Články

Tibetský buddhismus bez růžových brýlí

Popularita Tibetu a tibetského buddhismu na Západě dosáhla v posledních letech stavu, kdy mnoho „praktikujících“ buddhistů a příznivců Tibetu a tibetského buddhismu přijalo představu ideálního, vysněného Tibetu. Desetitisíce turistů se každý rok vydávají na zájezd do Tibetu, na který je pod záminkou expedice do tajemné země lákají velké i malé cestovní kanceláře. V tajemné Šangri-la, magické zemi na střeše světa, hledáme to, co nechceme nebo neumíme hledat doma. To, že je buddhismus a jeho tibetská forma jednou z možností, jak naplnit náš duchovní život, je logické a normální. Tibet a tibetský buddhismus bychom však měli vidět takový, jaký je, se všemi jeho klady i zápory. To nejlepší, co můžeme udělat, je odložit růžové brýle idealismu a snů a podívat se na tibetský svět v plné jeho barevnosti.

Následující text se snaží ukázat některé méně známé a částečně kontroverzní události v nedávné tibetské historii. Jeho cílem není někoho od Tibetu a tibetského buddhismu odradit, ale spíše pomoci při odkládání oněch růžových brýlí...

Spojení světské a duchovní moci, které je známé prakticky po celém světě, se nevyhnulo ani Tibetu. Již od prvního příchodu buddhismu do Tibetu tibetští králové a jejich pozdější následovníci využívali buddhismus k získávání, upevňování nebo rozšiřování své moci. Dvanáct století tibetské historie spojené s buddhismem, je obdobím soupeření místních světských vládců podporovaných nebo podporujících různé buddhistické školy, obdobím plným násilných i nenásilných střetů nejen mezi vládci, ale i mezi příslušníky a přívrženci jednotlivých buddhistických škol. Těchto střetů se účastnily všechny hlavní tibetské buddhistické školy i příslušníci původního tibetského náboženství - bönu.

Od 8. století Tibetu dominovala škola Ňingma až do doby, kdy v zemi vznikly a získaly na významu další školy založené v průběhu druhého šíření buddhismu. Od poloviny 13. století dominovala Tibetu škola Sakja, v 15. - 17. století vládly v Tibetu světské dynastie za podpory školy Kagjü, zejména Karma Kagjü. V 17. století převzala dominantní roli škola Gelug. Stalo se to v době 5. dalajlamy, kdy se Tibet změnil v teokratický stát a kdy propojení světské a duchovní moci v osobě dalajlamů dosáhlo vrcholu. Tento stav se zachoval až do čínské okupace v polovině 20. století, odkdy Tibetu dominuje krutý nacionalistický a komunistický režim novodobých vládců z Pekingu.

Tibetská historie i historie dalších buddhistických zemí v Asii ukazuje, že stejně jako křesťanství, islám nebo hinduismus, tak i buddhismus byl, je a pravděpodobně i bude zneužíván vládnoucími nebo vládychtivými jednotlivci a skupinami. Jménem buddhismu bylo vedeno mnoho krvavých bojů po celé Asii. Toto zneužití buddhismu (stejně jako křesťanství či islámu) mnozí buddhisté a příznivci buddhismu neradi přiznávají a raději přejímají nepravdivé tvrzení, že ve jménu „mírumilovného buddhismu nikdy nebyly vedeny žádné války“.

Boj o pravého karmapu
V moderní tibetské historii najdeme mnoho příkladů, kdy politika, politikaření, mocenské ambice a prestiž sehrály klíčovou roli v oblasti výsostně duchovní. Z pohledu Západu se snad nejvýrazněji projevily v událostech kolem vyhledání 17. karmapy, které mj. ukázaly na rozpory v tibetské exilové komunitě v Indii a Nepálu. Situace, kdy byli na významnou duchovní pozici vybráni dva i tři kandidáti, v historii Tibetu není ničím novým: došlo k ní již několikrát. Smrt 16. karmapy Rangčung Rigpä Dordžeho v roce 1981 postavila Tibeťany před obtížný úkol najít nové vtělení jednoho z nejvýše postavených lamů v situaci, kdy přibližně 98 % Tibeťanů (asi 5 - 6 mil.) žije v Čínou okupovaném Tibetu a jen asi 2 % (100 - 200 tis.) žijí v exilu, ale prakticky všichni hlavní a významní představitelé všech buddhistických škol a všichni buddhističtí učenci žijí v exilu.

Čtyři nejbližší žáci 16. karmapy - regenti Tai Situ rinpočhe, Gjalcchab rinpočhe, Žamar rinpočhe a Džamgön Kongthul rinpočhe - začali v souladu s tisíciletou tradicí hledat nového karmapu a čínské úřady do procesu vyhledávání nijak nezasahovaly. Na jaře 1992 zahynul při automobilové nehodě Džamgön Kongthul rinpočhe, a tak konečné rozhodnutí o novém karmapovi zůstalo na zbylých třech regentech. Tai Situ rinpočhe a Gjalcchab rinpočhe označili za sedmnáctého karmapu Orgjän Thinlä Dordžeho (nar. 1985). Ten byl v létě 1992 po uznání dalajlamou (dalajlama karmapu nepotvrzuje protože patří do jiné školy) intronizován v tradičním sídle karmapů v klášteře Cchurphu, asi 70 km západně od Lhasy. Třetí z regentů Žamar rinpočhe přišel s jiným kandidátem. V roce 1993 byl tímto regentem v indickém Dillí intronizován sedmnáctým karmapou Thajä Dordže (nar. 1983), který nebyl dalajlamou uznán.

Dnes, po několika letech, se situace kolem obou karmapů uklidnila, opadly vášně a všichni Tibeťané v Tibetu a naprostá většina tibetských exulantů uznává karmapu Orgjän Thinlä Dordžeho. Thajä Dordže, sídlící v Dillí, je uznáván malou skupinou Tibeťanů soustředěných kolem Žamar rinpočheho. V Evropě a USA je však situace jiná, především díky velkému množství buddhistických center vedených dánským lamou Ole Nydahlem, jenž patří do linie Žamar rinpočheho. Počty příznivců jednoho i druhého karmapy na západě jsou přibližně vyrovnané, možná s malou převahou stoupenců Thajä Dordžeho.

Čínské úřady rády využily rozkolu v tibetské exilové komunitě a rychle přispěchaly s „oficiálním potvrzením“ Orgjän Thinlä Dordžeho a zároveň předpokládali, že si mladého karmapu "na svém území" v Tibetu „vychovají“ podle svých představ. Karmapa obklopený nepřátelským prostředím policie a falešných mnichů, nasazených do kláštera čínskými úřady, bojoval o zachování své identity a osobnosti více než sedm let. Pomáhala mu v tom pouze hrstka nejbližších. Ve svých deseti letech odmítl uznat čínského „trucpančhenlamu“ a podpořil dalajlamou uznaného Gendün Čhökji Ňimu. Čína mnohokrát zneužila jeho pobytu v Tibetu k propagandistické kampani o tzv. náboženské svobodě v Tibetu. Nakonec karmapa na začátku ledna 2000 za dramatických okolností utekl do indického exilu.

Dalajlama versus čínské vedení
Krátce po vyhledání 17. karmapy si Tibeťané našli i nového pančhenlamu, který je všeobecně považován, hned po dalajlamovi, za druhou nejvýznamnější postavu tradiční tibetské společnosti. Dalo by se tedy očekávat, že vyhledání jedenácté inkarnace pančhenlamy budou provázet i podobné problémy jako v případě vyhledání 17. karmapy. Situace se však vyvinula úplně jinak: tibetská exilová komunita i Tibeťané v okupovaném Tibetu jednoznačně přijmou jediného kandidáta, čínské úřady však proti tomuto kandidátovi tvrdě zasáhnou, okamžitě jej uvězní a přijdou s vlastním kandidátem. Proč najednou taková změna, když od intronizace karmapy neuplynuly ani tři roky?

Poté, co tibetské historii dominovala v posledních 400 letech škola Gelug, jsou i dnes naprostou většinou tibetské společnosti, v Tibetu i exilu, vnímáni dalajlama a pančhenlama nejen jako významní duchovní učitelé, ale i jako světští vůdci. Oba byly v době obsazení Tibetu v 50. letech 20. století ustaveni nejen do svých duchovních, ale i světských a politických funkcí. Jejich životní osudy se po necelých deseti letech rozešly. Čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho (nar. 1935) utekl do indického exilu a stal se osobností, kterou zná celý svět jako neúnavného bojovníka za nenásilné řešení „tibetského problému“. Desátý pančhenlama Čhökji Gjalcchän (1938 - 1989) z Tibetu neutekl a strávil mnoho let v čínských věznicích, při nedobrovolném pobytu v Číně však i ve významných politických funkcích. Po svém návratu do Tibetu za zatím nevyjasněných okolností zemřel. Na jeho osobu jsou dodnes rozporuplné názory: jedni ho považují za kolaboranta, druzí za hrdinskou oběť čínských represí. Seriozní zhodnocení jeho úlohy v tibetských dějinách bude provedeno pravděpodobně až s odstupem několika let.

Na rozdíl od dalajlamy a pančhenlamy je karmapa Tibeťany, čínskými úřady i okolním světem vnímán pouze jako duchovní vůdce a hlavní přestavitel Karma-kagjü, jednoho z pěti směrů školy Kagjü. Vyhledání 17. karmapy byla sice událost významná, avšak přímo se dotkla pouze relativně malého počtu Tibeťanů, kteří se hlásí ke směru Karma-kagjü. Autorita současného 14. dalajlamy je mezi Tibeťany, bez ohledu na to, kde žijí, tak velká, že jeho rozhodnutí jsou jednoznačně přijímána. Proto poté, co v roce 1989 zemřel 10. pančhenlama, inicioval dalajlama proces tradičního vyhledávání nového vtělení. Po šesti letech v květnu 1995 dalajlama oficiálně potvrdil jako jedenáctého tibetského pančhenlamu (dalajlama pančhenlamu potvrzuje - patří do stejné školy Gelug) Gendün Čhökji Ňimu.

V procesu vyhledání nového pančhenlamy tedy hrál jednu z hlavních rolí dalajlama, hlavní ideologický protivník čínského komunistického vedení, a k činnosti předcházejícího desátého pančhenlamy již čínské úřady nemlčely, a tak rozhodně vstoupily do procesu, v němž měl dalajlama jednoznačně navrch. Po několika dnech vyčkávání byl Gendün Čhökji Ňima i s rodiči zadržen a uvězněn na neznámém místě. Současně s ním čínská policie zatkla také Čhadel Rinpočheho, představeného sídelního kláštera pančhenlamů Tašilhünpo, který vedl skupinu vyhledávající nového pančhenlamu. Dodnes jsou oba zadržováni. Po půl roce přišly čínské úřady s vlastním kandidátem na pančhenlamu. Gjalcchän Norbu byl ve zinscenovaném obřadu v chrámě Džókhang ve Lhase intronizován jako jedenáctý pančhenlama. Nikdo z Tibeťanů v Tibetu ani v exilu, ani ve světě ho však neuznal.

Mocný blesk a budoucnost tibetského exilu
V posledních letech řešila i samotná tibetská exilová komunita závažný problém, který pošramotil pověst Tibeťanů a tibetského buddhismu na Západě. Jedním z hlavních aktérů „problému Dordže Šudgän“ byl sám 14. dalajlama Tändzin Gjamccho, který pro „mnoho západních příznivců buddhismu ztratil auru neochvějného náboženského vůdce a jeho vlastní škola Gelug se dramaticky rozdělila na dva tábory“ [Brechtová].

Koncem 70. let 20. století se dalajlama veřejně zřekl jednoho z ochránců školy Gelug, který má svůj původ v 17. století. Dordže Šugdäna (v překladu mocný Mocný blesk) označil za „jednoho z nejnebezpečnějších démonů, který byl kdy podroben a přinucen k ochraně buddhismu a který krutě trestá všechny, kteří ho zradí“ [Brechtová]. I přesto, že Dordže Šugdän plní roli ochránce školy Gelug, dalajlama jako nejvyšší představitel této školy vyzval Tibeťany, aby se Mocného blesku vzdali. To vyvolalo velkou roztržku v Gelugpě, kde uctívaní Dordže Šugdäna mělo hlubokou tradici. Důvodů, proč dalajlama odmítl uctívání Dordže Šugdäna, je více. Kromě doktrinálních buddhistických důvodů plynoucích z „nebezpečnosti mocného božstva“ to byly i důvody sociální a politické.

Mezi nejdůležitější úkoly Dordže Šugdäna patří chránit školu Gelug jako vládnoucí školu v Tibetu a chránit čistotu gelugpovského učení před vlivy dalších škol, zejména před Ňingmou. Tato koncepce byla v Tibetu přijatelná v minulých stoletích, ale v době rychle se měnícího života na konci 20. století musela být opuštěna. Nejistá budoucnost tibetské exilové komunity a postupující věk dalajlamy, zatím jediného jednotícího prvku tibetského exilu i Tibeťanů v okupovaném Tibetu, vede hlavní politické i duchovní exilové autority stále k větší spolupráci, k překonávání ideologických a dogmatických rozdílů mezi jednotlivými buddhistickými školami i nebuddhistickým bönem, který je dnes spíše další buddhistickou školou. Stále důležitější roli hrají různá ekumenická setkání a přebíraní praxí z jiných škol. Na druhé straně je vidět snahu po doktrinální čistotě, konzervativní dodržování staletých tradic a zachovávání výlučnosti "vládnoucí" školy Gelug, kterou reprezentují příznivci Dordže Šugdäna.

Dalajlamovy snahy o potlačení významu Mocného blesku a jeho přívrženců zesílily v roce 1996. Tehdy již bylo zřejmé, že jedním z vážných kandidátů na budoucího duchovního vůdce Tibeťanů je 17. karmapa Orgjän Thinlä Dordže - příslušník školy Kagjü. Stoupenci Dordže Šugdäna se sdružili do několika umírněných i velmi radikálních organizacích. O sporu se dozvěděl celý svět.

Vězni Šangri-la
Nedílnou součástí tradiční tibetské duchovní tradice jsou nejen vysoce postavení mniši a mnišky - lamové a tulkuové, kteří dosáhli hlubokého duchovního vhledu a jsou schopni předávat svým žákům nejvyšší učení, ale i potulní mniši, poustevnicí, věštci, astrologové, šamani, zaklínači a znalci magických formulí. Všichni patří do každodenního duchovního světa Tibeťanů, který zahrnuje nejen tibetský buddhismus, ale i bön a původní tibetské náboženské představy v tzv. kultu horských božstev.

Do exilu odešli hlavně představitelé „mnišského buddhismu“ a nositelé lidového buddhismu zůstali převážně v Tibetu. A tak se k nám dostala jen ta „část tibetské duchovní tradice, kterou reprezentují lamové a tulkuové“. [Bishop] „Lidová stránka tibetského náboženství byla zanechána v okupovaném Tibetu, což je také jednou z příčin toho, že tibetský buddhismus je na Západě vnímán jako systematičtější, než jakým ve skutečnosti je či alespoň dříve byl. Temné a poněkud chaotické stránky tibetského buddhismu byly zanechány za hřebeny hor na okupovaném území a tibetský buddhismus se na Západě zjevil znovuzrozený a jaksi očištěný.“ [Rozehnalová].

Toto nové vnímání „očištěného“ tibetského buddhismu na Západě někteří tibetští i západní učenci dokonce označují za novou tzv. „západní formu tibetského buddhismu“. Nepochopení rozdílů mezi naším „západním tibetským buddhismem“ a skutečnými duchovními představami Tibeťanů v Tibetu, umocněné našimi představami a sny při čtení knih Lobsang Rampy, Jamese Hiltona nebo Alexandry David-Néelové pravděpodobně vedou k tomu, že si vytváříme o Tibetu mýty, které jsou realitě velmi vzdálené. To, že by samotní Tibeťané mohli tyto naše představy a mýty uvést na pravou míru, je zatím nereálné. „Tibeťané totiž hledají na Západě oporu a pomoc a za takové situace jistě není vhodné bořit mýty, které právě tuto potřebnou pozornost Západu přitahují.“ [Rozehnalová].

Významný americký znalec tibetského buddhismu Donald Lopez trefně pojmenoval stav, ve kterém se dnes Tibet nachází, slovy „Tibeťané jsou dnes vězni mýtu o Šangri-la“. A co s tím můžeme udělat my? Pokusme se sami v sobě zlomit mýtus Šangri-la a vypustit Tibeťany z jejich vězení...

• Bishop, Peter: Dreams of Power, Tibetan Buddhism and the Western Imagination, London, The Athlone Press, 1993
• Brechtová, Eva: Spor o Dordže Šugdäna, Tibetské listy č. 21, podzim 2003, s. 11-13
• Dreyfus Georges: The Shuk-den affair, Origin of a controversy, William College, Fall 1999
• Lenior, Fréderic: Setkávání buddhismu se Západem, Praha, Volvox Globátor, 2002
• Lopez, Donald: Prisoners of Shangri-la, London & Chicago, The University of Chicago Press, 1998
• Rozehnalová, Jana: „Hollywoodský“ buddhismus - nové podoby starého náboženství, Tibetské listy č. 25, podzim 2004, s. 13-16
• Sklenka, Ľubomír: První tři roky 21. století - Rozvoj nebo destrukce Tibetu?, Tibetské listy č. 24, léto 2004, s. 7-9
• Sklenka, Ľubomír: Útěk karmapy do Indie - naděje pro Tibeťany?, Tibetské listy č. 7, jaro 2000, s. 7-10
• The Worship of Shugden, Documents related to a Tibetan Controversy, Department of Religion and Culture, Central Tibetan Administration, Dharamsala, nedatováno

Tento článek byl napsán pro časopis Dingir 4/2004 - prosinec 2004