Tibinfo - informační systém o Tibetu
Články, dokumenty
   
 Novinka: Monitoring tisku

Můj syn dalajlama - kniha pamětí dalajlamovy matky. Unikátní svědectví o životě ve starém Tibetu, o útěku do exilu a o životě v cizí zemi.

Svoboda v exilu: dalajlamův vlastní životopis

Články

Ladačanům žehná Velký drahocenný drak

 

„To je dobře, že jsi přiletěl právě dnes. Už celý týden je tu ctihodný Dugčhen rinpočhe a má dlouhé sedmidenní učení. Zítra učení končí na zdejším stadionu. Přijde určitě alespoň pět tisíc lidí. To si nesmíš nechat ujít...“ vítala mě ve dveřích viditelně potěšená paní Dečhen jednoduchou angličtinou s typickým ladackým přízvukem. Tak to mi ten zimní pobyt v Ladaku dobře začíná, pomyslel jsem si a složil baťoh do vymrzlého pokoje.

Večer sedím v útulné kuchyni s malými kamny uprostřed místnosti, pomalu srkám horký čaj a pozoruji, jak paní domácí připravuje k večeři čhu taggji - typické ladacké jídlo, směs kousků těsta a zeleniny. V druhém rohu kuchyně se čtrnáctiletý syn Cchering dívá na televizi a hned vedle mne sedí asi šedesátiletý mnich a poklidně popíjí horkou vodu. I když si s ním chci povídat, moc to nejde. Tändzin Phüncchog mluví pouze ladacky a moje chabá znalost lhaské tibetštiny je mi úplně k ničemu. A tak se na sebe usmíváme a popíjíme jeden hrníček za druhým. Paní Dečhen tu a tam něco prohodí ladacky k Phüncchogovi, něco anglicky ke mně, ale hlavně se věnuje vaření.

Jen co se pustíme do jídla, otevřou se dveře kuchyně a přijdou další dva mniši. Tomu staršímu může být asi třicet a mladšímu šest či sedm. „Oni jsou naši, od nás z vesnice a jsou to mojí příbuzní,“ začne vysvětlovat Dečhen. „Tändzin Phüncchog je můj strýc, je mnichem v klášteře Stagna. A toto je jeho synovec,“ ukazuje na mnicha, jehož jméno okamžitě zapomenu. „Ten nejmenší je Džigme, jeho synovec. Oba jsou z kláštera Hemis,“ uzavírá představování Dečhen a dodává, že všichni tři přišli na učení jejich hlavního učitele Dugčhen rinpočheho, nositele linie Dugpa Kagjü, ke které všichni patří.

Náš klášter je nejlepší
Dečhen mi pomáhá s překladem do ladačtiny, a tak se nakonec rozproudí debata o postavení klášterů v dnešní ladacké společnosti. Tändzin Phüncchog vypráví, že i když po mnoho staletí byl Ladak nezávislým královstvím, duchovně patřil do světa tibetského buddhismu již od 10. století, kdy do Ladaku dorazil velký učenec Rinčhen Zangpo a na místě zvaném Ňerma asi 25 km od Lehu založil první buddhistický klášter. Všechny významné tibetské buddhistické školy mají v Ladaku své kláštery. „K naší škole, Dugpa Kagjü, patří například kláštery Stagna, Hemis, Še, Čemre, Cemo v Lehu nebo klášter v královském paláci ve Stoku,“ vyjmenovává Tändzin a pokračuje: „Digung Kagjü je v Lamajuru, Gaonu či Čhušulu. Škole Gelug patří kláštery Tikse, Diskit, Likir, Spituk nebo klášter ve vesnici Stok. Sakjapové mají svůj klášter v Mathö a ňingmapové Tak-tok.“ „A co Karma Kagjü?“ ptám se. „Ano, ti mají klášter v Čoglamsaru. Ale to je nový klášter, kteří postavili uprchlíci z Tibetu, a ten my nepočítáme mezi tradiční,“ odpovídá Tändzin.

Večer příjemně ubíhá, povídáme si o mahámudře (tibetsky čhagčhen), hlavním učení všech kagjüpovských škol, a postavení převtělenců tulkuů v tibetské mnišské komunitě... Pozdě v noci se odhodlám k trochu provokativní otázce: „Proč jste vstoupil právě do kláštera patřící ke škole Dugpa Kagjü?“ Šestiletý Džigme, který celý večer pozorně poslouchal, ožije a hned odpoví: „To je jasné, protože náš klášter je nejlepší v celém Ladaku. A Dugčhen Rinpočhe je nejlepší a nejučenější ze všech učitelů!“ Tändzin se usmívá při kategorických soudech malého Džigmeho, pak se zamyslí a povídá: „Moji rodiče bydleli ve vesnici Tikse nedaleko klášterů Stagna a Tikse. Pokud někdo z naší rodiny vstupoval do kláštera, tak vždy pouze do Stagna. Tak to bylo za mých rodičů i prarodičů a tak je to i teď. Je to tradice naší rodiny. Když je vám šest či sedm a vstupujete do kláštera, tak vůbec nevíte, kam jdete, a nevíte nic o rozdílech mezi jednotlivými školami. A tak jsem v klášteře již šedesát let.“ Po další přestávce pak dodává: „Rozdíly mezi školami jsou pouze vnější a z hlediska dharmy nevýznamné. Všechny školy používají podobné postupy a metody při práci s myslí. Nejdůležitější je však laskavost, soucítění a opravdové usilování na cestě dharmy. Zítra na učení Dugčhen rinpočheho uvidíš stovky mnichů z různých ladackých klášterů, z různých škol. Mimochodem, víš, že Dugčhen rinpočhe v překladu znamená Drahocenný velký drak?“

Dvanácté vtělení na trůně
V neděli ráno je několik stupňů pod nulou, po sněhu ani památky a obloha je pokryta neprostupnou vrstvou černých sněhových mraků. Místní stadion, jediné velké otevřené prostranství v centru Lehu, je populární místo pro pořádání různých velkých akcí od oslav indické nezávislosti po pólo. Dnes je plocha hřiště již od devíti hodin, kdy začalo učení, zaplněna asi sedmi tisíci Ladačany. Celé rodiny od starých babiček po několikaměsíční nemluvňata sedí pohromadě na matracích, starých kobercích, dekách, igelitech nebo jen tak na studeném písku. Lidé poslouchají výklad rinpočheho, tiše si mezi sebou povídají, jedí a popíjejí horký čaj z čínských termosek. Velké reproduktory roznášejí mohutný a pevný hlas Dugčhen rinpočheho po širokém okolí. Na malé vyvýšené tribuně je uprostřed delší strany stadionu postavený mohutný žlutý trůn. Na zdech za trůnem visí dvě velké thangky, velké červené transparenty s ladacko-anglickým nápisem čön pa leg - welcome a hlavní mantrou, kolem které se celé sedmidenní učení točí - Óm, ami deva, šrí. Kromě výkladu učení Amitábhy (tibetsky Öpagme), které teď vrcholí, odříkávají dnes tisíce lidí tuto mantru. Desítky dobrovolníků z řad Ladacké buddhistické společnosti prochází sedícími návštěvníky a pečlivě sepisuje počty odříkaných manter u jednotlivých lidí. Až po několika dnech se pak dozvím, že cíl, 10 milionů manter, byl splněn.

Jeho Svatost gjalwa dugpa sedí na trůnu v červeném mnišském oblečení a provádí zasvěcení či pověření (iniciaci) k Öpagmemu, buddhovi nezměrného světla. Při tomto obřadu si střídavě nasazuje a sundává špičatou červenou čepici s dlouhými konci splývajícími na prsa. Rinpočhe, vlastním jménem Džigme Padma Wangčhen, se narodil v indickém exilu v roce 1963 a jako dvanácté vtělení Dugpa Kagjü byl rozpoznán již ve věku čtyř let. V roce 1967 byl intronizován a uveden do funkce čtrnáctým dalajlamou i šestnáctým karmapou. Dnes čtyřicetiletý nositel linie sídlí v Dárdžilingu.

Na každého dojde
Kolem druhé odpoledne končí celé učení tzv. obřadem obětování ccho. To jsou již na okraji hřiště připraveny čtyři náklaďáky naplněné tisíci ccho, které byly vyrobeny v průběhu sedmidenního učení z campy, másla a cukru. Všechny mají tvar homole či velké borové šišky a jsou pomalovány červenou barvou. Poté, co Dugčhen rinpočhe ukončí obřad obětování, začnou pořadatelé přímo z korby náklaďáku rozdávat ccho lidem, kteří je jedí hned na místě, nebo si ho odnášejí jako vzácný dar domů.

A začíná poslední část týdenního učení - požehnání či dávání ochrany pro příchozí. Dugčhen rinpočhe sestoupí z trůnu a sejde mezi lidi. Doprovázen skupinou asi deseti mnichů pomalu postupuje od jednoho ke druhému, až dojde na konec dlouhé řady v rohu stadionu. Tam se otočí a vrací se zpět další řadou. Ti, co mají požehnání za sebou, odcházejí a na jejich místo si zasednou nebo zakleknou další. První jde mnich s hořícími vonnými tyčinkami a za ním rinpočhe ve své červené čepici. V pravé ruce má obřadní nádobu bumpu s úzkým hrdlem, pavími pery a několika stonky dlouhé trávy, v levé drží zvonek dilbu. Nad hlavou má velký červený slunečník se žlutými třásněmi po obvodu. Starší mnich, který slunečník nese, ho pomalu otáčí doprava, ve směru hodinových ručiček. Dva mniši stojící kousek vedle troubí na gjalingy.

Rinpočhe pomalu přistoupí ke klečící babičce, přiloží jí bumpu na temeno hlavy a zvoní zvonkem, tiše recituje nějaký tibetský text, na rtech se objeví lehký úsměv a pokračuje k vedle klečící mladé mamince s dítětem na zádech. K babičce přistupuje další člen doprovodu s černou plátěnou korunou pěti buddhů, kterou přiloží babičce také na temeno, pak přichází další s bumpou a zvonkem. Následuje mnich rozdávající stříbrnou lžící posvěcenou vodu, babička hbitě nastaví dlaň a dostane trochu vody, kterou ihned vypije. Poslední z doprovodu rinpočheho dá babičce sungwu, červenou ochrannou šňůrku. Babička chvíli setrvá v tichém pohroužení, ale hned ji organizátoři doprovázení místními policajty popíchnou, ať uvolní své místo, na které přicházejí další... Sedm tisíc lidí v klidu čeká. Vědí, že na každého dojde.

Jeho Svatost dvanáctý gjalwa dugpa už tři hodiny prochází stadionem. Na jeho obličeji není znát žádná únava, na tváři má stále lehký úsměv. Pouze tu a tam se na chvíli zastaví a usrkne si z hrníčku horké vody. Kolem šesté se začíná stmívat a na řadu přijdu já. Sednu si do studeného písku, skloním hlavu, pocítím chladnou bumpu na své hlavě... Pomalu odcházím ze stadionu, který se ponořil do tmy. Na zády však stále slyším pronikavou melodii gjalingů. Na stadionu zůstala poslední stovka Ladačanů...


Škola Dugpa Kagjü
Jedenácté století bylo v Tibetu obdobím postupného obnovování buddhismu po dlouhé době úpadku, způsobeného králem Langdarmou v polovině devátého století. Po dvou stoletích se situace postupně začala měnit a do Tibetu přišli mnozí uznávání buddhističtí mistři z Indie. V místech, kde působili, začaly opět vznikat kláštery, které se postupně stávaly duchovními centry nových buddhistických škol. Mezi nejvýznamnější patří školy Kadam (která se v 15. století transformovala v reformovanou školu Gelug), Sakja a Kagjü. Tyto školy jsou označovány jako nové školy a o období jejich vzniku se hovoří jako o druhém šíření buddhismu v Tibetu. Na rozdíl od nich je nejstarší škola tibetského buddhismu Ňingma, u jejíhož vzniku v 8. století stál legendární indický učenec Padmasambhava (Guru Rinpočhe), označována jako škola stará. Škola Kagjü se záhy rozdělila na čtyři hlavní podškoly a později ještě na osm menších. Z nich se do současnosti dochovaly Karma Kagjü, Digung Kagjü, Taglung Kagjü, Dagpo Kagjü a Dugpa Kagjü.

Dugpa Kagjü, tak jako všechny kagjüpovské podškoly, odvozují svůj původ a učení od indického mistra Tilópy (988 - 1069), který předal učení svému žáku Narópovi (1016 - 1100). Od Narópy se učení dostalo k prvnímu Tibeťanovi Marpovi (1012 - 1097) a pak k Marpovu žáku a nejznámějšímu tibetskému básníku a jogínovi Milaräpovi (1052 - 1135). Milaräpův žák Gampopa (1079 - 1173) měl čtyři výjimečné žáky, kteří založily čtyři hlavní podškoly. Jedním z nich byl i Dordže Gjalpo (1110 - 1170), zvaný také Phagmodugpa, podle směru, který založil. Ten však neměl dlouhého trvání, protože Phagmodugpovi žáci byli opět výjimečné osobnosti a každý z nich založil svou vlastní školu. Tím byl dokončen hlavní vývoj kagjüpů. Jedním z Phagmodugpových žáků byl i Cangpa Gjare, který v roce 1180 založil sídelní klášter Dugpa Kagjü v Ralungu. Od té doby se Dugpa Kagjü rozšiřovala po celém Tibetu, v Bhútánu se o několik století později stala dokonce dominantní školou.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 19 - jaro 2003



[  23.02.2004    zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz)   autor: Ľubomír Sklenka  ]