|
Zpravodajská agentura Xinhua publikovala 17. dubna 1997 článek nazvaný
Dalajlamova nabídka dohody - „podvod“ skrývající separatistické záměry. Článek
značně zkresluje skutečnost a jeho záměrem je zmást mezinárodní veřejnost. Proto
přinášíme následující skutečná fakta o vztazích mezi Tibetem a čínským vedením.
Zmaření původních iniciativ
Článek agentury Xinhua obviňuje Jeho Svatost dalajlamu z naprostého nezájmu o dohodu při
řešení tibetského problému. Ve skutečnosti Jeho Svatost dalajlama od okamžiku, kdy
odešel do exilu, již podal značný počet návrhů na dohodu. A co je mnohem
důležitější, ve světle politických změn v Číně po smrti Maově v roce 1976 Jeho
Svatost dalajlama řekl ve svém prohlášení k tibetskému lidu 10. března 1978: „Číňané
by měli umožnit Tibeťanům žijícím v Tibetě navštívit své rodiče a příbuzné, kteří jsou
nyní v exilu . . . Stejná možnost by měla být poskytnuta Tibeťanům v exilu. Za těchto
předpokladů bychom mohli získat důvěryhodné zprávy o pravé situaci v Tibetu.“
Ke sklonku roku 1978 pozval Li Žuej-sin, ředitel zpravodajské agentury Xinhua v
Hongkongu, Gjalo Dönduba, staršího bratra Jeho Svatosti dalajlamy, aby navštívil
Čínu a zúčastnil se rozhovorů o tibetských problémech. Koncem února 1979 Döndub
navštívil se souhlasem Jeho Svatosti dalajlamy Peking. Čínští představitelé mu řekli,
že povstání v Tibetu v roce 1959 bylo podníceno množstvím různých faktorů, ze
kterých nemohou být obviňováni ani tibetští lidé, ani Jeho Svatost dalajlama. Teng
Siao-pching osobně ujistil Dönduba, že s výjimkou problému tibetské nezávislosti si
Čína přeje hovořit a rozhodnout se o všech ostatních problémech. Jeho Svatost
dalajlama a tibetská vláda odpověděli vysláním tří delegací, které měly ověřit
skutečnou situaci v Tibetu, v letech 1979 a 1980.
Jeho Svatost dalajlama pokračoval podáváním rozmanitých návrhů, jejichž cílem bylo
vybudování důvěry a vytvoření podmínek pro dohodu. 21. července 1980 znovu
navázal na své dřívější návrhy, aby byla uvolněna cestovní omezení pro ty Tibeťany,
kteří chtějí navštívit své příbuzné uvnitř i vně Tibetu. V září 1980 nabídla tibetská
vláda v exilu, že vyšle 50 tibetských učitelů, aby vyučovali v Tibetu. Exilová vláda
také nabídla otevření styčné kanceláře v Pekingu, která by měla za úkol navázání
bližších kontaktů mezi oběma stranami. 14 prosince 1980 exilová vláda požádala
čínské představitele, aby umožnili jedenácti vědcům z Tibetu zúčastnit se konference
tibetologů v Indii.
23. března 1981 napsal Jeho Svatost dalajlama Teng Siao-pchingovi: „Nastal čas,
abychom projevili naše společné rozumné úsilí zajistit v duchu tolerance a otevřené
mysli opravdové štěstí pro tibetský lid, což je nyní naléhavý úkol. Já sám stále
zůstávám oddán své snaze přispívat k dobru všech lidských bytostí, zvláště chudých a
slabých, podle svých nejlepších schopností, aniž bych se dopustil jakékoliv
diskriminace, vyplývající z národnostních rozdílů. Doufám, že mi sdělíte váš názor na
předcházející návrhy.“ Na tento dopis nepřišla žádná odpověď.
V dubnu 1982 Jeho Svatost dalajlama vyslal tříčlennou delegaci na nejvyšší úrovni do
Pekingu na vzájemné rozhovory o porozumění s čínským vedením. Tibetská delegace
předložila čínskému vedení k posouzení značný počet široce koncipovaných návrhů.
Obě strany se také dohodly, že budou pokračovat v zahájených rozhovorech. Avšak
brzy po návratu tibetské delegace do Indie, 8. června 1982, zveřejnil mluvčí čínského
ministerstva zahraničí zkreslenou verzi tohoto setkání: obvinil tibetskou delegaci, že
žádala pro Tibet stejný statut, jaký byl přislíben Tchajwanu. The Associated Press News
vydal 18. června 1982 zprávu, poukazující na prohlášení čínského mluvčího:
„Jednoduše neexistuje žádná otázka uplatnění devítibodového programu pro Tibet,
jako v případě Tchajwanu.“
V protikladu k tomuto jednání se tibetská strana přísně držela dohody o vzájemné
důvěře a nevyzradila obsah rozhovorů, i když odpovídala na otázky tisku.
V důsledku toho byla tibetská exilová vláda silně kritizována Tibeťany a jejich
mezinárodními příznivci.
V únoru 1983 vyjádřil Jeho Svatost dalajlama svoji touhu navštívit Tibet. V říjnu
1984 byla poslána do Pekingu tříčlenná delegace. Žádala čínskou vládu, aby ukončila
celou sérii politických represí v Tibetu a aby projednala podmínky pro množnou
návštěvu Jeho Svatosti dalajlamy a prozkoumala možnosti dalších budoucích
rozhovorů.
Apel na mezinárodní podporu
Čínská odpověď na všechny výše uvedené nabídky byla záporná. Ve skutečnosti to
byl počátek stále se zhoršující skutečnosti, že vedení v Pekingu nebylo upřímné a
uvážlivé ve svém hledání řešení problémů v Tibetu. Mnohem spíše to byl jen pokus
jak získat čas pro dalším utažení pout Tibetu.
Jeho Svatosti dalajlamovi tedy nezbývala jiná možnost, než obrátit se o pomoc přímo
na mezinárodní společenství. To učinil navržením pětibodového mírového plánu pro
Tibet ve svém projevu na zasedání Výboru pro lidská práva při kongresu Spojených
států 21. září 1987. V tomto snažení pokračoval ve svém Štrasburském návrhu, který
přednesl v projevu na zasedání Evropského parlamentu 15. června 1988. Kopie těchto
dvou prohlášení byly jako gesto dobré vůle předány čínské vládě prostřednictvím
čínského velvyslanectví v Dillí ještě dříve, než byly tyto dokumenty zveřejněny.
Štrasburský návrh byl tak vstřícný, že zklamal mnoho Tibeťanů, kteří cítili, že návrh
ohrožuje vyhlášení nezávislosti Tibetu. Mezinárodní tisk nejvíce citoval hned příští
den po vyhlášení Štrasburského návrhu Jeho Svatostí dalajlamou vyjádření prezidenta
Tibetského kongresu mládeže, který prohlásil, že „nikdo nemá právo vzdát se
tibetské nezávislosti.“
Záminky pro odklad jednání
Článek agentury Xinhua prohlašuje, že Jeho Svatost dalajlama poškodil atmosféru pro
jednání požadavkem tibetské nezávislosti, obsaženém v jeho pětibodovém mírovém
plánu a Štrasburském návrhu. Pravdou je, že Jeho Svatost dalajlama nepožadoval
tibetskou nezávislost ani v jednom z těchto dvou návrhů, ani v žádném jiném
oficiálním dokumentu vydaném od roku 1979, kdy byly poprvé znovu obnoveny
kontakty s Pekingem. Jak v pětibodovém mírovém plánu, tak ve Štrasburském návrhu
Jeho Svatost dalajlama znovu zdůraznil jednoznačnou pravdu o tibetské historické
nezávislosti. Ale bylo to spíše prohlášení o historických skutečnostech, než o
oficiálních tibetských požadavcích.
Jeho Svatost dalajlama usiloval ve svém pětibodovém plánu o nejzávažnější dohody
mezi čínskou a tibetskou vládou o budoucím statusu Tibetu. Nastínil rámcově
předpoklady a postup jednání ve svém projevu ke členům Evropského parlamentu ve
Štrasburku a řekl, že celý Tibet - Kham, Amdo a Ü-Cang - by se měl stát
samosprávnou politickou jednotkou „ve spojení s Čínskou lidovou republikou“. Jeho
Svatost dalajlama pokračoval prohlášením, že „vláda ČLR by mohla zůstat odpovědná
za tibetskou zahraniční politiku“ a také že „by mohla udržovat omezený počet
vojenských základen v Tibetu pro obranné účely“.
Formální čínská odpověď na Štrasburský návrh přišla prostřednictvím čínského
velvyslanectví v Dillí 2l. září 1988. Čínské poselství říká, že jejich představitelé si
přejí uskutečnit rozhovory s představiteli Jeho Svatosti dalajlamy na místě a v čase dle
výběru Jeho Svatosti. Zároveň ale řekli, že Štrasburský návrh nemůže být základnou
pro rozhovory, protože hledá „ve skryté formě“ nezávislost. Čínské poselství bylo
osobně doručeno představitelům Jeho Svatosti dalajlamy ráno. A ještě téhož dne
odpoledne předalo čínské velvyslanectví v Dillí toto sdělení tisku. Tak se stalo, že
čínská vláda jednostranně zveřejnila své stanovisko, i když ze stejného přestupku
obvinila tibetskou vládu.
Ráno 25. října 1988 informovala tibetská exilová vláda čínskou vládu prostřednictvím
jejího velvyslanectví v Dillí, že rozhovory by mohly být zahájeny v Ženevě v lednu
1989. Tibetská vláda upozornila, že Štrasburský návrh by byl nejrozumnější
základnou pro rozhovory, protože jeho ústředním principem je hledat vztahy
spolupráce a spojenectví, nikoli separace nebo nezávislosti. Víc než to, tibetská vláda
nabídla diskuzi o všech problémech, které by čínská vláda chtěla předložit. Téhož
odpoledne předala tibetská vláda tyto informace tisku v Dillí, stejným způsobem, jako
to učinilo čínské velvyslanectví 2l. září 1988.
Čínská vláda však 18. listopadu 1988 odmítla místo schůzky i šestičlennou tibetskou
skupinu vyjednavačů, včetně jejího právního poradce, holandského právníka. Tibetská
vláda v exilu odpověděla upozorněním, že Ženeva je nejvhodnějším místem setkání
právě pro svoji neutralitu. A upozornila čínskou vládu na její závazek jednat s
kterýmkoliv představitelem, určeným Jeho Svatostí dalajlamou. Tibetské poselství
také zdůraznilo, že je plným právem Jeho Svatosti určovat kohokoliv si přeje pro
vyjednávání za svou stranu. Pokud se týká holandského právníka, poselství objasňuje,
že byl pouze právní poradcem, nikoliv členem dohadovacího týmu. A podle návrhu
čínské strany zařadila tibetská vláda Gjalo Dönduba jako poradce do dohadovací
tým.
Jeho Svatost dalajlama zahájil další iniciativy 19. dubna 1989 a navrhl
prostřednictvím čínského velvyslanectví v Dillí, že jeho přáním je „poslat některé
delegáty do Hongkongu za tím účelem, aby se rozřešily procedurální problémy ve
vztahu k dohodám“. Toto iniciativa, stejně jako všechny předcházející, byla čínskou
vládou ignorována nebo zcela zamítnuta.
Jeho Svatost dalajlama byl tak donucen vyhlásit ve svém prohlášení k 10. březnu
1991, že pokud čínská vláda neprodleně neodpoví kladně na jeho návrhy, bude nucen
odstoupit od jakýchkoliv závazků zahrnutých do návrhů, které učinil ve svém
Štrasburském prohlášení. Článek v Xinhua toto prohlášení falešně interpretuje a
obviňuje Jeho Svatost z toho, že prohlásil koncem roku 1980 a začátkem roku 1990,
že není ochotný k jakýmkoliv dohodám.
Je pravda, že čínská vláda pozvala Jeho Svatost dalajlamu, aby se zúčastnil
pohřebního obřadu za posledního pančhenlamu. Zvací dopis, datovaný 7. února 1989 a
předaný Jeho Svatosti 10. února říká, že pohřební obřad bude zahájen 15. února.
Tibetský vládní kabinet detailně prozkoumal toto pozvání a požádal Jeho Svatost
dalajlamu, aby tuto cestu odložil, protože pět dní nestačí k provedení všech příprav,
nutných k návštěvě. Jeho Svatost o tom okamžitě informoval čínské velvyslanectví a
vyjádřil svoji lítost. Zároveň však zdůraznil, že by rád v budoucnosti navštívil Čínu a
během tohoto pobytu navštívil posvátná buddhistická místa v Číně. l. března l989 se
setkal tajemník čínského velvyslanectví se zástupcem Jeho Svatosti dalajlamy v Dillí,
aby mu sdělil odpověď čínské vlády, ve které se praví, že „ústřední vláda chápe, že se
dalajlama nemůže zúčastnit pohřebního obřadu pančhenlamy. Později dalajlama bude
mít možnost navštívil Čínu a ústřední vláda ho uvítá.“
Avšak ještě předtím v lednu 1989 navrhl Jeho Svatost, že vyšle do Džókhangu ve
Lhase, kláštera Tašilhünpo v Žikace a do dalších míst v Tibetě jako je Kumbum a
Labrang desetičlennou náboženskou delegaci, která by se modlila a
provedla rituál Kálačakry za posledního pančhenlamu. Čína tuto žádost odmítla a
prohlásila že neexistuje žádné přednostní právo na obřadní modlitby v takovém
rozsahu a že nemůže přijmout dva vedoucí delegace, protože byli členy Kašagu.
Tibetská vláda souhlasila s odvoláním těchto dvou vedoucích a kontaktovala čínskou
vládu ještě jednou.
Čínská odpověď, která přišla přes velvyslanectví 17. března 1989 prohlašovala, že
jenom dva nebo tři lamové budou mít povoleno navštívit pouze klášter Tašilhünpo a
to platí i v případě, že by cestovali přes Peking. Protože rituál Kálačakry nemůžou
provádět pouze dva nebo tři lamové, Tibeťané neviděli žádný důvod k tomu, aby
vyslali delegaci.
21. března 1991 Jeho Svatost oznámil čínské vládě prostřednictvím velvyslanectví v
Dillí, že by se rád zúčastnil vyhledávání nové reinkarnace pančhenlamy. Jeho Svatost
dalajlama projevil touhu vyslat náboženskou delegaci k Lhamö-lhaccho, posvátnému
jezeru nedaleko Lhasy, aby se modlila a pozorovala své vize na hladině jezera. O tři
měsíce později Čína odmítla tento návrh s tím, že necítí žádnou potřebu „vnějšího
zasahování“.
V říjnu 1991 ve svém projevu ke studentům a učitelům univerzity v Yale Jeho Svatost
dalajlama řekl, že by rád osobně navštívil Tibet v doprovodu některých čínských
vůdců. Potom se v prosinci 1991 snažil setkat s čínských premiérem Li Pchengem
během jeho poslední návštěvy v Indii. Oba tyto návrhy byly čínským vedením
chladně odmítnuty.
Pokračující neústupnost čínského vedení donutila Shromáždění tibetských lidových
zástupců k odhlasování rezoluce z 23. ledna 1992, která zakazuje tibetské exilové
vládě, aby zahajovala jakékoliv nové jednání s Čínou do té doby, dokud nedojde k
pozitivním změnám ve vztazích s čínským vedením. Rezoluce však poznamenává, že
Shromáždění nebude mít žádné námitky proti jakémukoliv jednání, pokud předběžné
iniciativy vzniknou na straně čínské vlády buď přímo, nebo prostřednictvím dalších
zprostředkovatelů.
Potom v dubnu 1992 přijal čínský velvyslanec v Dillí Gjalo Dönduba a řekl mu, že
postoj čínské vlády v minulosti byl „konzervativní“, ale že by se mohl snažit být
„flexibilní“, pokud Tibeťané budou připraveni být „realističtí“. Pozval Dönduba k
návštěvě Číny. Jeho Svatost a tibetská vláda v exilu okamžitě povolili Döndubovu
návštěvu v Pekingu. Tímto způsobem byly kontakty opět obnoveny.
Avšak v tomto případě byla Döndubova návštěva v Pekingu zbytečná. Když
Döndub oznámil Jeho Svatosti a tibetské vládě v exilu obsah svého setkání s
vedením v Pekingu, ukázalo se to být velmi daleko od jakékoliv flexibility, čínští
vůdcové pouze vyjadřovali svůj stále stejný tvrdý postoj. A kromě toho také pronesli
množství velmi vážných útoků proti Jeho Svatosti.
V odpovědi na tato obvinění čínských vládních činitelů vyslal Jeho Svatost dalajlama
v září 1992 na čínské velvyslanectví dvoučlennou delegaci s osobním dopisem a
třináctibodovým memorandem, adresovaným Teng Siao-pchingovi a Ťjang Ce-minovi,
ve kterém objasňuje svůj postoj a požaduje od čínských vůdců, aby sami přišli se
svými vlastními návrhy pro jednání, protože všechny jeho návrhy až dosud selhaly a
nebyly přijaty žádné tibetské iniciativy. Delegace žádala na čínském velvyslanectví o
povolení k návštěvě Pekingu, aby mohla doručit dopis Jeho Svatosti dalajlamy.
Čínský velvyslanec požádal tibetskou delegaci o kopii dokumentů, což delegace
učinila.
Avšak povolení k návštěvě Pekingu přišlo až za rok. Když konečně v červenci roku
1993 mohla dvoučlenná tibetská delegace přijet do Pekingu, žádný z významných
čínských vůdců se s ní nesetkal. Členům delegace bylo pouze řečeno, že odpověď na
dalajlamovy iniciativy jim bude předána v Dillí čínským velvyslancem, který byl ve
stejné době v Pekingu.
V září 1993 se tibetští delegáti setkali v Dillí s čínským velvyslancem a požadovali
odpověď od čínské vlády. Velvyslanec jim pouze řekl, že nebudou vůbec žádné
problémy při řešení dalšího vývoje Tibetu, pokud Jeho Svatost dalajlama přestane
požadovat nezávislost. O několik dní později navštívila tříčlenná tibetská delegace
čínské velvyslanectví s textem, obsahujícím všechna prohlášení, která Jeho Svatost
dalajlama učinil od roku 1979 a požadovala na velvyslanci, aby upozornil na jedeno
jediné prohlášení Jeho Svatosti, kde by byl požadavek nezávislost pro Tibet. Delegace
dále požadovala utvoření mechanismu, který by umožňoval pravidelná měsíční
setkání na čínském velvyslanectví za účelem výměny názorů a návrhů k vytvoření
vzájemné důvěry.
Potom v rozhovoru s dopisovatelem agentury Reuter v Dillí 25. září 1993 čínský
velvyslanec výrazně odmítl tibetské návrhy. Tím je také jasné, na rozdíl od všech
obvinění Xinhua, že Jeho Svatost dalajlama nikdy neohlásil žádné „rozhodnutí
přerušit všechny kontakty s ústřední vládou v polovině roku 1993“.
Opět 27. dubna 1994 Jeho Svatost dalajlama ve svém projevu k newyorským
právníkům ze Společenství pro světovou bezpečnost a Rady pro zahraniční vztahy
řekl, že si přeje „setkat se s kterýmkoliv členem současného výboru politbyra v
některé třetí zemi, aby došlo k pozitivnímu zlomu v našich vztazích.“ Naposledy 10.
března 1997 Jeho Svatost řekl ve svém veřejném projevu: „Je mým nejupřímnějším
přáním, aby nastávající čínské vedení (po Tengovi) našlo odvahu, moudrost a vizi pro
zahájení řešení tibetských problémů pomocí dohod.“
Čínská vláda se soustavně snažila zdržovat jednání s poukazem na to, že Jeho Svatost
neprohlásila Tibet za součást Číny, což je stejné jako od něho požadovat, aby změnil
historii Tibetu. Historický status Tibetu jako nezávislého národa ale nemůže být
zpochybněn.
Dokonce poslední čínský oficiální představitel v Tibetu Šen Cung-lien
připustil, že „od roku 1911 Lhasa (což znamená tibetská vláda ve Lhase) zaujímala ve
všech praktických směrech plnou nezávislost“ (Tibet a Tibeťané, Shen T. a Liu,
S.,New York, 1973, str. 62). Mao Ce-tung sám, když překročil hranice tibetských
krajů během svého Dlouhého pochodu a místní Tibeťané mu poskytli přístřeší a
potraviny, prohlásil: „Toto je náš jediný zahraniční dluh. A jednoho dne budeme
muset zaplatit Mandžuům a Tibeťanům za zásoby, které jsme byli
donuceni od nich přijmout.“ (Rudá hvězda nad Čínou, Edgar Snow, New York, 1961).
Až donedávna zdůvodňovala komunistická Čína své nároky na Tibet manželstvím
tibetského krále Songcän Gampo s čínskou princeznou v 7. století, přičemž záměrně
opomenula starší královu manželku, princeznu Bhrkútí z Nepálu, a další tři
tibetské královny. Když Peking nemohl tento postoj déle udržovat, přesunul své
zájmy do 13. století a zakládal své nároky na nastolení mongolského vlivu v Tibetu.
Avšak Mongolové jsou zcela odlišný národ a Číňané je vždy považovali za nepřátele.
V roce 1911, když národní revoluce svrhla mandžuskou dynastii, Sunjatsen řekl, že
Čína byla zahraničními silami okupována dvakrát: po prvé Mongoly a po druhé
Mandžuy. V každém případě však mongolský vliv v Tibetu skončil v roce 1350, tedy
ještě osmnáct let předtím, než se Číně podařilo Mongoly svrhnout.
V roce 1949, když Nepál žádal o členství ve Spojených národech, poukazoval na své
diplomatické vztahy s Tibetem, zvláště na nepálsko-tibetskou smlouvu z roku 1856,
aby prokázal, že byl samostatným národem. Spojené národy tento argument přijaly a
takto vlastně fakticky uznaly Tibet jako samostatný stát.
V roce 1960 na generálním shromáždění Spojených národů při debatě o Tibetu
prohlásil irský zástupce Frank Aiken: „Tisíce let, nebo ještě spíše mnohá tisíciletí, byl
(Tibet) v každém případě svobodný a zcela kontroloval své vlastní záležitosti jako
kterýkoliv jiný národ tohoto shromáždění, a jistě tisíckrát svobodnější, pokud šlo o
jeho vlastní záležitosti, než mnoho zde přítomných národů.“
V projevu v Islamabadu v Pakistánu 23. března 1996 Margaret Thatcherová řekla:
„Čína okupovala Tibet.“
Koloniální požadavky
Čína používá zcela klasické koloniální argumenty, aby legitimovala svoji okupaci
Tibetu tvrzením, že osvobodila Tibet od „temného feudálního otroctví“. Tibetský lid i
Jeho Svatost dalajlama připouštějí, že tradiční tibetská společnost nebyla ve všech
ohledech dokonalá, avšak lidé žili spokojeně a svobodně, bez hladovění, po dva tisíce
let, až do doby čínské invaze v roce 1949. Více než to, Jeho Svatost dalajlama podnítil
dalekosáhlé reformy v Tibetu již od okamžiku, kdy nastoupil svou dočasnou vládu.
Pokračoval ve svých reformách po odchodu do exilu v roce 1959. V roce 1960 byla v
Indii vytvořena první reprezentativní vláda a parlament, zvolený lidem. V roce 1963
vyhlásily ústavu pro budoucí Tibet, založenou na principu moderní demokracie.
V únoru 1992 vyhlásil Jeho Svatost dalajlama hlavní linie budoucí tibetské politiky a
základní ustanovení své ústavy, ve kterých stanovil, že v žádném případě nebude hrát
nějakou roli v budoucí vládě v Tibetu - ať národ sám nalezne pro dalajlamu tradiční
politické postavení. Budoucí vláda Tibetu bude zvolena lidem na základě vyspělého
občanského práva. Řekl, že snahou tibetského lidu není znovu vytvořit minulý
tradiční systém, ani obnovit status pro několik osobností.
Jsme přesvědčeni, že pokud se Čína dostane do souladu s demokracií a svobodou a
bude je respektovat, stane se tak i ve vztahu k Jeho Svatosti dalajlamovi a jeho touze
vyřešit tibetský problém míruplně a k spokojenosti obou stran.
Článek je převzat z časopisu Tibetan Bulletin, Dharamsala, July - August, 1997
[
28.08.1997
zdroj: Tibetan Bulletin (www.tibet.net) ]
|
