fakt, že Čínská lidová republika ratifikovala tuto Úmluvu až 18. dubna 1983 a ve zmíněném období tedy nebyla její smluvní stranou. Jak již bylo řečeno výše, zákaz genocidy je kogentní normou obecného mezinárodního práva působící erga omnes, a to zcela bez ohledu na její případné smluvní zakotvení.
  2. V období od roku 1970 do současnosti Čínská lidová republika pokračovala v uskutečňování likvidace buddhistické víry z Tibetu těmito metodami:
    1. přísnou kontrolou církevních institucí, zejména náboženského vzdělávání a personálního obsazení klášterů a chrámů;
    2. vězněním, mučením a také usmrcováním příslušníků buddhistické víry, kteří nerespektují vydaná omezení.
    3. rozšířeným zasahováním do náboženských svobod a jejich omezováním, které vedou k absolutní redukci obsahu a významu buddhistické víry;
    Ve stejném období Čína zároveň vyvíjela následující aktivity vedoucí k eliminaci distinktivního tibetského etnika a národa:
    1. podpora masivního přistěhovalectví etnických Číňanů na území Tibetu;
    2. provádění kontroly porodnosti s dopadem především na příslušníky tibetského etnika a národa;
    3. likvidace přirozeného tibetského civilizačního prostředí a jeho asimilace s čínským prostředím;
    4. diskriminace etnických Tibeťanů ve všech sférách veřejného i kulturního života, zejména v přístupu k zaměstnání, systému vzdělávání a zdravotní péči
    5. systematické potlačování tibetských zvyků, tradic a kultury.

Tyto metody a aktivity vedou ve svém důsledku k pokračování likvidace buddhistického náboženství v Tibetu a asimilaci tibetské národní a etnické skupiny s čínskou etnickou a národní skupinou a jejímu zničení.

Vzhledem k tomu, že ne všechny tyto metody a aktivity jsou genocidálními metodami ve smyslu čl. II Úmluvy o genocidě a jelikož nelze mimo rozumnou míru pochybnosti určit, jestli tyto metody a aktivity ve svém souhrnu jsou vedeny úmyslem přivodit úplné nebo částečné zničení Tibeťanů jako náboženské, etnické, národní nebo rasové skupiny jako takové, nelze potvrdit, že v období od roku 1970 do roku 1998 došlo na území Tibetu ke spáchání zločinu genocidia podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Podobně nelze ani určit, že tyto metody a aktivity jsou genocidálními podle obyčejového pravidla o zákazu genocidia, a proto nelze mimo rozumnou míru pochybnosti ani potvrdit, že v témže období došlo na území Tibetu k porušení zákazu genocidia ve smyslu obecného mezinárodního práva.

Poznámky:

[1] Po prvotním obsazení Tibetu v roce 1950 jedině malý stát El Salvador požadoval, aby otázka Tibetu byla zařazena na pořad jednání Valného shromáždění. Žádný jiný stát se k této výzvě nepřipojil. [zpět]

[2] International Commission of Jurists: Report on the Question of Tibet, Ženeva 1960; International Commission of Jurists: Report on Tibet and Chinese People's Republic, Ženeva 1960. [zpět]

[3] Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 1353/1959, 1723/1961, 2079/1965. [zpět]

[4] Otázka, jestli Tibet byl před vstupem čínských vojsk suverénním státem z hlediska mezinárodního práva není vzhledem k historicky poměrně komplikované struktuře vztahů Tibetu s okolními mocnostmi jednoznačná (i přesto, že m.j. obě zprávy mezinárodní komise právníků z let 1959 a 1960 vyslovily názor, že Tibet suverénním státem byl). [zpět]

[5] Otázka suverenity Tibetu není z hlediska genocidy podstatná a proto nebude v této práci dále rozebírána. [zpět]

[6] Z hlediska mezinárodního práva žádná smlouva uzavřena nebyla, neboť přítomní tibetští delegáti nebyli k podepsání takové smlouvy pravomocní a navíc byli k jejímu podpisu donuceni pod hrozbou dalšího pokračování války. [zpět]

[7] Po odtržení provincií Kham a Amdo byla zbývající centrální tibetská provincie Ü- Cang v roce 1965 oficiálně přejmenována na tzv. Tibetskou autonomní oblast (dále jen "TAO"). Čína dnes hranicemi Tibetu rozumí výhradně hranice TAO. Tato práce však vychází z tradiční podoby tibetských hranic ještě před čínskou invazí. [zpět]

[8] Dalajlama a jeho vláda dodnes sídlí v městečku Dharamsala na severu Indie, v exilu žije přibližně 120 000 Tibeťanů. [zpět]

[9] Si-cang sing-š' che žen-wu ťiao-jü te ťi-pen ťiao-cchaj, 1960 in TYBA: Tibet: The Facts, Dharamsala 1990. [zpět]

[10] Např. International Commission of Jurists: Report on Tibet and Chinese People's Republic, Ženeva 1960. Viz též dále. [zpět]

[11] Není-li uvedeno jinak, počty obětí uváděné v této kapitole vycházejí z údajů, které na základě dostupných svědectví a informací vypracovala tibetská exilová vláda sídlící v indické Dharamsale, a které v roce 1984 oficiálně zveřejnilo tibetské exilové ministerstvo informací. [zpět]

[12] TYBA: Tibet: the Facts, , Dharamsala, 1996. [zpět]

[13] Např. Human rights Update, vydávaného každých čtrnáct dní Tibetským centrem pro lidská práva a demokracii v Dharamsale. Dále uvedené metody mučení vyplynuly z rozhovorů, které s exilovými Tibeťany vedl autor této práce v květnu a červnu 1997 v Indii. [zpět]

[14] Podle očitých svědectví sumarizovaných tibetskou exilovou vládou za pouhých 17 dní od nástupu kulturní revoluce v Tibetu bylo jen v centrálním Tibetu popraveno 69 000 osob. [zpět]

[15] Zdroj: analýza Rady pro náboženské a kulturní záležitosti Jeho Svatosti dalajlamy (detailní seznam klášterů dle jména, místa, školy, jména zakladatele a počtu mnichů či mnišek). [zpět]

[16] Za hlavního viníka kulturní revoluce byla označena tzv. Banda čtyř v čele s Maovou manželkou Ťiang Čchin. Soudní proces s hlavními protagonisty kulturní revoluce znamenal konečnou porážku ultrakonzervativních sil ve vedení Komunistické strany Číny a otevřel cestu k následujícím ekonomickým reformám. [zpět]

[17] Včetně provincií Amdo a Kham. [zpět]

[18] Dnes severní Pákistán. [zpět]

[19] Např. Kolektiv autorů: The Changes of Population in Tibet, Peking 1992. [zpět]

[20] Richardson, H.E.: A Short History of Tibet, New York 1962. [zpět]

[21] Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné - obecná část, Brno 1993. [zpět]

[22] Přesná kvantifikace ani není nutná, neboť žádný požadavek minimálního počtu obětí neexistuje. Je tedy třeba vycházet z toho, že kvantitativní rozsah činů podle Článku II musí být takový, aby z něj bylo možné usuzovat na úmysl zničit úplně či částečně tibetskou skupinu jako takovou. [zpět]

[23] Kol. autorů: Proving Truth from the Facts, The Office of Tibet Web Site. [zpět]

[24] Tändzin Gjamccho: Svoboda v exilu, Praha, 1992. [zpět]

[25] ICJ: Report on Tibet and Chinese People's Republic, Ženeva 1960. [zpět]

[26] Sám tibetský dalajlama v obavě o svoji bezpečnost do Tibetu zatím nikdy od roku 1959 nepřicestoval. [zpět]

[27] Tändzin Gjamccho: Svoboda v exilu, Praha 1992. [zpět]

[28] Tibetan Centre for Human rights and Democracy: 1997 Human rights Report, Dharamsala 1998. [zpět]

[29] Tibetan Centre for Human rights and Democracy: 1997 Human rights Report, Dharamsala 1998. [zpět]

[30] 10. pančhenlama narozdíl od 14. dalajlamy neemigroval. Byl dlouhá léta vězněn v Pekingu, kde zůstal i poté, co byl Čínou prohlášen za jediného skutečného zástupce Tibetu a postaven jako protiváha dalajlamovi - když se však pančhenlama vrátil do Tibetu a přes čínská očekávání otevřeně vyjádřil podporu dalajlamovi jako nejvyššími vůdci Tibetu, v roce 1989 za podezřelých okolností zemřel. [zpět]

[31] V souvislosti s ustavením nového pančhenlamy již bylo uvězněno nebo zadrženo ve vazbě okolo 100 lidí. [zpět]

[32] Kol. autorů: Proving Truth from the Facts, The Office of Tibet Web Site,1996. [zpět]

[33] Dokument Komunistické strany Číny "Country's Basic Standpoint and Policy on Religious Questions" z roku 1982 in Tibet Support Group UK: Abuse of Religious Freedoms in Tibet, London, 1998. [zpět]

[34] Mj. čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. [zpět]

[35] TCHRD: 1997 Human rights Report, Dharamsala 1998. [zpět]

[36] Autor této práce cestoval po Tibetu dvakrát: v roce 1994 a v roce 1997. Není-li uvedeno jinak, většina informací v této kapitole týkající se čínské přítomnosti v Tibetu se proto opírá především o autorovy osobní zkušenosti. [zpět]

[37] Viz např. Váňa, R.: Rudá vlajka nad Potalou v Magazínu MF DNES, 29.1.1998. [zpět]

[38] TCHDR: Human rights Report 1997, Dharamsala 1998. [zpět]

[39] Tibet Information Network: Survey of Birth Control Policies in Tibet, Londýn 1994. [zpět]

[40] TCHRD: Human rights Report 1997, Dharamsala 1998. [zpět]

[41] Např. International Physicians for Human rights in Tibetan Bulletin 07/08 1991. [zpět]

[42] Např. D'Allessio,V. : Where having child is a crime, in Marie Claire 11/97, Londýn 1997. [zpět]

[43] Tibet Support Group UK: Birth Control Policies in Tibet, Londýn 1998. [zpět]

[44] TCHRD: Human rights Report 1997, Dharamsala 1998. [zpět]

[45] Podle Tibet Information Network: Survey of Birth Control Policies in Tibet, Londýn 1994. [zpět]

[46] Vyjdeme-li z předpokladu existence nezávislého Tibetu před rokem 1950, je čínská politika přistěhovalectví také v rozporu s platnými zásadami mezinárodního práva o válečné okupaci; konkrétně čl. 49 IV. ženevské konvence z roku 1949, jíž je Čína signatářem, zakazuje okupující mocnosti provádět přesídlování osob na okupované území. [zpět]

[47] V původním návrhu textu Úmluvy se kulturní genocida objevila jako jakýkoliv úmyslný čin spáchaný s cílem zničit jazyk, náboženství nebo kulturu národní, rasové nebo náboženské skupiny m.j. zničením nebo omezením užívání historických památek, obřadišť a jiných kulturních institucí a objektů skupiny. Tento návrh nebyl schválen pro odpor tehdejších koloniálních mocností. [zpět]

Diplomová práce, Právnická fakulta Uivezity Karlovy v Praze, 1998



[  01.08.1998    zdroj: TIBINFO (www.tibinfo.cz)   autor: Radek Váňa  ]