Články

Lhasa - místo bohů

Již od svého vzniku v 7. století odrážela Lhasa dění v celém Tibetu, jeho moc i politické události. Jaký osud čekal na významné město po čínské okupaci? Jak dalece ovlivňují vnější změny nelehký život okupovaných Tibeťanů?

Lhasa poprvé nabyla výsadního postavení v 7. století, kdy ji tibetský král Songcän Gampo ustanovil hlavním městem. Na místě zvaném Potála vybudoval palác. Pro sochu Buddhy Akšóbhji, kterou Gampovi do Tibetu přivezla nepálská manželka, nechal na malém jezeře postavit chrám Džókhang a pro sochu Buddhy Šákjamuniho, dar čínské manželky, dal postavit chrám Ramočhe. O čtvrt století později Lhasa upadla v zapomnění až do doby, kdy ji v 17. století 5. dalajlama opět ustanovil hlavním městem Tibetu.

Smutné muzeum se zlatými střechami
Současná Potála byla postavena právě na troskách paláce Songcän Gampa a vesniček v okolí Potály a Džókhangu. Až do 50. let minulého století se Lhasa téměř neměnila a počet jejích obyvatel se odhadoval na 20 až 30 tisíc. Dnešní Lhasa byla degradována na bezútěšnou rozrůstající se metropoli čítající 500 000 obyvatel, z nichž nejméně 50 až 60 % tvoří vládou záměrně zvýhodňovaní čínští přistěhovalci. Jediná část města, která si uchovává tibetský ráz, je okolí Džókhangu. Avšak i tato čtvrť je rychle bořena a nahrazována čínskými imitacemi tradiční tibetské architektury a vysokými mnohopatrovými hotely.

Panoramatu Lhasy sice stále dominují zlaté střechy Potály, západnímu předměstí však nyní vévodí třináctiposchoďová centrála Úřadu veřejné bezpečnosti. Z promyšleně umístěného zábavního parku Zanggjab Lukhang vyčnívá nad východním koncem Potály obří kolo, které záměrně narušuje pohled na známou a uctívanou stavbu. Bývalé zimní sídlo dalajlamů bylo proměněno v pouhé muzeum připomínající mauzoleum. Pouze pár místností je veřejně přístupných - vybavení ostatních bylo buď zničeno nebo odvezeno do Číny a později se stalo součástí soukromých sbírek po celém světě. Po budově a celém areálu se procházejí policisté v uniformách i v civilu a bezpečnostní kamery jsou na každém rohu. Šestého července, v den dalajlamových narozenin, je Tibeťanům přísně zakázán vstup nejen do Potály, ale i do vesnice Žol na jejím úpatí.

Vesnice Žol byla do poloviny minulého století administrativní čtvrtí tibetské vlády. Její nynější podoba pouze láká turisty k návštěvě obchodů se suvenýry a k prohlídce galerií, jež lemují přístupovou cestu k Potále. Mnoho původních budov bylo zcela zničeno. Svou podobu nenávratně ztratilo také náměstí pod Potálou. Tibeťanům dříve sloužilo jako tržiště, Číňané však při přípravě oslav 30. výročí založení TAO zbořili tradiční tibetské domy a na jejich místě postavili obdobu náměstí Nebeského míru. Nyní o poznání větší prostranství je projektováno jako velké parkoviště pro vojenská vozidla a jako místo pro demonstraci vojenské síly. Nevzhledná betonová plocha slouží k čínské propagandě a představením pro turisty. Náměstí je také oblíbeným výletním místem čínských turistů, kteří se zde rádi fotografují. Rudá čínská vlajka vlaje před Potálou, přesně tam, kde se Taši Cchering pokusil v srpnu roku 1999 vztyčit „zakázanou“ tibetskou vlajku. Na následky zranění, způsobených čínskou policií, o několik měsíců později zemřel. V jihovýchodním rohu náměstí se nachází Úřad veřejné bezpečnosti, před kterým stojí zaparkované policejní vozy, a vedle budovy úřadu je diskotéka JJ's.

Čhörteny v rohu potálského náměstí jsou jen pouhou napodobeninou těch původních. Ty označovaly západní vchod do Lhasy a podlehly ničení za kulturní revoluce. Nově postavené čhörteny postrádají jak posvátné předměty, tak požehnání, které je má doprovázet. Minulostí je od roku 1959 i původní škola tibetského lékařství, která stávala na vrcholu Čagpori. Tomuto pahorku naproti Potále nyní vévodí železné věže a strohá budova rozhlasového vysílače. Ačkoliv nabízí nádherný pohled na Potálu i Lhasu, je Čagpori zakázaným územím, kam nesmí Tibeťané ani cizinci vstoupit.

Veřejná bezpečnost na každém kroku
O několik kilometrů dál se nachází Norbulingka, zbytky nádherného letního dalajlamova paláce. Jak hlásá nápis na vstupní bráně, je nyní šlechetnými čínskými osvoboditeli velkoryse zpřístupněna veřejnosti. Všechny škody způsobené čínskými minomety i samotnými Tibeťany při obraně Jeho Svatosti během noci roku 1959, kdy byl dalajlama donucen uprchnout do exilu, nechala čínská vláda opravit. Hlavním důvodem pro zpřístupnění paláce je rostoucí zájem turistů, kteří jsou za prohlídku neudržované Norbulingky ochotni zaplatit vysoké vstupné. Dalším lákadlem pro turisty, spolehlivě plnícím čínskou pokladnu je v Norbulingkce každoročně pořádaný festival Žontön.

Přes město, po bývalých loukách a nedávno rozšířené silnici Dekji šar lam (aby se rychle jezdící vojenská vozidla mohla snáze pohybovat) se návštěvník dostane k posvátnému centru Lhasy - k chrámům Džókhang, Ramočhe a četným mužským i ženským klášterům. Poutní okruh Barkor, obklopující Džókhang, je posledním, rychle mizícím zbytkem starého Tibetu. Často přebudovávané barkorské náměstí se po změnách na počátku 80. let minulého století, které vedly k částečnému uvolnění politických poměrů, opět stalo prostranstvím, kde Číňané snadno mohou soustavně potlačovat jakýkoliv projev tibetského vlastenectví. Náměstí i ulice, kterými vede kora okolo Džókhangu, nepřetržitě sledují bezpečnostní kamery a policisté jak v uniformě, tak v civilu. Právě tady se odehrává většina tibetských demonstrací za svobodu. Malé skupinky čas od času odvážně provolávají hesla požadující nezávislost a koncem 80. let 20. století se zde uskutečnilo i několik rozsáhlých, avšak krvavě potlačených protestů.

V jihovýchodním rohu kory je za rohem hotelu Mandala stanice Úřadu veřejné bezpečnosti s širokým průjezdem pro vojenské vozy, které parkují na velikém dvoře. Při pohledu z jižní části kory je stanice spolu s velkými čínskými znaky na střeše paradoxně vidět přímo pod vzdálenou Potálou.

Dříve se různé oddíly čínských bezpečnostních sil daly odlišit podle uniforem různé barvy. V květnu roku 2001 byly uniformy všech bezpečnostních a policejních sil v celé Číně sjednoceny na modré, stylem podobné uniformám hongkongské policie. V důsledku toho se příslušníci barkorské stráže, Lidové ozbrojené policie a Úřadu veřejné bezpečnosti liší pouze čínskými znaky na náramenících. Barkorskou stráž tvoří původně nezaměstnaní mladíci a vyděděnci společnosti. Nyní je Číňané využívají k tomu, aby na Barkoru udržovali pořádek. Příslušníci Lidové ozbrojené policie potlačují nepokoje speciálními násilnými technikami. A kromě těchto jednotek působí ve Lhase i složky Veřejné bezpečnosti v civilu.

Během významných svátků je navíc kontrola posílena o policisty, kteří fotografují Tibeťany, vykonávající poutní okruh. V určité dny, například v den dalajlamových narozenin, Číňané zakazují pálení kadidla. Policie dalekohledy nepřetržitě z okolních kopců sleduje, zda někdo toto nařízení neporušuje, a tak všudypřítomný lehký opar sladkého jalovcového kouře stoupajícího z četných kuželovitých nádob na pálení během těchto zákazů z Barkoru zmizí. Příslušníci v ulicích však představují jen část bezpečnostních sil. V nedalekých domech čekají posily na pokyn vyrazit do ulic při jakýchkoliv problémech.

Samotný Džókhang byl během kulturní revoluce využíván jako kasárna a jatka, později sloužil jako hotel pro čínské úředníky. Z několika málo tibetských chrámů, které nebyly zničeny už před revolucí, zůstala většina zachována pouze proto, že sloužily jako sýpky nebo ubytovny. Chrámové sochy a náboženské objekty byly spolu s cennými předměty z Potály zničeny nebo odvezeny na prodej do Číny.

Ostře sledované fotografie
Předměstské kláštery Däpung, Sera a vzdálenější Gandän trpí podobným osudem - zkázou, ztrátami a krádežemi. Tyto tři největší lhaské kláštery byly (a stále jsou) považovány za hlavní ohniska odporu a nepokojů. Jak dosvědčují ruiny v jejich okolí, budovy postihlo rozsáhlé ničení. Protože vstup do kláštera povolují úřady pouze omezenému počtu mnichů a mnišek, zůstane většina těchto trosek opuštěná. Däpung dříve obývalo 9000 mnichů, Seru 5000 a Gandän přes 5000. Nyní je v každém z nich jen několik set obyvatel.

V mnoha údajně „aktivních“ mužských i ženských klášterech v Tibetu lze mnichy a mnišky skutečně spatřit. Většinou však zastávají funkce vrátných, nebo od turistů vybírají vstupné. Na studium mají obyvatelé klášterů velmi málo času, a studovat navíc mohou jen omezené množství textů schválených úřady. Na pravidelných schůzkách organizovaných takzvanými „pracovními skupinami“, které mají za úkol vštěpovat mnichům a mniškám 2správnou stranickou politiku“, úředníci zároveň kontrolují činnost a smýšlení každého jednotlivce. Čínský vliv se prosadil zejména blízko hranice s Čínou - v tibetských chrámech se při obřadech pálí čínské vonné tyčinky; portréty dalajlamy, karmapy a vládou zadržovaného pančhenlamy jsou tu oficiálně zakázány, a lidé je proto nemohou vystavovat. Výjimku tvoří odlehlé příhraniční chrámy daleko od Lhasy, kde úřady tento zákaz nedodržují příliš striktně a Tibeťané v omezené míře obrázky vystavují. Například v klášteře Kumbum v Amdu mniši veřejně prodávají umělohmotné medailóny s dalajlamovou fotografií. Ve Lhase naopak policisté dodržování tohoto zákazu kontrolují. Jedním z důvodů přísných kontrol je snaha o potlačení jakéhokoliv odporu ze strany mnichů a mnišek, kteří již řadu let tvoří naprostou většinu politických vězňů.

V údolí Kjičhu a na předměstích Lhasy je celá síť čínských věznic. Nechvalně známá věznice Dabži leží na předměstí severovýchodně od Potály. Za nově postaveným vězením, které se nachází vedle Dabži, stojí na kraji údolí čtyři další věznice. Obávané vazební středisko Guccha, nechvalně proslulé především nelidským zacházením s vězni, se nalézá pět kilometrů na západ od Lhasy. Východně od města leží věznice Thisam. Vězení Dabži i okolní věznice je dobře vidět z horského hřbetu západně od kláštera Sera, na jehož úpatí se nachází rozsáhlá lhaská cementárna. Protože v ní pracují vězni, finančně se jí velmi daří.

Policajti, vojáci a prostitutky
Lhasa je také domovem nepřiměřeně velkého počtu policejních základen a vojenských kasáren. Organizace International Campaign for Tibet uvádí, že jen na nejbližších předměstích Lhasy se nachází 18 vojenských a 10 ozbrojených policejních základen. Jejich osazenstvu náležitě slouží nepřiměřený počet nevěstinců, které se z dnes zanedbaného ostrova Kurmalingka na řece Kjičhu a vojenských základen rychle rozšiřují do předměstí, zvláště po východním a jižním okolí poutního okruhu Lingkor. V ulicích, které v noci osvětlují zářivé čínské nápisy, postávají výrazně nalíčené čínské dívky oblečené v minisukních a průhledných tričkách a další prostitutky pracují v nočních kadeřnictvích, restauracích, barech, diskotékách a nočních klubech. Dříve byly kvůli prostituci do města přiváženy Číňanky z provincie S'čchuan, dnes však končí kvůli rozmáhající se chudobě v nevěstinci stále více tibetských dívek.

Lhasa, kdysi nejizolovanější město, je nyní z velké části pochmurnou čínskou metropolí. Stále ji obklopují nádherné hory, řeka Kjičhu i její břehy jsou však plné odpadků a mrtvých zvířat. Tibeťané se přesto v řece stále koupají, turisté v ní chytají ryby, dění u řeky z mostů nepřetržitě sleduje čínská stráž. Nad tibetským hlavním městem vlají čínské vlajky jako výraz „radosti“ Tibeťanů z čínských „osvoboditelů“. Ve skutečnosti úřady na mnoha místech Tibeťanům zakazují vyvěšovat modlitební praporky a pod hrozbou trestu je nutí vztyčovat čínské vlajky například před školami a vládními budovami.

Poklidné a posvátné hlavní město Lhasa úplně zmizelo v bažině čínského „pokroku“. To je však jen povrchní zdání, obraz prezentovaný Číňany. Tibeťané jsou chytří a houževnatí lidé. Vědí, jak se mají chovat, co mají ukazovat svým pánům, aby přežili. To ale neznamená, že jsou ztraceni oni či jejich hlavní město. Nemusíte se rozhlížet příliš dlouho, abyste nalezli čisté „tibeťanství“ a čistou touhu tibetského lidu. Srdce Tibetu je stále silné, stále mocné jak v tomto městě, tak v jeho lidech. Nevěřím, že by kdy mělo zemřít. Padesát let neuvěřitelně silného útlaku nezničilo ani Tibet, ani jeho lid. Jistě, změnil je. Změna je jedinou jistotou života. Ale ztráta - nikdy.

Převzato z Guardianu. Překlad Vladimír Juza

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 21 - podzim 2003