Články

Politická situace Tibetu

Lodi G. Gjari proslovil tuto přednášku dne 24. dubna 1990 na Filozofické fakultě University Karlovy v Praze. V té době byl ministrem informací a mezinárodních vztahů Tibetské exilové vlády v Dharamsale. Dnes je vedoucím mise Tibetské exilové vlády při OSN v New Yorku.

Ačkoliv je historie důležitá, vždycky jsem cítil, že není věcí nejdůležitější. To, co je nejdůležitější, je vůle lidí. Jsem si jist, že máte dobrý přehled a možná dělám něco, co je ve skutečnosti zcela nepotřebné, ale setkal jsem se s lidmi, kteří měli velmi malé znalosti o Tibetu a tak mi nejprve dovolte, abych vám stručně řekl, kde se Tibet nachází a jak je velký. Mnoho lidí má pocit, včetně některých tibetských dětí narozených v exilu, že Tibet je ve fyzickém slova smyslu velmi malá země. Ale Tibet je zemí velmi rozlehlou. Abych vám dal příklad, je to dvou a půl násobek velikosti Rakouska, Západního a Východního Německa, Francie a Dánska dohromady, zhruba 2,5 milionů km2. Rovněž mnoho lidí má pocit, a opět včetně našich vlastních lidí, dětí narozených v Indii, že Tibet je jen ohromná holá plochá země se spoustou zasněžených hor. Ano, Tibet má zajisté velmi vysoké štíty hor a má také velmi rozsáhlé holé plochy země, ale Tibet je rovněž zemí s bohatými lesy. V některých částech naší země naleznete nejrůznější druhy vegetace, nejrůznější ovoce. Tibet je ve skutečnosti zemí se všemi druhy klimatických podmínek, se všemi druhy velmi bohatých lesů a vegetace. My Tibeťané říkáme o své zemi, že je dárkyní veškerého života v Asii, protože v ní pramení všechny hlavní řeky Číny, Indie a Vietnamu. Tibet není znám pouze jako střecha světa, ale také svou strategickou polohou v samém srdci střední Asie, mezi dvěmi jejími nejstaršími civilizacemi a současně dvěmi nejlidnatějšími národy světa - Čínou a Indií. Vlastně si myslím, že toto je jedno z neštěstí Tibetu. Ukazuje na to historie vztahu Tibetu k Číně, včetně veškerých současných velikých právních komplikací, a to již od období britské vlády v Indii. Na samém konci minulého a na začátku tohoto století si Britská Indie začala dělat velké starosti, protože trpěla určitým druhem klaustrofobie. Jako hrozbu pociťovala vliv carského Ruska na Tibet a obávala se, aby nebyla ohrožena britská nadvláda subkontinentu. Když studujete historii, tak vidíte, že v určitém stadiu britská vláda povzbuzovala téměř úmyslně mandžuský dvůr a Peking v určitých nárocích na Tibet.

Vraťme se však k dávné historii. Tibetský národ a tibetská civilizace nepochybně existovaly již 500 let před narozením Buddhy. Ale naneštěstí, dokonce i v našich historických záznamech, není příliš mnoho zmínek o tomto období. Důvodem je, že my Tibeťané, jsme se stali oddanými stoupenci buddhismu, že jsme chtěli odvozovat všechny naše historické souvislosti, celou naši civilizaci od buddhismu a od Indie. Kvůli nesmírnému vlivu buddhismu a oddanosti k Buddhově Dharmě se část našich učenců pokusila téměř vymazat tu část historie, která byla před příchodem buddhismu do Tibetu. Například přesto, že jsou jasné důkazy, že v Tibetu existovalo písmo ještě před zavedením dnešního tibetského písma, mnoho našich současných učenců to nepřijímá protože považují současné písmo za velmi posvátné, podobně jako je latina pro křesťanský svět. I podle oficiální buddhistické historie Tibetu byla dynastie Jalu jedna z nejznámějších tibetských dynastií asi 127 let před narozením Krista a trvala do roku 842. V této době se, pokud je nám známo, Tibet stal jednou z nejmocnějších říší střední Asie, která vládla i nad velkou částí současné Číny a Východního Turkestánu. Záznamy o tom je možno najít i v čínských knihách. Pak ale postupně došlo k rozpadu této dynastie a v Tibetu se vystřídalo mnoho různých vládců.

V roce 1642 začala vláda dalajlamů. Budu se jí zabývat podrobněji, protože při rozboru současných čínsko - tibetských vztahů je to nejdůležitější období. V této době i v období předcházejícím, v období Sakja, měli Tibeťané vždy velmi zvláštní vztahy s Mongoly, se všemi kmeny. Byly časy, kdy Mongolové a Tibeťané byli spojenci a byla období, kdy Mongolové byli v tomto spojenectví silnějším partnerem. Silnějším vojensky a politicky. V duchovní oblasti byl ale Tibet vždy rozvinutějším a vůdčím partnerem. Bylo to ideální spojenectví, protože Tibet poskytoval intelektuální, spirituální stránku a Mongolové poskytovali vojenský a politický aspekt. A jak všichni víme, Mongolové vládli nejen v Číně, ale i ve velké části Asie. Historicky vzato, Mongolové si ve skutečnosti nikdy Tibet nepodrobili a nevládli v něm jako v kolonii Mongolska na rozdíl od Číny, která byla celá Mongoly ovládána po velmi dlouhou dobu. To je nanejvýš zajímavý aspekt, protože čínský nárok na Tibet je založen na skutečnosti, že jak Číňané, tak i Tibeťané byli v jednom období, podle nich, součástí této velké mongolské říše. Tato podivná čínska logika je pro nás velmi obtížně srozumitelná. Je to stejné jako kdyby si Indie dělala nárok na to, aby její součástí byla Barma, protože jak Indie tak i Barma byly v určitém období součástí britského imperia. V celé historii nikdy nebylo takové časové období, ve kterém by jakákoliv skutečně čínská říše vládla nad Tibetem. Tibet, lépe řečeno instituce dalajlamy, měl po určitou dobu velmi blízký vztah s dynastií Ming, ale byl to pouze vztah mezi institucemi, institucí dalajlamy a dvorem dynastie Ming. Kromě toho neměl Tibet žádné vztahy s Čínou a žádná čínská dynastie nikdy Tibet neovládala. Vliv zde měly pouze dvě další významné dynastie, Čching Mandžu a Jüan. Jüanští vládci, jak všichni víme, byli Mongolové a Mandžuové, kteří založili dynastii Čching, také určitě nebyli Číňané. Je ovšem pravdou, že Mandžuové občas, v závislosti na situaci v Tibetu, v něm měli velmi silný politický vliv. Bylo to tehdy, když jsme měli slabou vládu. Takovou vládu měl Tibet vždy v nepřítomnosti dalajlamy když vládl regent, nebo když dalajlama byl nevýrazná osobnost. Byl to případ politického vlivu velké mocnosti na své sousedy.

Pravdou nicméně je, že ani Mandžuové v Tibetu nikdy nevládli. V této souvislosti vždy zdůrazňuji dvě důležité věci. Když doktor Sunjatsen zahájil povstání v Číně, revoluce měla heslo pryč s cizí nadvládou. Je to v knihách. Možná, že to není všeobecně známé neboť lidé nečtou, nikdo to ale nemůže popřít. Revoluční hnutí dr. Sunjatsena v Číně bylo v zásadě národní hnutí, neboli hnutí ke svržení nadvlády cizinců, Mandžuů nad Čínou. Heslo prvního velkého revolučního vůdce Číny, dr. Sunjatsena bylo velmi, velmi jasné. Považoval Mandžuje za absolutní cizince vládnoucí v Číně. Další velký revoluční vůdce Číny tohoto století byl Mao-ce-tung. Předtím než přišel do Pekingu jako nový vládce Číny i on považoval Tibeťany za cizince. Prokazatelně je známo, co řekl svému americkému příteli Edgardu Snowovi. Po Dlouhém pochodu, předtím než se stal vládcem Číny řekl, že jediný zahraniční dluh, který Rudá armáda má, je dluh vůči Tibeťanům. Řekl to proto, že když byla Rudá armáda pronásledována silami Kuomintangu, její velká část prošla východní částí Tibetu, aby se spojila s Mao-ce-tungem. Tak byli schopni přežít a nakonec se spojit po slavném Dlouhém pochodu s Maem. To měl Mao-ce-tung na mysli, když řekl, že jsou vděčni Tibeťanům, že jediní cizinci kterým je Rudá armáda zavázána vděčností, jsou Tibeťané. To znamená, že v té době považoval Tibeťany za cizince. Ale potom, naneštěstí, v okamžiku kdy se stal novým vládcem Číny, byl zcela prvním činem této nové, revoluční, socialistické Číny vpád do Tibetu. Ale i v textu tzv. Sedmnáctibodové smlouvy , kterou čínská vláda přinutila tibetskou delegaci podepsat v roce 1951, je v úvodní části jasně řečeno, že Tibet byl po velmi dlouhou dobu oddělen, podle nich, od velké vlasti a existoval jako samostatný národ. Také samotná skutečnost,že Číňané považovali za nutné podepsat smlouvu pro tzv. mírové osvobození Tibetu jasně ukazuje, že považovali Tibet za něco odlišného. Kdyby byl Tibet neoddělitelná nebo integrální část velké vlasti, proč by měli potřebu podepisovat smlouvu? Proč by nutili Tibeťany podepisovat smlouvu pro anexi Tibetu? Historicky i z hlediska mezinárodního práva je postavení Tibetu jasné. Je mnoho dokumentů, vypracovaných eminentními právníky z různých zemí, které došly k jednoznačnému závěru, že Tibeťané jsou samostatný národ a že podle mezinárodního práva je Tibet nezávislá země pod nelegální vojenskou okupací.

To byl historický a právní aspekt. Skutečná situace je ale naneštěstí odlišná. Skutečná situace je, že dnes je celý Tibet pod úplnou čínskou kontrolou. Tuto skutečnost musíme my Tibeťané přijmout. Jak jsem již řekl dříve, ačkoliv dějiny a mezinárodní právo jsou důležité, nejdůležitější je podle mého názoru vůle lidí. Není v tom žádná neúcta, ale kolik je zemí mezi dnešními členy Spojených národů, které mají stejně silné historické a právní postavení jako Tibet? Skutečná příčina toho, že tyto země jsou členy Spojených národů, je vůle lidí existovat jako samostatný národ. Tibeťané se vždy považovali za takový národ a vůbec nikdy nechtěli žít pod čínskou vládou. Možná, že společenský systém, který existoval v Tibetu, nebyl ideální, ale skutečností je, že Tibeťané se sami pomalu snažili zavádět změny, reformy. Nejdůležitější však je, i podle mého mínění, že žádná země nemá právo vkročit do země druhé prostě proto, že sociální podmínky tam nejsou skvělé. Ale zkusme na chvíli přijmout čínský argument. Říkají, že přišli do Tibetu aby mu pomohli, aby osvobodili Tibeťany, aby tam zavedli ekonomické změny, aby tam zavedli socialismus. Zkusme přijmout tento argument a vyšetřit, co udělali. Naštěstí, v důsledku určité liberalizace politiky čínské vlády na konci sedmdesátých let a zvláště na začátku let osmdesátých, mohlo mnoho lidí navštívit Tibet. Mnoho lidí ze Západu, mnoho cizinců, nestranní lidé Tibet navštívili a viděli sami, jaké jsou tam podmínky. Dnes je Tibet jednou z nejzaostalejších a nejchudších částí Číny. Jedinou věcí, kterou tam Číňané vybudovali, je několik silnic, tři velmi důležité silnice spojující Tibet s Čínou, a množství letišť, vše za účelem své vojenské nadvlády a nic, co by skutečně pomohlo Tibeťanům. Na druhé straně zde došlo k rozsáhlému zničení staré tibetské civilizace a kultury. Bylo zcela zničeno více než 6000 klášterů. Když mluvíme o klášterech musíme si uvědomit, že tibetské kláštery nebyly pouze místem, kde žili a modlili se mniši. Kláštery byly pro nás centry naší vzdělanosti. Byly tam naše školy, univerzity, koleje. V důsledku čínské okupace zahynulo nepřirozenou smrtí z celkového počtu 6 milionů více než 1,2 miliony Tibeťanů.

Další skutečností je fakt, že mimo Tibet, mezi uprchlíky, mezi 110 000 nebo 115 000 uprchlíky, máme více učitelů a lékařů, než kolik jich je mezi 6 miliony Tibeťanů, osvobozených Tibeťanů pod čínskou okupací. Mezi 80 000, nebo možná i více studenty, které čínská vláda poslala na různé univerzity na Západě v posledních osmi, devíti letech, byl jenom jeden Tibeťan. A to pouze proto, že čínská vláda byla kvůli tomu ze zahraničí velmi kritizována. V roce 1982 jsem byl v Pekingu a na velké schůzi ve škole pro národnostní menšiny jsem na tuto otázku upozornil. Tehdy, myslím, již studovalo v zahraničí asi 24 000 čínských studentů a nebyl mezi nimi ani jeden Tibeťan. Když jsem se o tom zmínil, jeden z čínských funkcionářů, který si myslel, že je velmi chytrý, řekl: Ale u nás není ani jediný Tibeťan, který by pro to byl způsobilý. Já jsem mu odpověděl: Chcete říci, že za posledních téměř 25 let vaší vlády, vašeho osvobození, jste nebyli schopni vychovat jediného Tibeťana, který by měl dostatečnou kvalifikaci, aby mohl být poslán do zahraničí ? On si pak uvědomil, že udělal chybu a jeho nadřízení se na něj velice zlobili. Mluvil ale pravdu. Je skutečností, že po čtyřech desetiletích své vlády stále ještě mají před sebou úkol vychovat alespoň čtyři nebo pět Tibeťanů, kteří by měli akademické vzdělání, aby mohli jít do západních institucí. Pokud přijdete do Dharamsaly v Indii uvidíte, že mladí tibetští chlapci a dívky, asi dvacetipětiletí, někdy dvacetisedmiletí nebo dvacetiosmiletí, přicházejí navštívit Jeho Svatost a tam pláčí a žádají ho, aby je poslal do školy. Nikdy neměli příležitost získat byť i elementární vzdělání ve své vlastní zemi, která je údajně osvobozená. A takoví chlapci a dívky přicházejí do Indie k Jeho Svatosti a doslova pláčí a hroutí se a říkají prosím, pošlete mě do školy. Pokud přijdete, máme místo velmi blízko Dharamsaly, které se nazývá Bir, kde jsme založili speciální školu pro takové dospělé lidi. Několik set takových lidí. Jak bychom mohli zklamat lidi, kteří se touží učit? Dvacetišestiletí, dvacetisedmiletí, někteří i třicetiletí. Otec a matka několika dětí. Ale chtějí mít možnost se učit. Poprvé. Mimo svou zem.

Abych to shrnul, Tibeťané žijí ve své vlastní zemi jako druhořadí občané. Pokud budete mít možnost někdy navštívit Tibet, uvidíte to sami. Pokud má Tibeťan a Číňan stejné postavení v práci, pracují ve stejném oddělení, sedí za jedním stolem, tak po práci jdou do různých částí města. Číňan jde do nově postavené betonové budovy, kde je elektřina i tekoucí voda a dostává plat, který je určitě dvakrát větší než jeho tibetského kolegy. Tibetský kolega jde do tibetské části města, která stále nemá žádné občanské vybavení. Řada Tibeťanů tuto situaci přijímá. Když s nimi mluvíte, řeknou, že je to prostě proto, že jsou Tibeťané a ti druzí Číňané. Nestali jsme se pouze druhořadými občany, ale nyní se také stáváme menšinou ve své vlastní zemi. To je ve skutečnosti nejnebezpečnější věc, které čelíme. V některých rozsáhlých oblastech Tibetu jsme se nestali pouze menšinou, ale již dokonce nevýznamnou menšinou. Nyní jsou Číňany obývány zvláště oblasti, které jsou bohaté a klimaticky nejvhodnější. Podobnou situaci můžeme sledovat i v jiných oblastech Číny. Ve Vnitřním Mongolsku v takzvané Autonomní oblasti Vnitřního Mongolska, jak je nazývají, je z každého sta lidí jenom šestnáct Mongolů, zbytek jsou Číňané. Jiná důležitá oblast, o které bylo nedávno slyšet ve zprávách v souvislosti s ozbrojeným odporem proti Číňanům, je Východní Turkestán. Číňané jej nazývají Sin-ťjang. Tam jsme opět, v průběhu posledních čtyř, pěti let viděli jak Ujguři, původní obyvatelé oblasti, jsou již pomalu redukováni na menšinu. Je to záměrná a systematická politika čínské vlády s cílem redukovat Mongoly, Tibeťany a Ujgury v jejich vlastní zemi na nevýznamnou menšinu.

Další oblast o které chci mluvit je životní prostředí v Tibetu. Jak jsem již řekl dříve, jsme zdrojem všech hlavních řek Asie. Ale nyní ne pouze Tibet, ale celá oblast je ohrožena, protože došlo k bezohlednému odlesnění Tibetu. Zatímco tu spolu sedíme a bavíme se, tisíce nákladních automobilů vezou dřevo z Tibetu do Číny. To bylo naštěstí zdokumentováno nestrannými návštěvníky z ciziny. Natočili videozáznamy stovek nákladních automobilů jedoucích z Tibetu do Číny s tibetským dřevem. Určitě jste slyšeli o téměř každoročních velkých záplavách v Bangladéši. Ovlivňuje to život milionů lidí a tisíce lidí přitom zahyne. Proč? Zjevně proto, že v povodí Brahmaputry byly vykáceny všechny lesy. To je příčina. A nejsou to pouze tibetské lesy. Vždy říkám, že Číňané se nesnaží zničit pouze naší kulturu a tibetský národ, ale dokonce i tibetskou faunu. Tibet měl mnoho nádherných zvířat a ptáků. I ti jsou dnes hromadně zabíjeni.

Stručně řečeno, současné životní podmínky v Tibetu jsou tak kritické protože země je pod úplnou čínskou vojenskou nadvládou, dochází tam k čínské demografické invazi a je tam ničeno i životní prostředí. Tato situace byla důvodem, který donutil Jeho Svatost, aby s ohledem na budoucnost Tibetu, před několika lety udělal svůj Pětibodový mírový návrh a svůj návrh v Evropském parlamentu. První věc, o které se v Pětibodovém plánu z roku 1987 mluví, je přeměna Tibetu na pásmo nenásilí, ahimsy. Když Jeho Svatost předložil tento návrh, neměl na mysli pouze tibetský národ. Jeho myšlenka, pokud by byla uskutečněna, by přinesla stabilitu do celé oblasti. Byla by k užitku samotné Číně i Indii, celé oblasti. Další důležitou součástí tohoto návrhu bylo okamžité ukončení čínské demografické invaze do Tibetu. Třetí bod žádal dodržování lidských práv a demokratických svobod. Čtvrtým je ochrana tibetského životního prostředí včetně toho, aby žádná část Tibetu nebyla používána pro ukládání jaderného odpadu. Jeho Svatost se o tom zmínil proto, že jsme se dověděli, že právě v té době západoněmecká vláda jedná s čínskou o uložení velkého množství západoněmeckého jaderného odpadu, který měl být deponován i na území Tibetu. V pátém bodě vyjádřil Jeho Svatost svou připravenost k rozhovorům s Číňany o otázkách týkajících se Tibetu. O rok později, v roce 1988, ve svém projevu v Evropském parlamentu, který byl založen na Pětibodovém návrhu, vyjasnil Jeho Svatost některé body konkrétněji. V zásadě tam zopakoval, že nejdůležitějším a konečným cílem je přeměna celého Tibetu v pásmo ahimsy, udělal ale ústupek v tom, že než se tak stane, může čínská vláda udržovat určité množství ozbrojených sil v některých přesně stanovených oblastech Tibetu, především pro účely obrany. Dalším důležitým ústupkem, zmíněným ve Štrasburském projevu, byl souhlas, že čínská vláda může i nadále provádět zahraniční politiku Tibetu. Tento návrh byl velmi kontroverzní a velké množství Tibeťanů, zvláště mladých lidí, jím bylo velmi zklamáno. Část Tibeťanů má pocit, že se nemohou spokojit s ničím menším než s úplnou samostatností. Jeho Svatost nepochybně souhlasí s jejich pocity. Ve skutečnosti řekl ve svém projevu velmi jasně, že každý Tibeťan včetně jeho samého by si přál, aby Tibet byl naprosto a úplně nezávislý,současně ale cítil, že je nutno vidět realitu situace. Chce především, aby zápas byl nenásilný. Chce nalézt nějaký způsob zastavení demografické invaze do Tibetu a destrukce tibetské ekologie, protože pokud se nenalezne řešení tohoto problému, může být po deseti letech celá otázka Tibetu jen akademická. Ale naneštěstí i na toto nanejvýš umírněné gesto Jeho Svatosti byla zatím reakce čínské vlády velmi neuspokojivá. Pro Tibet a Čínu je to však příznačná situace. Jsme to my, tedy oběť, kteří stále přicházíme s iniciativou. Jeho Svatost poslal některé z nás do Číny. Já osobně jsem se zúčastnil v roce 1982 a 1984 rozhovorů s čínskou vládou, jako člen tří hlavních delegací na vysoké úrovni. Jak jsem řekl, reakce čínské vlády byla dosud velice neuspokojivá. Jsme však rozhodnuti pokračovat ve snaze nalézt řešení prostřednictvím dialogu, protože víme, že ani Čína nemůže navždy zůstat beze změny.

Mnohým z nás, kteří jednají s Číňany, daly události posledních let v Číně naději, i když byly velmi tragické. Když jsme poprvé viděli v televizi, stejně jako možná i mnozí z vás, tisíce mladých Číňanů, požadujících stejné věci jako chceme my, svobodu a demokracii, dalo nám to hodně naděje. Ukazuje to, že se Číňané stávají lidskými bytostmi. Jsou schopni mít pocity jako máte vy nebo já, jsou schopni plakat, smát se. To je podle nás velmi důležité. Po návštěvě Číny v roce 1982 a 1984 jsem řekl Jeho Svatosti, že největším problémem je, že s Číňany není možné mluvit, protože na rozdíl od ostatních lidí nemají žádné city. Ale události minulých let ukázaly něco jiného. Když došlo k tragickému masakru na náměstí Tchien-an-men, byl Jeho Svatost dalajlama, jak víte, první světový vůdce, který odsoudil politiku čínské vlády. Když některé z nás instruoval, abychom to prohlášení připravili, cítil jsem, že Jeho Svatost by měl být trochu opatrný. Abych byl zcela upřímný, myslel jsem, že by při odsuzování Číňanů neměl být příliš ostrý, protože naše nešťastná realita je, že musíme jednat s čínským vedením. Věděl jsem, že taková ztráta tváře je velmi rozčílí. Ale Jeho Svatost řekl pevně: Jak bychom mohli my, kteří požadujeme svobodu a demokracii, být zticha, když stejnou věc potlačují. Když neodsoudíme to, co dělají, nemáme právo to žádat pro sebe. To ukazuje na jeho myšlení, jeho vlastnosti. Myslím si, stejně jako ostatní, kteří měli to štěstí úzce spolupracovat s Jeho Svatostí, že po nedávných událostech ve Východní Evropě a také v Číně je tu zcela nový trend. Nový trend, zcela odlišný od předešlého vývoje, nový druh hnutí, které je založeno na zásadách. Myslím si, že v takovém rozhodujícím okamžiku je velmi důležité, abychom jednali nově, nenechali se pohltit, nestali se opět součástí staré, existující situace nebo systému. Myslím si, že taková gesta jako odsouzení masakru na náměstí Tchien-an-men, nebo když váš prezident pozval Jeho Svatost do vaší země, jsou nové znaky, nový trend, nový obrat. To je něco velmi důležitého, co musíme udržovat. Dalším příkladem je situace, která se právě nyní vyvíjí v baltské oblasti. Zdá se mi, že je to opět velice podobné. Byl jsem spolu s dr. Berzinem a mým kolegou dr. Rabgjalem v Sovětském Svazu, v Mongolsku a jeli jsme též do Estonska. Měl jsem příležitost se setkat s některými vysokými představiteli Litvy. Ti všichni, přestože jsou daleko od sebe, jsou si velice podobní. Je zde nová hodnota. Nejsou to jen úzce zaměřená národní hnutí. Vidím tu společného něco, co daleko přesahuje omezené pojetí zápasu. Myslím si, že je důležité tuto jedinečnou kvalitu neztratit, jinak se naše zápasy stanou jen částí obvyklého boje. Když Jeho Svatost mluví o Tibetu, když mluví o pásmu ahimsy, nemyslí jen na šest milionů Tibeťanů. To, o co se ve skutečnosti snaží, je učinit Tibet mostem mezi Indy a Číňany, mezi Číňany a Rusy. Ve skutečnosti nabídl Tibet jako stmelující činitel, aby tyto národy smířil. Stejnou odezvu jsme tentokrát měli i v Estonsku : Ano, kéž bychom vybudovali mosty mezi Východem a Západem. Nebyla to pouhá nenávist vůči Rusům. Ve skutečnosti se chtěli osvobodit, aby se mohli stát mostem mezi Východem a Západem. Stejnou odezvu jsme měli i v Mongolsku. Dochází tam k velkým změnám. I tam mají stejný pocit. Není to jen touha říci: chceme být svobodní od vnější nadvlády, téměř jako by chtěli říci: chceme se pomstít. Ne. Tam opět je pocit: Chceme být svobodní, abychom se mohli stát tmelícím prvkem, činitelem, který přinese přátelství mezi Rusy a Číňany. Tento trend, tyto myšlenky, jsou něco jedinečného,povzbudivého. Myslím si, že jeho výsledkem bude něco zcela nového. Více zatím nevíme. Na závěr bych chtěl říci, že nesmíme dovolit, aby se tento náš sen ztratil. Myslím si, by bylo velmi nešťastné, kdyby byli například Češi nebo Tibeťané spokojeni, jakmile budou mít to, co chtějí. Myslím si, že je velmi důležité, abychom měli daleko širší pohled do budoucna, daleko širší svět před námi. Těsně před příchodem na toto setkání mi můj přítel dal hrubý překlad několika myšlenek, které váš prezident řekl na nedávném setkání představitelů Československa, Maďarska a Polska v Bratislavě. Říká zde opět stejnou věc: Máme vůbec právo žádat svébytnost sami pro sebe, nežádáme-li ji zároveň pro všechny? Máme vůbec právo mluvit o dobru, nevadí-li nám jinde zlo, a speciálně takové zlo, jaké jsme poznali? I tyto názory odrážejí tento nový způsob myšlení. Možná dosud není mohutný, je rozptýlený, objevuje se současně v různých oblastech a u různých civilizací. Je podle mého názoru nepochybně dobrým znamením.

Myslím, že jsem mluvil velmi dlouho. Musíte mi prominout, že nejsem příliš dobrý řečník. Zvláště když mluvím o Tibetu, ovládnou vždy city mojí logiku a moje řeč se pak stane nesouvislou. Tím bych chtěl skončit a dát více času na otázky a odpovědi.

Otázka : Jaký je vztah tibetské exilové vlády a Bhútánu?
Odpověď: My Tibeťané máme s Bhútánci společné kulturní dědictví. Z kulturního hlediska jsme něco jako rodina. Ve skutečnosti samotné jméno Bhútánského království pochází z jedné školy tibetského buddhismu, Dugpa Kagjü, která je součástí tradice Kagjü. Jméno země není drak, jak si lidé často myslí. Poté, co jsme přišli do exilu, byly občas menší problémy mezi bhútánskou vládou a některými tibetskými uprchlíky v Bhútánu. Myslím si, že jak někteří Bhútánci, tak i někteří Tibeťané mají určitý druh komplexů. To občas způsobuje trochu nepříjemností. Tibetský komplex je způsoben tím, že někteří Tibeťané cítí, že jsou kulturně a politicky mnohem starší národ. Proto nyní, kdy Tibet byl redukován na kolonii Číny a Bhútán je nezávislá země, je pro některé Tibeťany psychicky trochu obtížné totu novou realitu přijmout. Někteří z našich bhútánských přátel trpí jiným komplexem. Mají pocit, že se musí prosadit jako něco odlišného od Tibeťanů a občas dělají velmi pošetilé věci, jako když se například snaží vymyslet nové bhútánske písmo. Jejich písmo je totiž stejné jako tibetské. Pociťují nadvládu tibetské kultury a chtěli by ukázat něco jako bhútánskou kulturu, což je, myslím, nereálné. To mělo také za následek, že určitá skupina v bhútánském vedení nařídila tibetským uprchlíkům, aby si stříhali vlasy na krátko jako Bhútánci a nosili bhútánske šaty. Takové obtíže se občas v Bhútánu vyskytly. Nyní již ale problémy nemáme.

Otázka : Kolik je v současnosti v Tibetu činných klášterů?
Odpověď: V období, které začalo roku 1976 nebo 1977 a trvalo do roku 1984 se čínská vláda pokusila liberalizovat poměry v Číně, včetně Tibetu. V tomto období bylo povoleno některé kláštery obnovit. Zapomněl jsem říci, že Číňané rozdělili Tibet na mnoho částí. Mají Tibetskou autonomní oblast, další velká část Tibetu je provincie, kterou Číňané nazývají Čching-chaj. My ji nazýváme Amdo. Z ní pochází Jeho Svatost. Další velká oblast je anektována k provincii S'-čchuan. Já jsem z této části Tibetu. Určitá menší část byla připojena k provincii Jün-nan a poměrně velká část k provincii Kan-su. Myslím si, že v tzv. Tibetské autonomní oblasti oficiálně povolili obnovit pět klášterů a v oblasti Čching-chaj, myslím, asi čtyřicet. Nejsem si jist ostatními oblastmi, ale v každé z nich dali povolení k obnově některých klášterů.